Text napsala žena, které během mše za oběti zneužívání v pátek 12. září na Vyšehradě četla čtení. Píše o svém zápasu přede mší a překvapení z toho, jak statečná byla, když došla k ambonu.
Děkujeme!
Mám pocit, že se církev z nějakého důvodu neumí omlouvat jinak než pomocí mše sv. Jako by si brala před sebe štít, který je brání před prozřením, jak velmi devastující je jakékoliv zneužívání dětí či dospělých. A přitom kolik z nás, lidí, kteří jsme zneužití zažili, zvládne jít na mši sv. bez toho, aby nám znovu a znovu nekrvácelo srce? Abych se chránila před touto stravující bolestí, vzala jsem před 12lety Boha za ruku a zlomená odešla z církve. To, co jsem v církvi zažila, mi obraz Boha úplně zdeformovalo. Například jeden z pohledů byl, že Bůh je milující, jen v mém případě udělal výjimku a vztah s ním není o lásce, ale o bolesti a smrti.
Čtyři roky hledám odpověď, jak to ve skutečnosti je. Čím jsem se provinila proti Bohu, že za každý okamžik s Ním platím neskutečnou bolestí…
Nyní celé dva roky bojuju znovu o své místo s Bohem před oltářem. Ze začátku to nedávalo moc smysl. Proč se chci vrátit zpět k tomuto způsobu uctívání Boha, když jen cinknutí zvonku na úvod mše sv. nedokážu přežít bez stravujících bolestí. Když i jen překročení prahu kostela je pro mě neskutečně vysilující. Ze začátku jsem to zvládla jen tak na 1-2 sekundy a se slzami v očích jsem musela utéct pryč.
Proč by však ti, jenž mi ublížili, měli mít výsadu být s Bohem v chrámu a já ne? Celým srdcem se toužím znovu setkávat s Bohem v chrámu…. A tak jsem pár dní před bohoslužbou poprosila zástupce z řad spolku Někdo Ti uvěří, zda můžu při mši sv. obětované za oběti zneužívání číst čtení. Reakce byla moc milá, dostala jsem hned spoustu možností podpory (na které jsem se bála vůbec zeptat) abych na to nebyla sama, abych byla v klidu také v případě, že bych to nezvládla. I tak mne však čekal několikadenní zápas s myšlenkou, zda mám skutečně jít bojovat tuhle bitvu… Nakonec jsem se rozhodla, že to nevzdám, že tento boj budu bojovat. A nejen za to, abych si vzala zpět kus svého života, ale rozhodla jsem se bojovat i za ostatní - za ty oběti, které ani po desítkách let od zranění nedokážou znovu vstoupit do kostela, za ty oběti, které vlivem následků zneužívání přišly o svou rodinu, či za ty oběti, které nenašly jiný způsob jak se chránit před bolestí než předčasně ukončit svůj život.
Když jsem odcházela z domu na bohoslužbu, tak jsem viděla na mém muži, jak bolestí a strachem o mě raději ani nedýchá. Ani jemu jsem nedokázala říct, jak moc a čeho se ve skutečnosti bojím…
A čeho jsem se to vlastně bála? Boha? Biskupa? Toho že mi selže hlas? Toho, že mě tato bitva bude stát příliš mnoho sil a já se zhroutím? Ne tohle nebyly mé největší obavy. Já se hrozně bála znovu po 30letech vzít do rukou lekcionář. Po 30letech se postavit do kněžiště a od ambonu hlásat Boží slovo do srdcí všech zraněných…
Než jsem vstoupila před bohoslužbou do baziliky, tak jsem si všimla zvláštního úkazu na nebi. Nad bazilikou byly tmavé husté mraky, v nich se však objevila trhlina připomínající roztržení opony, a v trhlině jasně zářilo slunce. V tu chvíli jsem si byla jistá, že to zvládnu. Že přišla moje chvíle roztržení chrámové opony, opony, která mi vzala možnost chválit Boha v chrámu.
Před samotným čtením jsem koukala, kudy bude nejbezpečnější cesta k ambonu. V tom jsem se zděšeně pohledem setkala tváří v tvář s biskupem. On se pravděpodobně lekl, že přijdu k ambonu dřív než mám. Já se však lekla toho, že právě s tímto člověkem se vzájemně koukáme do očí. Najednou mi před očima proběhl celý zástup lidí, kteří mým zraněním nevěřili. Zjistila jsem, že můžu k ambonu přistoupit ze strany. Pak už jsem jen koukala na statečnou ženu, která vyběhla schůdky do kněžiště s lekcionářem v ruce, neohroženě se postavila k ambonu a s neuvěřitelnou jistotou začala číst.
Najednou jsem si uvědomila, že text, který čtu, je vlastně přednesem mé žaloby za sebe a všechny oběti zneužívání. V textu totiž stálo, že Bůh je tím, kdo si nás vyvolil. Je to Bůh, který nás obdařil mnohými dary určenými k tomu, abychom Jemu mohli s důstojností sloužit.
NENÍ TO CÍRKEV, KDO SI NÁS VYVOLIL. NAŠE DARY NEMĚLY BÝT ZNEUŽITY LIDMI K JEJICH TOUHÁM SI Z NÁS UDĚLAT LOUTKY.
Mé bohudíky po dočtení čtení nebylo rychlé a bezmyšlenkovité, nebylo to uf, mám to za sebou…
Mé bohudíky tentokrát znamenalo obrovskou radost a vděčnost za to, že jsem přežila všechno zneužívání, a nejen to, hlavně to bylo mé hluboké vyjádření vděku Bohu za to, jakou mě stvořil a zároveň vyjádřením hluboké lítosti všem, koho zasáhlo jakékoliv zneužívání…
Díky, Bože, tak zase někdy u lekcionáře ☺️
