Věřím, že myšlenky komunity L'Arche jsou stále platné.  Protože ony dávají smysl a já to při své práci každý den znovu vidím. Přesto otázky, které mi tehdy běžely hlavou, nezmizely.  A vytěsňovat je zřejmě není řešení.

Mé první setkání s hnutím Víra a Světlo (odnož mezinárodní křesťanské organizace L‘ Arche, založené katolickým teologem Jeanem Vanierem) se datuje do roku 1995, do období pro mě velmi křehkého. Těsně před mým setkáním s lidmi tehdy působícími v Brně (jednalo se o sobotní setkávání, víkendové pobyty a letní tábory dětí s postižením, jejich rodičů a přátel) mi zemřela máma a základní podoba světa se velmi otřásla. Nemyslím si, že to byl jediný důvod, proč mě tolik oslovilo komunitní vedení celého společenství, ale jistou roli určitě sehrálo i to, že jsem se náhle ocitla bez rodinného zázemí a v rámci společenství nacházela pocit přijetí a domova.

Několik dalších let pro mě tato skupina lidí byla ve své rozmanitosti vztahů a osobností (a to jak dětí s postižením, tak jejich rodinných příslušníků a přátel – těm by se dnes říkalo asistenti) pevným bodem ve vesmíru. Místem, kde vznikla má životní přátelství a které dalo základ mému duchovnímu životu (i když přijetí toho trvalo ještě mnoho let). Letní tábory se konaly v zahradách cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova a zázemí kláštera a tamní otec Benedikt se mi ve své láskyplnosti zapsali velmi hluboko do paměti.

O tři roky později mě osud zavál do Londýna a po několika měsících tam do Archy. Původně na rok, ze kterého nakonec bylo let 5 a další 4 roky návratů - vždy na několik měsíců (poslední z návratů byl ve chvíli, kdy jsem čekala staršího syna, pak už odjet na delší dobu nebylo možné). Archa pro mě nebyla vždy jen snadným místem k životu, ale nadále mě formovala jako dítě komunity (základ byl položen již ve Víře a Světle, jako extrovert potřebuji k životu dynamiku skupin, Archa mi ukázala, jak moc - a jak dobře mi je v různorodosti). Vzniklo několik velmi pevných přátelství nejen s asistenty, tamní lidé s postižením mi ukázali sílu bezpodmínečného přijetí a lásky a v mnoha ohledech mě vychovali. K pochopení, že každý má dary, kterými může druhé obohatit. A že i slabost může být dar – protože dovoluje tomu druhému, bez ohledu na postižení, být schopen pomoci.  K respektu k člověku bez ohledu na jeho inteligenční kvocient a k pochopení, že to, že někdo nedosahuje mé inteligence, rozhodně neznamená, že mě v jiných ohledech nestrčí do kapsy. Za obrovskou čest považuji, že jsem měla možnost pracovat a žít v domě, na který byla skrze přátelské vztahy navázána Therese Vanier a trávit tak s ní mnoho času jak při neformálních večeřích v domě, tak při více formálně vedených pracovních rozhovorech. Jeanova přítomnost jako duchovního otce Archy byla všeprostupující, a ač pro mě byla vždy bližší osobou jeho sestra, to, že díky jeho myšlence a činu založení Archy je můj svět uspořádán přesně tím způsobem, ve kterém jsem doma... to bylo vždy naprosto jasné.

Když v roce 2019 zemřel, byla to pro mě emočně velmi silná rána. Můj svět přišel o svého zakladatele a to zanechalo velkou černou díru.  Ta se postupně začala zacelovat, jeho odkaz žil dál, jakkoliv to zní téměř pateticky - a ve mně přetrvával vděk za to, že byl, jaký byl.

O necelý rok později byla zveřejněna zpráva, že Jean Vanier v letech 1970 až 2005 sexuálně zneužíval ženy, které se na něj obracely o duchovní pomoc. Jednalo se o 6 žen, které se odhodlaly promluvit, jestli jich bylo víc, není jasné. V každém případě se jednalo o duchovní a emoční zneužití moci obrovského kalibru a můj svět se v tu ránu rozpadl na milion kousků. Pokud člověk, kterého jsem si tolik vážila, byl schopen takové špíny, co dalšího je v mém životě (ve smyslu komunitního vnímání světa, pracovního, vztahového – směrem ke všem lidem v Arše) postaveno na lži? Jak je možné, že pokud jsem Archu vnímala jako bezpečné místo k životu, byla pro oběti zneužívání tím nejnebezpečnějším místem na světě? Jak je možné, že pokud věřím v sílu komunity a otevřeným vztahům v ní, nikdo tak dlouho neviděl, co se děje? A jak je možné, že v komunitě, která je založená na tom, že lidé mají důvěru k sobě navzájem, necítily tyto ženy dostatečnou důvěru v podporu okolí a žily se svou bolestí tak dlouho samy? Proč neměly důvěru v lidi kolem sebe, v to, že jim uvěří a podpoří je? Co jsme všichni udělali špatně?  Byla má důvěra v sebe, ostatní členy komunity a v bezpečné prostředí Archy tak samolibá, že měly opravdu důvod nám nevěřit? A kdo další mohl procházet podobným zneužíváním a nic neříct?

Archa se na mezinárodní rovině rozhodla k celé situaci postavit čelem, vše vyšetřit a zveřejnit.  Jsem za to kvůli obětem vděčná. Zároveň mi až nyní, téměř o dva roky později, při víkendovém semináři se členy spolku Někdo ti uvěří došlo, že můj svět stále není v pořádku. Racionálně jsem zpracovala, že lze nějak oddělit Archu a dílo Jeana Vaniera od toho, že zneužil moc způsobem tak krutým. Věřím, že myšlenky komunity jsou stále platné.  Protože ony dávají smysl a já to při své práci každý den znovu vidím. Přesto otázky, které mi tehdy běžely hlavou, nezmizely.  A vytěsňovat je zřejmě není řešení.

Lenka Lando