V souvislosti s online kurzem „SAFEGUARDING. Bezpečnost dětí v církevním prostředí.“ a z něj vycházející výstavou „Rozpoznat. Reagovat. Bezpečí dětí v církvi“ přinášíme rozhovor s autorkou ilustrací Uljanou Krechovec, výtvarnicí, ikonografkou, designérkou a vedoucí uměleckých projektů a programů na oddělení rozvoje na Ukrajinské katolické univerzitě ve Lvově.
Uljano, jak jste se dostala ke spolupráci s Centrem důstojnosti dítěte? Co Vás přivedlo právě k malbě tak citlivého tématu, jako je dětské bezpečí a zneužívání?
Ke spolupráci s Centrem důstojnosti dítěte jsem byla pozvána svými přáteli a kolegy z Ukrajinské katolické univerzity, kteří v Centru pracují. Nabídli mi nejen ilustrovat tento kurz, ale i možnost stát se součástí jejich týmu – společně přemýšlet, diskutovat a hledat vizuální jazyk pro velmi složité a citlivé téma bezpečnosti dětí.
Hlavním impulsem pro tuto spolupráci byl pro mě asi můj předchozí projekt „Válka. Skici posvátnosti každodenního života“. Od začátku invaze jsem téměř každý den vytvářela rychlé skici našeho života na Ukrajině: ostřelování, ztráty, bolesti a tragédie, ale také víru a naději. V podstatě jsem transformovala ikonografické náměty a zasazovala je do současného kontextu války. Byly to spontánní, emocionální reakce na to, co se kolem nás denně dělo.
Myslím, že právě po tomto projektu si moji kolegové uvědomili, že forma rychlého a upřímného skicování by mohla být vhodná i pro téma bezpečnosti dětí. Zpočátku navrhovali pracovat stylem menších čmáranic a skic. Když jsem se však do tohoto konceptu ponořila hlouběji, uvědomila jsem si, že tento prvek je v mých autorských skicách a uměleckém stylu již přirozeně přítomen.
Zároveň to nebyl projekt, který bych vnitřně okamžitě přijala. Na začátku jsem se od tohoto tématu dokonce snažila distancovat. Pamatuji si, jak jsem přesvědčovala autorku projektu Ivanku, že na Ukrajině tomuto problému ještě tak silně nečelíme a že je to něco, co je naší realitě vzdálené.
Jeden večer byl však zlomový. Přišla jsem domů, otevřela telefon a ve všech messengerech a na sociálních sítích se začaly objevovat články s konkrétními příklady násilí: ve společnosti, v rodinách i v církevním prostředí.
Na tento moment často vzpomínám během našich prezentací, protože je to moje skutečná osobní zkušenost: žijeme v realitě, kde máme technologie neustále u sebe a ty zviditelňují to, co bylo dříve možné ignorovat nebo odsouvat stranou.
Tehdy jsem pochopila, že o tomto tématu je třeba mluvit, ale speciálním jazykem – jazykem umění. Vyjádřit pomocí symbolů, linií, skvrn a obrazů to, co se jen těžko říká slovy. Umění se pro mě stalo způsobem, jak se velmi opatrně dotknout bolestivého tématu a přitom netraumatizovat, ale naopak otevřít prostor pro reflexi a dialog.
Mezi Vaše hlavní zaměření patří malba ikon. Pojí tato dvě témata ještě něco kromě církevního prostředí?
Toto je velmi zajímavá a těžká otázka. Pro mě bylo ikonopisectví vždy speciálním jazykem, který dokáže o složitých a hlubokých věcech mluvit jednoduchým způsobem. Prostřednictvím kompozice, formy, symbolických gest a atributů ikona předává to, co lze jen obtížně vyjádřit slovy.
Pokud hledáme spojitost mezi ikonopisectvím a tématem bezpečnosti dětí a násilí, tak ta pro mě spočívá v úvahách o dobru a zlu. Ikonopisectví mluví o milosrdenství, o Boží lásce a o otevřenosti člověka vůči ní. Násilí je naopak o uzavřenosti vůči milosrdenství, o jeho nepochopení nebo odmítnutí. Jsou to jakoby dvě opačné strany téže reality.
Zároveň jsem v rámci tohoto projektu nepracovala s klasickou ikonografií, ale se širším pojetím posvátného obrazu. Má stylistická inspirace vychází z velké části ze starobylých ukrajinských ikon malovaných na skle – formou jsou naivní, jazykem velmi lidové, avšak jejich význam je velmi hluboký. A právě díky svému prostému, folklornímu až téměř dětskému stylu byly schopny mluvit o vznešených a vážných záležitostech.
Tyto skici se tak pro mě staly pokusem otevřít složité téma násilí prostřednictvím velmi jednoduchých forem a obrazů. Důležité je, že tyto obrazy vznikaly spontánně – bez předběžných náčrtů a bez hledání té „nejlepší“ verze. Nevytvářela jsem několik variant jednoho námětu, abych vybrala tu nejzdařilejší. Zásadní pro mě bylo zachytit hned první obraz, který se mi vyjevil jako reakce na to, co jsem četla: na větu, situaci, na konkrétní lidský příběh.
Zdá se mi, že právě tato bezprostřednost a vnitřní upřímnost jsou tím, co spojuje mou ikonopiseckou zkušenost s tímto společenským tématem – tedy touha mluvit o něčem obtížném skrze jednoduché, ale hluboké a významné obrazy.
Celá Vaše výstava se skládá z triček. Jak jste přišla na tento nápad a co má představovat?
Již během procesu tvorby ilustrací pro on-line kurz jsem začala chápat, že nejde jen o soubor obrázků, ale o celou sbírku životních příběhů a příkladů lidských zkušeností. Když se ukázalo, že samotný kurz je postaven na velmi ucelené a hluboké struktuře, pochopili jsme, že jazyk umění se může stát jedinečným způsobem, jak mluvit o nesmírně složitém a citlivém společenském problému.
Připadalo nám důležité vytvořit instalaci, ve které by divák mohl fyzicky procházet mezi tričky, otírat se o ně rameny, jako by procházel davem lidí. Za každým tričkem stojí příběh konkrétního člověka nebo zobecněná zkušenost mnoha lidí s podobnými traumaty a prožitky.
Tento „dav“ triček vypovídá o tom, že každý v něm je jedinečný a každý má svůj vlastní příběh – příběh lásky a příběh zranění. Někdo, kdo vyrostl v láskyplném prostředí, může být v dospělosti na násilí naprosto nepřipraven a může jím být zlomen. Jiný, někdo zraněný už v dětství, může lásku odmítat jako něco nebezpečného nebo nepochopitelného. Mezi těmito dvěma extrémy existuje nespočet lidských cest.
Chtěli jsme, aby divák procházející tímto symbolickým davem našel odvahu se zastavit a pozorně se podívat na každé tričko, na každý obraz, který je na něm zobrazen. Protože za každým z těchto obrazů stojí něčí příběh – a možná i nalezení sebe sama nebo někoho blízkého.
Všechna Vaše trika pojí dvě barvy – oranžová a zelená. Proč právě tyto dvě barvy? Mají nějakou hlubší symboliku?
Odpověď je ve skutečnosti velmi prostá a zároveň symbolická. V tomto projektu oranžová znamená bezpečí a zelená představuje život a růst.
Tyto dvě barvy se k sobě přirozeně hodí a zároveň rezonují s vizuální identitou Centra důstojnosti dítěte. Pro mě to není jen designové rozhodnutí, ale obrazový kód celého projektu: Bezpečí jako nezbytná podmínka pro život a život jako něco, co vyžaduje péči a ochranu.
V těchto dvou barvách je obsažena idea péče o lidskou důstojnost, o zranitelnost dětství a odpovědnost dospělých vytvářet prostor, ve kterém může život růst beze strachu.
Jaký byl pro Vás proces vytváření takového projektu? Inspirovala jste se i nějakými konkrétními příběhy? Co Vás na tom nejvíce oslovilo a co bylo naopak výzvou?
Proces tvorby byl pro mě velmi specifický a zároveň experimentální. Do značné míry byl postaven na představivosti a intuici. Nebyl to ten obvyklý formát ilustrování, kdy umělec vytváří několik verzí a pak vybere tu nejlepší.
Na úplném začátku jsem se snažila pracovat tradičně: vytvořila jsem několik nákresů jednoho příběhu. Rychle jsem si ale uvědomila, že druhá a třetí verze už byly příliš „ilustrativní“, příliš detailní. Vytrácela se z nich emoce; ztrácela se živá linka a ten první, nejupřímnější dojem z daného tématu.
Chtěla jsem zachovat moment prvního vizuálního vjemu – způsob, jakým si člověk příběh představuje, když ho poslouchá nebo čte. Přála jsem si, aby to bylo co nejjednodušší a nejpřímější, bez přemíry detailů, ale se silným vnitřním napětím.
Vědomě jsme zvolili jazyk jednoduchosti až určité naivity. Tato stylistická volba umožňuje projektu oslovit širší publikum, protože tato forma je blízká tomu, jak mnoho lidí o příbězích přemýšlí a jak je prožívají – skrze emocionální, rychlé a intuitivní obrazy.
Nejpřitažlivější pro mě byla právě ta upřímnost první reakce. Nejtěžší pak bylo odolat nutkání obraz „vylepšovat“, „zdobit“ nebo příběh skrze kresbu příliš vysvětlovat. Bylo nutné důvěřovat intuici a dovolit obrazu, aby se zrodil okamžitě jako odpověď na text a na lidský příběh.
Pracovat s tématem ohrožených dětí může být emočně náročné. Jak jste si během práce chránila vlastní psychickou rovnováhu?
Práce s tématem hrozeb, kterým čelí děti, je emočně velmi náročná. Uvědomit si rozsah zranění, problémy společnosti a jejich kořeny znamená podívat se přímo do tváře těžké a často bolestivé pravdě lidských osudů.
Má vnitřní odolnost byla nejspíše silně ovlivněna kontextem našeho života ve válce. Žijeme v realitě tak velké bolesti a nespravedlnosti, kterou jsme si dříve nedokázali ani představit. Nikdy by mě nenapadlo, že v 21. století budou lidé stříleni uprostřed dne jen proto, že stojí za svou důstojností. Nikdy mě nenapadlo, že v této zemi zemře tolik lidí – a zároveň, že v ní bude tolik odvahy. Ale vedle toho vidíme i odvrácené strany – strach, útěk a zneužívání dané situace.
Před tímto projektem jsem pracovala na rozsáhlém cyklu „Válka. Skici posvátnosti každodenního života“. Tento cyklus nebyl plánovaný a neměla jsem pro něj žádný scénář. Bylo to zobrazení každodenního prožívání tragédie mého národa skrze kresbu po dobu téměř jednoho roku.
Později se má tvůrčí práce přesunula k projektům, které mají konkrétní sociální význam a jsou podporovány nadacemi – zejména SafeGuarding a Centrum důstojnosti dítěte. Paralelně se věnuji také tématu ženského podnikání na Ukrajině, jejich odolnosti a úloze žen v době války.
Mou vnitřní rovnováhu udržuje pocit smyslu – být užitečný svými dovednostmi, svým talentem, o kterém věřím, že je od Boha. Být svědkem života tady a teď, jeho bolesti i jeho síly.
A nakonec – co pro vás znamená bezpečí?
Pro mě je bezpečí především stavem péče. Znamená to být milován, chápán a přijímán. Je to pocit podpory a ochrany, mít prostor klidu v sobě i kolem sebe. Bezpečí je spojeno s pocitem osobní důstojnosti a spravedlnosti, s vírou, že spravedlnost na tomto světě existuje.
S tím se pojí i jedna možná trochu dětinská myšlenka – víra, že dobro nakonec zvítězí nad zlem a že existuje Někdo, komu na nás záleží a kdo je schopen nás ochránit.
Realita je mnohem složitější. Dnešní události ukazují, že samotný koncept bezpečí ve světě do značné míry přestal být samozřejmý. A přesto můžeme zažívat bezpečí každý den v maličkostech: v lásce blízkých, v podpoře kolegů, ve vřelosti dětí a pozornosti učitelů či vychovatelů.
Právě tento pocit péče, lásky a ochrany se stává skutečným zakoušením bezpečí.
Upřímně si přeji, aby každý dokázal toto bezpečí vidět a najít ve své blízkosti, aby měl naději a víru, že je to možné. A zároveň – aby rozuměl tomu, že o bezpečí je třeba bojovat, bránit ho, usilovat o něj a kultivovat ho.
Děkujeme za rozhovor.
