Velikonce pro mě stále končí na kříži. Jak projít svátky, když nemůžu sdílet radost?
Autorka článku se ohlíží za uplynulými Velikonocemi - radost sdílet nešla, ale alespoň nějakou útěchu našla v textech, které napsaly oběti zneužívání.
Z letošních Velikonoc jsem měla opravdu strach. Narozdíl od předchozích let už nešlo o to, jak Velikonoce "správně prožít", ale o to, jak je vůbec přežít. Dopředu jsem se ve své hlavě snažila nahradit slovo Velikonoce nějakým jiným, aby to nebylo tak děsivé. Nakonec jsem zvolila slovo VOLNO. Přesto jsem se nezbavila strachu, co to přinese.
Dva a čtvrt roku po vymanění z agresorovi moci (po řadu let mě sexuálně, psychicky a duchovně zneužívala řeholní sestra, má "spolusestra v klášteře"), to už by přeci mělo být všechno v pohodě, ne? Už je to minulost, soustřeď se na budoucnost. Kristus na kříži prožil mnohem horší muka a přesto vstal. Vzkříšení, to musíš přeci slavit a radovat se z něho, ne se jen babrat ve své minulosti. Do kostela se přeci musí, jsou to nejdůležitější svátky roku, to snad tobě, vyřazené jeptišce nebo co to vůbec jsi, nemusím připomínat. Budeš uzdravena, vstaneš s Kristem k životu. A přání ve zprávách všech možných platforem: požehnané Velikonoce, aleluja, všude radost, je konec s utrpením... A tisíce a tisíce dalších pro mě prázdných hesel, výčitky svědomí, že to tak také nemám, že jsem nevděčná, sebestředná. A tak volím nejlepší obranu, kterou je v tomto případě útěk. Nikomu juchání neberu, ale já se pořád brodím v krvi, mojí i dalších obětí. Nikam nepatřím, došly kolonky, přede mnou tma.
Ale pak na mě na FB konečně vykouklo něco, co ke mně hovořilo srozumitelným jazykem, články na stránkách Někdo Ti uvěří. Nejdříve jsem tomu radši nevěnovala pozornost, obávala jsem se, že tam zase najdu akorát 100 a jeden recept na odpuštění, ale to byl omyl. Cyklus článků napsaný oběťmi, které se vztahovaly k velikonoční tématice den po dni, mi dal naději, že nejsem jediná na širém světě, kdo má tyto problémy, kdo takto bojuje, kdo se v tom plácá a zmítá.
Touto cestou bych Vám všem, kdo jste tato slova sepsali a také dostali dále k lidem, chtěla moc poděkovat. Díky Vám jsem letošní Velikonoce přežila. A částečně s Vámi také prožila, i když pro mě a pro mnohé z Vás stále končí na kříži. Nějak se mi nechce věřit tomu, že Kristus tam s námi nezůstal viset. Možná se zastavil v pekle, to je možné, ale že by radostně vyskočil, když je realita taková, jaká je? Kolik kněží, kteří byli té slavné noci u oltáře, jsou nebezpeční násilníci? Horory, to je slabé kafe proti realitě. Zombie..
Opravdu moc Vám děkuji za Vaše pohledy. Možná máte také ten problém vyplodit pár slov, protože stále musíte překonávat velký odpor uvnitř - nikdo ti to neuvěří, co to zase meleš, nějaké tvoje pocity nikoho nezajímají, to snad už trochu přeháníš, ne? Jsi slabej, slabá... Jenže to jsou všechno lži! Každé Vaše slovo, které jste dokázali procedit přes tato jemná síta, jsou perly, které mi velmi pomohly. A věřím tomu, že nejen mně.
V textech bylo popsané to, co znám z vlastní zkušenosti. Nejhlubší zrada. Granát v puse - naprosto realistický pohled se všemi důsledky, které jeho exploze přináší. Bagatelizace, utemovávání, odpor k pravdě a strach z ní, i když bývá tak často heslem dotčených institucí. Ztracené jistoty, ideály, vina, sebeobviňování za to všechno, odrážení od sebe stále přítomného očekávání, že už přeci musí být vše v cajku. Ticho, osamělost. Odvaha postavit se na vlastní nohy a znovu hledat Boha, ale tentokrát už radši ne v kostele, ale v sobě. Některé dny se to může v záblescích podařit, v jiné není skrze opuchlé rozmlácené oči vidět nic.
Díky Vám všem.
