Další článek psychiatričky Evy Navrátilové přináší nabídku podnětů pro ty, kteří stojí po boku těch, kdo potřebují pomoci. Vyberte si z článku to, co Vám sedí, buďte k sobě laskaví. Seznam je rozsáhlý, aby si něco mohl vybrat každý - nejde o nárok na odškrtnutí všech položek.
Pokud potřebujete podporu, můžete se nám ozvat - napiste@nekdotiuveri.cz.
Občas se všichni dostaneme do situace, kdy vidíme, jak někdo náš blízký, někdo, na kom nám záleží (a je jedno, zda je o příbuzného, kolegu z práce nebo nejlepšího kamaráda či kamarádku), svým chováním ohrožuje sám sebe. Někdy se může projevovat až sebedestruktivně a nelogicky. Vidíme, jak si ubližuje, jak si doslova vyrábí problémy a v našich očích se žene do záhuby. A je úplně jedno, jestli se jedná o alkohol, drogu, nevhodný vztah nebo jiné rizikové chování. Nezřídka můžeme mít až nutkavou potřebu něco udělat a toho druhého ochránit. Před vnějším nebezpečím nebo i před ním samotným. A protože věci většinou neběží podle našich představ, můžeme zažívat pocity obrovské frustrace a bezmoci. V rámci své terapeutické praxe proto dost často dostávám otázku „Co mám dělat, když můj blízký…“ Místo těch tří teček si můžete dosadit prakticky cokoliv. Univerzální rada bohužel neexistuje, když si ale osvojíme několik pravidel, může nám to hodně pomoci situaci zvládnout.
-
Zcela zásadní, a naprosto nejdůležitější, je uvědomit si, že každý dospělý člověk zodpovídá POUZE sám za sebe (zde pomíjím zodpovědnost rodičů za nezletilé děti). Jsem zodpovědný/á za to, co dělám, říkám a jak se chovám k lidem okolo sebe, NIKDY ale nejsem zodpovědný/á za to, jak ten druhý moje slova pochopí, co dělá, jak se rozhoduje a podobně.
-
Nikdy nesmím sklouznout do stavu, kdy budu přesvědčen/a o tom, že vím, co je pro toho druhého nejlepší. Často to nevím ani u sebe.
-
Pomáhat mohu jen tomu, kdo o moji pomoc stojí.
-
Dávat nevyžádané rady je většinou na škodu věci. Pokud se mě ten druhý zeptá na názor, měl/a bych mu pravdivě říct, co si myslím. Když ale o můj pohled na věc nestojí, neměl/a bych mu ho vnucovat.
-
Nesmím zpochybňovat city, prožitky nebo obavy druhých.
-
Nesmím nic bagatelizovat, ale ani zveličovat.
-
Je důležité nebát se hovořit o svých pocitech a obavách, ovšem s plným vědomím a přijetím toho, že jde o MOJE obavy a pocity, nesmím je podsouvat tomu druhému.
-
Nikdy nesmím nikoho soudit a nikoho očerňovat.
-
Nesmím si nikdy hrát si na spasitele. „Pachatelé dobra“ často udělají víc škody než užitku, byť v dobré víře a úmyslu pomáhat.
-
Měl/a bych dát jasně najevo, že mi na druhém člověku záleží, ať už se chová jakkoliv, a pokud bude potřebovat, jsem schopen/schopna mu podat pomocnou ruku a stát při něm.
-
Pokud jsem s rozumem v koncích, měl/a bych dokázat sobě i tomu druhému přiznat, že nevím, co dělat a neměl/a bych se bát požádat o odbornou pomoc. V případě potřeby mohu nabídnout doprovod k odborníkovi. Nikdy to ale nemohu udělat proti vůli osoby, které pomáhám. Násilím někoho dovléci třeba k psychiatrovi, je zkrátka špatně.
-
Musím si být za všech okolností vědom toho, že to, co prožívám, jsou MOJE pocity a MOJE obavy a vůbec nemusí být v souladu s tím, co prožívá ten druhý.
-
Nemám právo po druhých chtít, aby žili a jednali v souladu s tím, co já sám/sama pokládám za správné. Nebudu se proto zlobit, pokud ten druhý moji pomoc a mé rady odmítne. Neznamená to totiž, že nutně odmítá mě, odmítá jenom můj pohled na věc, což je veliký rozdíl.
-
Jsou situace, kdy nemohu dělat vůbec nic a jediné, co mi zbývá, je srovnat se se svou vlastní bezmocí. Přijmout fakt, že člověk, na kterém mi záleží, zvolil cestu, která možná vede do záhuby a já to nijak neovlivním, je velmi těžké. Vždy mi ale zůstává možnost se za něj modlit.
-
Pokud mě situace mého blízkého doslova ničí, měl/a bych si uvědomit, že tyto pocity jsou MÝM problémem, který ovšem mohu, a dokonce musím řešit. Mohu sám/sama vyhledat terapeuta, se kterým budu řešit nikoli svého blízkého, ale sám sebe. Uvědomit si, proč mě některé věci trápí a deptají, bývá velmi úlevné. Nemohu nikdy ovlivnit, jak se ke mně budou chovat druzí, nebo co se mi bude v životě dít, vždy ale mohu ovlivnit svoje postoje a svůj přístup k věci. Když si dokážu přiznat, že to, co mě tak bolí a děsí, jsou moje vlastní projekce a myšlenky, mohu lépe pochopit i lidi kolem sebe. Když jsou to totiž moje pocity, mám je ve své moci a mohu s nimi pracovat.
-
Pomáhající musí být sám v pohodě, jinak ho problémy toho, jemuž pomáhá, zahltí a paralyzují. Je to podobné, jako u záchrany tonoucího. Pokud nejsem dobrý plavec a pro někoho skočím do vody, pravděpodobně se utopíme oba.
-
Každá pomoc má své meze a nikdy by nemělo dojít k tomu, že sám/sama sebe zničím ve snaze pomoci někomu druhému.
Na závěr si dovolím malý praktický příklad, na kterém se pokusím výše uvedené zásady demonstrovat. Tak třeba moje kamarádka udržuje vztah, který je v mých očích nevhodný a možná dokonce nebezpečný. Může se jednat o vztah se ženatým mužem, protřelým kriminálníkem nebo například s knězem. Co mohu v tomto případě dělat? Pokud mi na kamarádce záleží, není dobré jí její vztah vymlouvat, dotyčného očerňovat nebo nějak intrikovat. Jednak jí tím nijak nepomohu, a navíc ji od sebe mohu odehnat. Žádné racionální argumenty většinou nefungují a svým jednáním v ní můžu vzbudit nedůvěru nebo dokonce vztek, takže se mnou může přerušit kontakt. A když pak ona sama vnitřně dospěje do stádia, kdy pozná, že je něco špatně a bude chtít začít situaci řešit nebo požádat o pomoc, mohu jí tímto svým jednáním zabouchnout pomyslné dveře a možná ji tak nechtíc odeženu od jediného člověka, který je ochoten jí pomoci (tedy od sebe). To pochopitelně neznamená, že budu předstírat nadšení a dotyčného vychvalovat, zachovám si ale zdravou kritiku. Když kamarádce třeba řeknu „nelíbí se mi, jak s tebou jedná a kdybys to chtěla řešit, ráda ti pomůžu“, nechávám cestu k sobě otevřenou. Víc udělat nemohu a je zbytečné se tím sžírat. Někdy musí člověk padnout až na samotné dno, protože teprve, když znovu cítí pevnou půdu pod nohama, může se odrazit a znovu vyplavat na hladinu, kde se může volně nadechnout. Může to znít jako prázdná fráze, ale funguje to. Nikdy nemůžeme řešit věci za druhé, ale můžeme jim pomoci, aby mohli znovu najít onu pevnou půdu pod nohama.
Eva Navrátilová
Autorka vystudovala medicínu (MUDr.) a teologii (Mgr.), má atestaci z psychiatrie a návykových nemocí. Kromě toho má výcvik v krizové intervenci a sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik SUR. Od roku 2015 působí jako soudní znalec v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a návykové nemoci, pracuje s pachateli i oběťmi, působí v Bílém kruhu bezpečí.
