Slovo „oběť“ se v některých kruzích stalo téměř sprostým výrazem. Jakmile někdo přizná, že byl zraněn v partnerském vztahu – nebo v něm byl dokonce obětí – obzvlášť pokud jeho zranění nejsou viditelná, setká se s pozvednutým obočím nebo vrtěním hlavou.
Sandra Lee Dennis
Šokovalo mě, kolikrát jsem slýchala dobře míněnou radu: „Přestaň se považovat za oběť!“ Bylo to krátce poté, co mě po šesti letech vztahu partner opustil jen pár týdnů před svatbou.
Jenže zjištění, že jsem žila v sebeklamu, mě zranilo do morku kostí. Otřáslo to mou vnitřní jistotou o tom, co je skutečné, rozbilo důvěru a probudilo bolest tak hlubokou, že jsem ji tehdy nedokázala zpracovat. Víc než kdy dřív jsem tehdy potřebovala soucit a porozumění.
Místo toho jsem ovšem byla obviňována, že se vyhýbám odpovědnosti za konec vztahu, že se utápím v postoji „chudinky“, a dokonce „očerňuji“ druhého tím, že připouštím, že mi ublížil. Ale nejvíc ze všeho jsem byla napomínána, že se prý s jistým uspokojením ztotožňuji s novou, dramatickou rolí – s rolí oběti!
Limity „ezoterických“ teorií o utrpení
Často jsem slýchala tichá připomenutí: „Oběti neexistují.“ Nebo: „Zraňuje nás jen náš vlastní postoj.“ A já těmto tvrzením byla náchylná uvěřit. Většinu života jsem totiž sama pohlížela na oběti s jistým opovržením. Pokládala jsem se za psychologicky vyspělého člověka, který chápe, že za své pocity neseme odpovědnost sami. Navíc jsem se také pokládala za duchovně „pokročilou“ osobu, která ví, že si „svou realitu přitahujeme“.
Dlouho jsem se považovala za odolnou osobnost, schopnou se z ran osudu vždy zvednout. Věřila jsem, že to dokážou i ostatní – stačí jen chtít.
Až do chvíle, kdy mě zrada a opuštění hluboce zasáhly a zcela rozbily můj svět. A tehdy, navzdory všem snahám se uzdravit, nechat to být a odpustit, jsem se opravdu cítila jako oběť! Dlouho jsem se styděla, že jsem byla „použita a zneužita“, neboli že jsem byla oběť, že jsem se nechala obelhat. Musela to přece být nějak moje vina.
S odstupem času však chci říci jasné ano obětem. Stále více jsem přesvědčena, že abychom se mohli pohnout dál a uzdravit, musíme si někdy dovolit postavit se a říct: „Ano, jsem oběť“.
Oběti nám zrcadlí naši zranitelnost
Začala jsem přemýšlet, proč máme takovou potřebu obviňovat oběti. Možná to souvisí s tím, že přiznat, že jsem obětí, znamená připustit bezmoc a zranitelnost. Když popíráme oběť v druhých, snažíme se zahnat vlastní strach z toho, že bychom mohli být zraněni i my.
Je absurdní tvrdit, že „oběti neexistují“, když pomyslíme na přírodní katastrofy, války, genocidy, znásilnění, epidemie nebo na děti opuštěné či vyrůstající v chudobě a násilí. A přesto – když se neštěstí dotkne někoho z našeho okolí, máme tendenci jeho utrpení racionalizovat a hledat vinu u něj samého. Jen tomu dáváme duchovnější jména: hřích, karma, zákon přitažlivosti.
Rádi věříme, že svět je spravedlivý, bezpečný a předvídatelný, že naše činy mají své následky. Že pokud budeme myslet a jednat „správně“, nic zlého se nám nestane. Úsloví „jak zaseješ, tak sklidíš“ nám dává iluzi kontroly nad osudem.
Myšlenka, že utrpení může přijít kdykoli a na kohokoli, je děsivá. Jenže je to tak: zlé věci se dějí i dobrým lidem. Když obviňujeme oběť, zoufale se snažíme zachovat si pocit moci. Kdyby se chovala jinak (tedy jako my), tahle zlá věc by se jí nestala.
Na nějaké nejhlubší duchovní úrovni snad může existovat jistá souvislost mezi vnitřním stavem lidstva a utrpením. Ale na obyčejné lidské úrovni tyto postoje často jen maskují náš strach z vlastní bezmoci a uzavírají dveře soucitu.
Čelit pravdě znamená prožít hlubokou existenciální krizi
Když nám – nebo někomu, koho milujeme – život zasadí krutou ránu, zhroutí se naše naivita a důvěra v dobrotu světa. Zvlášť, když ta rána přijde od člověka, jemuž jsme důvěřovali. Jsme pak nuceni čelit otázkám dobra a zla.
Zrada v nás spouští existenciální a duchovní krizi, která vyžaduje hluboké vnitřní uzdravení. Musíme se ponořit do vlastního nitra a rozptýlit mnoho iluzí, abychom našli pravdu. Musíme projít temnou nocí, v níž si bolestně uvědomujeme, jak málo skutečně víme. A nakonec se naučit důvěřovat něčemu vyššímu než lidskému vztahu – důvěřovat Vyšší moci, která nás přesahuje.
Když nám trauma rozbije svět, musíme se smířit s tím, co se stalo, navzdory silné tendenci vše popírat. Znamená to přiznat si, že jsem oběť, jsme bezmocní a zranitelní. Dokud to neuděláme, nemůžeme plně oplakat to, co jsme ztratili – svůj světonázor, identitu, důvěru – ani se plně uzdravit.
Naučila jsem se, že přiznat si „jsem obětí“ může být projevem hluboké odvahy, soucitu i moudrosti. Abychom se mohli posunout dál, musíme nejprve pevně stanout na půdě pravdy o tom, co se stalo. Teprve pak můžeme projít existenciální krizí, kterou pravda přináší – a najít v sobě sílu a soucit, které přesahují naši zkušenost oběti. Tato síla nám už zůstane, bez ohledu na to, co se děje.
