Autorka textu přirovnáná další cestu životem po zneužití chůzi po turistické značce. Proč někdo nebloudí a někdo se musí prodírat křovím a padat mezi kameny? Proč zneužití nevyléčí zázračná rada a kolik síly stojí dojít do cíle?
Autorce děkujeme za nahlédnutí do světa lidí, kteří byli zneužiti a i přesto se snaží jít dál.
Károvským údolím se klikatí žlutá turistická značka, mírně do kopce, sem tam je potřeba přeskočit ze strany na stranu potok, sem tam je potřeba přelézt kmen stromu… Postupuje se proti proudu, ale nejde celkem o nic náročného. Je to krásné, dynamické, zábavné, asi jako může být sám život. Jenže do bodu B nevede jen tato cesta. Nekonečně mnoho jich je neznačených, kde je možné narazit na velmi obtížně překonatelné úseky, srázy, strže, prudká kamenitá stoupání, kdy se člověku bortí hornina pod nohama a každou chvíli se trhají bloky, po kterých se snaží vydrápat.
Logicky se nabízí otázka – proč to děláš? Proč jdeš takto krkolomně, nesmyslně, nebezpečně, když můžeš jít po žluté? Analogicky s tím jsou otázky – proč si někoho nenajdeš a nemáš normálně děti? Copak Ty je nechceš? Takže je to vlastně sobectví. Tikají ti hodiny? Proč nechodíš víc mezi lidi, to by ti prospělo. Proč nechodíš do kostela, vždyť Bůh má pochopení a trpěl mnohem víc než ty. Proč se v tom pořád dokola hrabeš a tím zbytečně ztrácíš roky? Proč nepřibereš? Proč nezhubneš? Proč zase někdy neuděláš nějakou přednášku, nenapíšeš nějaký článek? Proč necestuješ? Musíš využít toho, že můžeš…
Jenže ono to po žluté zkrátka nejde. Jako by tam bylo nějaké silové pole. Tudy už to nejde, nefunguje to. Člověk by byl tak rád normální a v klidu šel přijatelnou cestou. Místo toho ne bez rizika šplhá jako kamzík, rozedřenýma rukama hrabe ve směsi kamení, hlíny, kořenů; špína, bahno, pot, krev, uřícenost. Místy jsou prošlapané pěšiny, tak přeci jen tu nějací lidé také chodí… Tato úvaha však brzy ztratí na věrohodnosti. To nejsou lidské cesty, ale trasy lesních zvířat.
Nezbývá než se vrátit do svého středu, veškerá nadstavba, ideje, poučky, kostely, kaple, kláštery, církve, čepičky, botičky, habity, podivná roucha všech možných barev, to je pro fajnšmekry. Je potřeba se vrátit před toto všechno. Nejen před to, kdy se celé této oblasti zmocnilo to monstrum a zneužilo ji až úplně do krajnosti ke svému uspokojení, aniž by proti tomu kdokoliv zasáhnul. Musím se vrátit ještě dál, někde pod tím najít člověka, který je součástí přírody, kde vládne přirozenost.
Pokud se zrovna vše podaří, nakonec i my dorazíme do bodu B, ale lidé kolem často vůbec netuší, co to pro nás znamenalo. Kolik úsilí jsme museli vynaložit, kolik překážek překonat. Pro ně to byla cesta po rovině, bez problému. Žijí v partnerských vztazích, mají děti, setkání s druhými nevnímají primárně jako ohrožení, mohou se opírat o sílu církevních společenství, mají své místo a mají také své jasné staletími prověřené na první pohled bezpečné cesty. Ale na takových cestách byly některým z nás totálně zpřelámané končetiny, tady nás pořád dokola tahali do roští a znásilňovali, tady nás týrali. Pokud se nám podařilo doplazit na cestu, nikdo si nás nevšímal a všichni spokojeně odříkávali růženec a tvářili se svatě. Nejlepší z nich nabídli ránu z milosti nebo odvalili zbědovaného pryč z cesty a skopli ho ze srázu dolů – co tady smrdíš, stejně už je mrtvej… Je jen málo takových, kteří podali pomocnou ruku (já jsem naštěstí na takové v poslední chvíli narazila) a myslím, že kvůli nim ještě existuje tento svět. K bibli se teď nemám odvahu přibližovat, spoustu toho napovídala, ale také nepomohla. Přesto mi to ale připomíná jednu scénu z evangelia, možná víte kterou. A možná by se dalo těch paralel najít mnohem více. Jen kdyby se chtělo… A kdyby to nevznášelo nějaké nároky…
Trosky se drápou dál mimo cesty, někdo ještě ví, kam jde, někdo už se jen bezcílně zmítá. Nebo ani to ne. Ne všichni přežijí, ale pokud padnou, pamatuj, že to není a nebyla jejich vina. Přese všechna zklamání a deziluzi věřím tomu, že na sobě nesou nezaměnitelnou červenou značku, značku kříže, mučednictví.