V roce 2024 studentka Cornellovy univerzity, označovaná jako Jane Doe, uvedla, že byla po požití alkoholu a drog v domě bratrstva Chi Phi několik hodin sexuálně napadána více členy bratrstva. Případ vyšetřovala univerzita, která některé studenty suspendovala či vyloučila, trestní stíhání však původně zahájeno nebylo. Po podání občanskoprávní žaloby v roce 2026 a zveřejnění dalších informací, včetně komunikace členů bratrstva ve skupinovém chatu, případ vyvolal výrazné pobouření veřejnosti a protesty studentů, kteří kritizovali především údajně nedostatečnou reakci univerzity a institucí. Vyšetřování bylo následně znovu otevřeno a případ získal celostátní pozornost jako příklad širšího problému sexuálního násilí na univerzitách a institucionálního selhávání při jeho řešení.
V souvislosti s případem se často poukazuje na to, že ve skupinovém chatu studentů se nikdo oběti nezastal a nepřivolal pomoc.
Dokážeme být bližním obětem, které potřebují naši pomoc? Možná se v našich farnostech může stát příběh podobný tomuto podobenství:
Jeden muž se zeptal Ježíše:
„Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Ježíš mu řekl: „Co říká Písmo?“ Muž odpověděl: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí” a „miluj svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš živ.“ Ale muž se chtěl ospravedlnit, a proto se zeptal: „A kdo je vlastně můj bližní?“
Ježíš mu tedy vyprávěl příběh:
„V jedné farnosti žila mladá žena, Magda. Jednou v pátek šla s kamarádkami na skleničku. Když kamarádky odešly, zeptali se jí známí, co seděli vedle, jestli si nechce přisednout. Objednali nějaké panáky, a nakonec řekli Magdě, ať netrhá partu, že jdou všichni ještě k Pavlovi, dopít to víno, co tam zůstalo z nějaké oslavy. Tam se jí stalo něco, co se stát nemělo. Později nevěděla jistě, co všechno se stalo, možná se taky trochu víc napila toho vína, co jí Pavel naléval. Věděla jen, že se necítila bezpečně.
Muži z farnosti, ti, co chodili na společenství pro chlapy, měli skupinu na WhatsAppu. Protože pár chlapů, co byli v pátek v té hospodě, bylo v tom společenství taky, psali si tam o Magdě, dlouhá sukně, bledá líčka, haha, v pátek jsme jí ukázali, „o čem život fakt je“. Jeden z nich napsal zprávu.
Druhý ji četl.
Třetí ji četl.
Čtvrtý si řekl, že do toho nebude zasahovat.
Pátý si řekl, že to není jeho věc.
Šestý si řekl, že přece neví, co se doopravdy stalo.
A tak v chatu nakonec zůstalo ticho.
V neděli přede mší přišel do kostela farář. Slyšel vyprávět, co se v pátek stalo. Neznal všechny podrobnosti. Tak si řekl: „Nevím, jak přesně to bylo. Nesmíme dělat ukvapené závěry.“ A šel do zpovědnice, čekat na ty, kdo chtějí vyznat své hříchy.
Kostelník zprávy v chatu taky četl. Řekl si: Tohle není moje věc, ani jsem u toho nebyl. Ať to řeší ti, kterých se to týká.“ Ostatně, konvičky se přede mší samy nepřipraví…
Na mši přišla taky žena, která ve farnosti vedla společenství matek. Zprávy četla, ukázal jí je její muž. Tušila, že něco není v pořádku. Ale bála se, že když se ozve, rozdělí tím farnost a chlapi už pak nebudou chtít chodit do kostela. A tak mlčela.
Nakonec se na mši trochu náhodou zastavil Tonda, člověk, který do kostela přišel jenom občas, většinou na Vánoce nebo Velikonoce. Nebyl členem farní rady, nechodil na žádné spolčo a nikoho z těch mužů ani pořádně neznal. Ale fotka chatu se k němu dostala taky, ukázal mu jí Honza, se kterým se letmo znali z hospody.
Tondovi to došlo: „Tohle není v pořádku.“
Napsal Magdě, že jí věří, že na to nemusí být sama. Že jestli chce, doprovodí ji do proFemu, kde jí můžou pomoci. Že není v pořádku ani to, co se jí stalo, ani to, že se jí nikdo v chatu nezastal. A pak jí ještě druhý den napsal zprávu, jestli něco nepotřebuje.
Ježíš se potom zeptal:
„Kdo z těch lidí byl Magdě bližním?“
Muž odpověděl:
„Ten, který ji nenechal samotnou.“
Ježíš mu řekl:
„Jdi a jednej také tak.“
