V letech 2011 a 2018 otec Paweł M. sexuálně zneužíval řeholní sestru. Nedošlo by k tomuto dalšímu zneužívání, kdyby dominikáni na dřívější oznámení reagovali správně. Provinciál o. Paweł Kozacki říká: „Jsem připravený nést důsledky.“
autorka: Paulina Guzik
24. března 2021
Polská provincie dominikánů právě prochází svou katarzí. Řeholníci přiznávají, že v letech 1996-2000 nedostatečně podpořili zneužívané osoby z vratislavské akademické farnosti. Chtějí záležitost dovést do konce. Provinciál Paweł Kozacki OP prohlásil: „Veřejně a co nejrychleji.“
Průzračnost však vyžaduje stanout v plné pravdě a udělat to z vlastní vůle. Neděje se ani jedno ani druhé. Vedení polské provincie neříká všechno, co už ví. Na prohlášení o své aktivní očistě vrhá stín časový sled.
Ukazuje se, že 2. března t. r., pět dní před veřejným prohlášením otců dominikánů o snaze objasnit záležitost otce Pawła M., přišla na prokuraturu nová, nepromlčená věc ženy zneužité tímto řeholníkem. Ke skutkům došlo podle identického schématu duchovně-sexuálního násilí jako před léty ve Vratislavi. Tentokrát je zneužitá řeholní sestra.
Zlomové, ale opožděné
Tento příběh vyžaduje jak přesnost, tak šetrnost. Obsahuje svědectví zneužitých žen, kterým je obtížné uvěřit svědectví o krutých a sofistikovaných psychických a fyzických zločinech. Zdá se být nepravděpodobné, že jejich pachatelem je vždy duchovní. Ďábelská analogie mezi činy o. Pawła M. před 20 lety (se kterými se veřejnost seznámila v posledních dnech), a těmi zcela nedávnými, s nimiž seznámíme níže, umožňuje spojit tento příběh do jednoho celku.
Důležitou roli v tomto příběhu hraje otec Leopold (řeholník z jiného řádu než dominikánského). Právě jemu to oznámila řeholnice, kterou o. Paweł M. v poslední dekádě obtěžoval. Otec Leopold znal už dříve Veroničinu záležitost (jméno je změněné), jež byla mnohokrát o. Pawłem M. znásilněná před léty ve Vratislavi. Ačkoli to jsou skutky ze dvou různých okresů a dvou různých prostředí, zkušenosti obou žen s dominikánem jsou naprosto identické, říká mi o. Leopold. On sám chce zůstat anonymní kvůli důvěře, jakou k němu má sestra Markéta (jméno je změněné) a kvůli tomu, že místo jeho působení by prozradilo místo pobytu zneužité řeholnice.
Obě ženy už vypovídaly v této věci na prokuratuře v Katovicích. Vypovídal tam i dominikán o. Marcin Mogielski, který se jako první seznámil s věcí o. Pawła M., když po násilníkovi v roce 2000 převzal vratislavskou pastoraci.
Důležitý bude rovněž pohled (v další části textu) na způsob, jakým se mnoho let věcí zabývali samotní bratři dominikáni. Nepochybně se museli s tímto nepředstavitelným zneužíváním setkat ještě v době, kdy univerzální postupy v takových situacích neexistovaly. Všechno začalo dřív, než vybuchly velké skandály ve Spojených státech, Irsku, Francii nebo Německu. Záležitost se však léta protahovala, atmosféra v církvi se v té době měnila a oběti o. Pawła M. stále volaly po pochopení. Dvacet jedna let dominikáni nezahájili ani kanonický, ani trestní proces, ač existovaly podklady pro obvinění ze spáchání závažných trestních činů.
Zlomová byla výpověď členů vratislavského dominikánského kláštera ze 7. března. Odhaluje fakta, obsahuje žádost adresovanou zneužívaným osobám, aby věc ohlásily, ujišťuje o své blízkosti. Jazyku naplněnému soucítěním, jehož v ní bratři používají, by se měly učit všechny církevní instituce. Ale stále je toto vyjádření velice opožděné.
Mechanismy působící v dominikánských řídících strukturách umožnily „vraždu duše“ další nevinné osoby (termín o. Hanse Zollera). K těmto dalším zneužíváním by nedošlo, kdyby dominikáni na dřívější oznámení reagovali správně. Byli povinni to udělat v roce 2000 i v posledních letech.
Zneužitou Veroniku a o. Leopolda jsem vyslechla osobně. Zprávu s. Markéty jsem od ní samotné vyslechla telefonicky.
Psychické, duchovní, fyzické a sexuální násilí
Akademická farnost „Dominik“ ve Vratislavi vznikla v roce 1971. Právě slaví 50. výročí existence. V roce 1996 byl jejím vedením pověřen o. Paweł M., charizmatický kněz s velmi přitažlivým kouzlem. Na jeho mše přicházely tisíce mladých. Každý však nemohl být přijat do nejužšího jádra.
Vybíral lidi, kteří se neměli kam vrátit, dívky, jež potřebovaly pomoc, říká Veronika. „Ze všech stran jsi obklopená láskou a přijetím, které jsi doma neměla,“ dodává. To bylo jednání typické pro sekty, třebaže právě o. Paweł zároveň vedl ve vroclavské dominikánské centrum informující o sektách. Do jeho skupiny patřily většinou ženy. A právě ony byly fyzicky zneužívané. Psychická manipulace se týkala jak žen tak mužů.
„Bil mě do bezvědomí a potom znásilnil. Vzpomínám, jak jsem jednou utekla. Dohonil mě autem a přitáhl za vlasy dovnitř. Vysvětloval, že pokud nesplním ve společenství Boží vůli, ďábel dobude celý svět,” říká Veronika.
Po létech se ukázalo, že psychické, duchovní, fyzické a sexuální násilí nezažila jen Veronika. Ženy, které byly v letech 1996-2000 v jednom společenství, nevěděly o ostatních zneužívaných. Celá skupina bezmezně věřila, že musí setrvávat u svého duchovního, jako by bez nich měl spadnout svět. Pachatel se kryl spiritualitou a teologií a vysvětloval, že ten, kdo je proti němu, je proti Duchu svatému.
Veronika vyprávěla: „Život spočíval v notorické modlitbě, dnem i nocí, jako bychom byli speciální skupinou, která zachrání celou církev. Při modlitbě nařizoval prorokovat, zdůvodňoval, že někdo v sobě skrývá něco nečistého, že nepřijímá charizmata. A najednou měl světlo od Pána Boha, začal druhé bít, protože jenom tak byl s to dobrat se odpovědi na Boží výzvu.“ Normou byly devítidenní novény v uzavřenosti, posty bez jídla a pití, anebo příkaz modlit se růženec celou noc.
Otec Paweł trávil s dívkami dlouhé hodiny ve zpovědnici. „Sexuální úkony byly jen mým hříchem, pro něj to bylo jen rozlišování nečistoty,“ vzpomíná Veronika. „Rozlišování, poslušnost a vina byla jeho klíčová slova. Často vyhrožoval, že pokud něco neuděláš, bude trpět někdo z tvé rodiny.“
Dívky při studiu vzdávaly další a další zkoušky. „Nebylo kdy chodit do školy. Pokud jsme ráno dostávaly informace, že se máme desetkrát pomodlit celý růženec, už nebyl čas na školu. Osobně jsem na to zapomněla, ale kamarádka mi připomněla, že mi jednou půjčila boty, abych mohla jít na zkoušku. Paweł usoudil, že je třeba vzít mi je,“ vypráví zneužitá žena.
K prvnímu násilí došlo při jednom z výletů, nazvaném „evangelizační“. Veronika: „V noci jsem se probudila, dusil mě rukou a syčel mi do ucha, že jak začnu křičet, znamená to, že jsem nevěrná Boha a někomu blízkému se něco stane. Ve stejnou chvíli mi stáhnul prádlo. Když jsem se potom šla umýt, vtrhl do koupelny, přitiskl mi hlavu na stěnu a udělal to ještě jednou.“
Později byla znásilnění pravidelná: „Zneužíval nejen několikrát v týdnu, někdy několikrát denně. Teprve po létech jsme se dozvěděly, že dělal pochůzky pokoj od pokoje.“
Jako v klasické sektě využíval mladé i finančně. Vynucoval poplatky za pobyt, vkladní knížky, práci doma. „Kdyby nám přikázal postupně skočit do ohně, byly bychom to udělaly. A nikdo by o tom nevěděl. Paweł měl obsesi držet všechno v tajnosti.
Trest – žádný trest?
V roce 2000 je o. Paweł M. z Vratislavi přeložen. Pastorační péči přebírá o. Marcin Mogielski. Právě jeho rodný bratr Marek, vychovatel v Centru sv. bratra Alberta ve Štětíně, se zjevil ve dveřích biskupství, když se s dalšími vychovateli pokoušeli ohlásit zneužívání páchané na svěřenkyních o. Andrzeje Dymera. O tři roky později sám Marcin Mogielski sbírá svědectví zneužívaných ve svém rodném Štětíně a vtáhne do boje za spravedlnost své provinciály Macieje Ziębu a Krzysztofa Popławského; v důsledku toho bude léta očerňován štětínskými hierarchy (na toto téma více v reportáži „Przeczekamy i prosimy o przeczekanie”).
O převzetí pastorace „Dominika“ od o. Pawła M. říká Marcin Mogielski v rozhovoru s Arturem Nowakem toto: „Na začátku jsem viděl vzpurné, totálně uzavřené osoby, plné vzteku na mě. Rychle jsem tedy setkání ukončil a řekl jsem: ,Děkuji, nebudu s vámi bojovat. Nebudu se kopat s koněm´“ (Gazeta Wyborcza, 20. března).
Skupina byla na o. Pavlovi tak závislá, že nechtěla slyšet o nikom jiném. O. Mogielski však chtěl rozbít sektářskou skupinovou loajalitu, a tak se začal rychle setkávat s mladými individuálně. Jak píše „Wyborcza“, tehdy „začaly pukat zdi“, mladí se začali novému duchovnímu otevírat, vyprávěly o svém zneužívání.“
„Od samého začátku jsem dívkám uvěřil,“ říká mi o. Mogielski, „protože dříve jsem měl s o. Pawłem M. špatné zkušenosti v duchovní oblasti. Když jsem byl v roce 1995 dominikánský klerik v Krakově, Paweł M. přijel z Vratislavi a přichystal nám podivné modlitební setkání. Už tehdy se tento model zdál být znepokojující, například nebylo možné s modlitbou jít dál, protože někdo je zablokovaný a něco skrývá a pokud skončíme, satan nám ublíží.
O. Mogielski zneužívaným dívkám nejen uvěřil, ale i napsal jejich výpovědi a předal je tehdejšímu provinciálovi o. Macieji Ziębovi. Vše ukazuje na to, že on ale nezahájil formální kanonický proces, ale administrativním dekretem z června 2000 uložil pachateli roční zákaz vysluhovat svátosti, přikázal mu měsíční pobyt u kamaldulů a roční práci v dětském hospici.
Umístěme toto rozhodnutí do historického kontextu. Církevní modely jednání v takových situacích neexistovaly. Je rok 2000, teprve za dva roky vybuchne ve Spojených státech skandál známý z filmu „Spotlight”. Zbývá ještě rok do zveřejnění prvního významného papežského dokumentu („Sacramentorum sanctitatis tutela”), jenž nařizuje posílat „nejtěžší zločiny“ vůči nezletilým Kongregaci pro nauku víry. Tady však jde o dospělé osoby…
Ale i na to tehdy existují církevní předpisy. Vždyť zavazuje Kodex kanonického práva z roku 1983, který v kánonu 1395 par. 2 formuluje jasnou normu: „Duchovní, který spáchal jiný zločin proti šestému přikázání Desatera a zločin byl spáchán násilím nebo hrozbami, bude potrestán spravedlivými tresty, a jestliže to případ vyžaduje, i propuštěním z duchovenského stavu.“
Řeholní právo je ještě tvrdší, podle kánonu 695 „člen [řádu] musí být propuštěn z důvodu trestných činů podle kán. (…) 1395, § 2.“ Řeholníci přece skládají slib čistoty. Od normy však možné odstoupit, pokud „představený usoudil, že propuštění není zcela nutné.“
„Nikdy se do pastorace nevrátí“
Vše ukazuje na to, že tehdejšímu provinciálovi dominikánů chyběla dostatečná citlivost vůči zneužívání dospělých, ale duchovně závislých na řeholníkovi, a tedy bezbranných. Souhlasil však s výdaji na terapii zneužívaných osob. Veronika ji využila dvakrát, jak sama říká, nepokračovala, protože „procedura žádosti o podpis dominikánů na každé zprávě z poradny byla pokořující“. Rovněž potvrzuje, že ostatní ženy ji nevyužily.
Žena potvrzuje, že o. Zięba ji měl ujistit, že pachatel „se nikdy k pastoraci nevrátí, nebude veřejně sloužit mše svaté ani zpovídat”. Tato slova se – podle informací, které máme dnes – neodrazila v dlouhodobých rozhodnutích. Dvě další zneužité ženy v rozhovoru pro Onet vzpomínají, že když se skupinou dívek jely z Vratislavi do Varšavy, aby osobně mluvily s o. Ziębou, měl je odbýt a říct, že „pokud plánujeme nějakou tiskovou nebo soudní akci, on je na to připravený”.
Kromě rozhodnutí, o nichž jsem psala výše, o. Zięba také zabránil Pawłovi M. vést pastorační skupiny mimo kostel (podle mých informací bez časového omezení). Svěřil také specialistům psychologickou analýzu pachatele, což bylo tehdy (a jak se ukazuje i celkem nedávno, jak píšu dále) považováno za proces v církvi dostačující. Zorganizoval také konfrontaci řeholníka se spolubratry a přiměl ho, aby se osobně přiznal k vině, ačkoli podle mých informací se o. Paweł M. veřejně přiznal jen k psychologické manipulaci, nikoli k násilí.
V roce 2006 se stává provinciálem o. Krzysztof Popławski.
O dva roky později, v srpnu 2008, slaví o. Paweł M. 25. výročí řeholních slibů. Na jednom sociálním portálu píše: „Po 25 letech života v řádu se cítím být velice obdarovaný a šťastný. Mám radost, že toto štěstí nezničilo žádné zlo, ani to ve mně, ani to okolo mě. (…) Děkuji všem, kteří mě v tom podpořili modlitbou, dobrým slovem a láskou. Prosím za odpuštění ty, které jsem jakýmkoli způsobem zklamal nebo zranil. Výročí je tedy pro mě příležitostí, abych znovu veřejně vyznal, že přes všechny své poklesky, slabosti a chyby miluji svého Pána a Spasitele Ježíše Krista.“
Vedle slavení výročí kněžství se řeholník v sociálních médiích chlubí doktorátem, který napsal pod vedením o. prof. Jacka Salije na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského: „Poslední léta pro mě byla časem skrytého života. Jedním z plodů této doby je doktorská práce ,Maria v mystické teologii M. D. Philippa OP´. (…) V teologickém díle Marie-Dominique Philippa jsem našel pravdy, jež sytily můj život víry a pomáhaly mi pochopit moje zkušenosti.“
Tato linie příběhu o. Pawła vyžaduje zvláštní zkoumání. Připomeňme totiž, že v r. 2019 vyšlo najevo, že francouzský dominikán, zakladatel společenství sv. Jana, zemřelý v roce 2006 a hrdina doktorátu polského řeholníka, sexuálně zneužíval minimálně 15 žen. Ve většině případů jeho činům předcházelo zneužívání moci a svědomí v souvislosti s duchovním vedením. Doktorát byl obhájen v roce 2008. Nevíme, jestli měl o. Paweł M kontakty s M.-D. Philippem a jeho mysticko-erotickou pseudoteologií už v 90. letech 20. století, kdy se sám dopouštěl podobných činů ve Vratislavi.
Tehdejší provinciál dominikánů o. Krzysztof Popławski v rozhovoru se mnou přiznává, že když se v roce 2006 stal provinciálem, dostal znepokojující signály o o. Pawłovi: „Hovořil jsem s jedním z našich právníků a on mi řekl, že není možné dvakrát trestat stejný přestupek. Podle mě to, co udělal Maciej jako provinciál, bylo, že vzal celou věc na sebe a Pawła potrestal suspenzí.“
V roce 2010 o. Popławski dostal dopis od jedné z žen, které Paweł M. zneužil. Proto od 1. srpna 2010 znovu řeholníkovi uložil omezení kněžských funkcí. Zneužité ženy teď veřejně chválí o. Popławského, že zareagoval na jejich dopis konkrétním rozhodnutím (Paweł M. se odvolal ke generálovi řádu, ale nebylo mu vyhověno).
V rozhovoru se mnou se také přiznává: „Byl jsem přesvědčený, že Paweł byl Maciejem Ziębou potrestán a že je pod kontrolou. To je mé dvojí přesvědčení z té doby. Moje přesvědčení, že je pod kontrolou, bylo mylné.“
O. Popławski, jenž je nyní informován o sestře zneužité v roce 2011, v našem rozhovoru dodává: „I to je moje odpovědnost.“
Počítá s objasněním nezávislé komise, jejíž vznik ohlásili dominikáni: „Doufám a počítám s tím, že tato komise vyřeší všechny pochybnosti, neboť bude mít přístup ke všem dokumentům a bude schopna celou kauzu dovést do konce.“
Jako sopečný kráter
Když se v roce 2014 stává provinciálem dominikánů o. Paweł Kozacki, platí pro o. Pawła M. stejné zákazy jako za o. Popławského: zákaz duchovního vedení, individuálních rozhovorů, duchovního poradenství a vedení jakýchkoli pastoračních skupin.
Atmosféra kolem sexuálního zneužívání v církvi je už však tehdy zcela jiná než v roce 2000, kdy tato záležitost poprvé uzřela denní světlo, a dokonce než v roce 2005, kdy se stal papežem Benedikt XVI.
Vzpomeňme na papežova slova z interviewu Petera Seewalda „Světlo světa“. Nynější emeritní římský biskup v něm říká, že už od pradávna existovalo církevní trestní právo, ale často nebylo použité díky naivnímu přesvědčení, že „že církev už nesmí být církví práva, ale církví lásky: nemá tedy trestat.“ Papež v roce 2011 říká, že tato krize je „jako sopečný kráter, z něho nečekaně tryskají obrovské mraky prachu, který všechno zatemňuje a špiní. Kněžství se najednou prezentovalo jako místo hanby.“
V dopise Irům vytýkal biskupům a řeholním představeným: „Nemůžete popřít, že se někteří z vás a z vašich čelních představitelů někdy dopustili vážného zanedbání, když nevyužili dávno existující předpisy kanonického práva týkající se zločinu, jakým je zneužívání dětí. Dopustili jste se v přístupu k obviněním závažných chyb.“
V roce 2011 Benedikt XVI. doporučil, aby místní biskupské konference vypracovaly vlastní zásady a rady, které by vzaly v úvahu specifika daného státu a společnosti. Dvě první zásady jednání, které papežův okružní list staví do středu úvah, je: 1. připravenost vyslechnout oběti sexuálních trestných činů a pomoct jim, 2. zajistit ochranu dětí a mládeže. Pomoc zneužitým a ochrana nezletilých se současně stávají klíčovými postoji jak v pastoračním přístupu církve, tak i v aplikaci norem kanonického práva.
V roce 2013 se stává papežem František, jenž o tři roky později dokumentem „Come una madre amorevole” zavádí zodpovědnost představených. Papež apeluje na to, aby byl „křik maličkých“ slyšen. Šíří se naléhavá výzva za věrohodnou, zodpovědnou a průzračnou církev.
Prvního června roku 2019 vzniká motu proprio „Vos estis lux mundi”. Papež František v něm přidává k trestným činů kromě násilí nebo vyhrožování také „zneužití moci“ za účelem sexuálního zisku. Nařizuje přísně trestat takové zločiny i církevní představené, kteří je bagatelizují.
„Připraven omluvit se“
Klíčový význam pro „současnou zodpovědnost“ v kauze dominikánů má podzim roku 2019.
Osmnáctého prosince píše Veronika dopis provinciálovi o. Kozackému. Vedla ji k tomu pro ni dramatická událost – ne dost na tom, že uviděla svého násilníka na ulici, ale kromě toho ještě měl mít rekolekce, oficiálně ohlášené na stránkách jedné farnosti.
V dopisu provinciálovi vyjádřila svoji lítost a bolest. Zeptala se o. Kozackého, proč se člověk, který ji a další dívky tolik let zneužíval, mohl vrátit k pastoraci. Seznámila jsem se s odpovědí na tento dopis.
Provinciál Veronice odpovídá nejprve na výčitku ohledně návratu o. Pawła M. k pastoraci ještě v době působení o. Zięby jako provinciála: „Nevím, jaké důvody vedly otce Macieje vrátit Pawła do pastorace v církvi, ale v dokumentech jsem našel dva nezávislé názory psychologů, kteří po vyšetření otce Pawła vyjadřují pozitivní mínění o jeho schopnosti k pastorační práci. Měly jistě vliv na rozhodnutí tehdejšího provinciála.“
O. Kozacki dále píše, že sám požádal o nový názor poté, kdy od o. Pawła M. dostal prosbu o návrat k pastoraci: „V roce 2016 jsem ho nasměroval na psychologicko-psychiatrické vyšetření k týmu zkušených psychologů a psychiatrů, kteří se specializují na trestance, kteří se dopustili sexuálních deliktů. (…) Tento tým se seznámil s výsledky dřívějších expertíz a po několikadenním vyšetření nepotvrdil příznaky ani poruchy, jež by mohly být argumentem pro to, že o. Paweł nesmí konat kněžskou službu.“
„Na tomto základu jsem v roce 2018 souhlasit,“ píše o. Kozacki, „že otec Paweł smí sloužit jednotlivé mše spojené se slavnostmi jeho rodiny a jednotlivé série rekolekcí, na které musí pokaždé dostat ode mě jednorázový písemný souhlas.“
Provinciál dodává, že jsou dále platné ostatní zákazy uložené předchůdcem o. Popławským, včetně zákazu zpovídat, vést individuální rozhovory, duchovní poradenství a vést jakékoli pastorační skupiny.
Na otázku zneužité ženy: „Jak ten člověk může hlásat Boží slovo, když není schopen ani základní spravedlnosti?“ provinciál odpovídá: „Paweł 20 let důsledně pyká za činy, které spáchal. Uvědomuji si, když beru v úvahu zlo, jehož se dopustil, že žádné pokání nenapraví spáchanou křivdu.“ Provinciál rovněž deklaruje možnost veřejného odsouzení činů o. Pawła a prosbu za jejich odpuštění. Deklaruje, že i o. Paweł je připraven „omluvit se a žádat o odpuštění.“
„Pokud budete Vy nebo kdokoli další potřebovat další formy podpory nebo pomoci, podle svých možností jsem připraven je poskytnout,“ dodává o. Kozacki. Dopis je datován 9. ledna 2020, půl roku po zveřejnění papežského motu proprio „Vos estis lux mundi”, které – jak už jsem napsala – posílilo ochranu dospělých osob, závislých a kněžích, před zneužíváním duchovní autority za účelem sexuálního zneužívání.
V provinciálově dopisu zaznívají ještě důležitá slova, důležitá z hlediska další části tohoto textu: „To, čím se řídím dnes při svých rozhodnutích, je péče o to, aby už nikdo víc nebyl zneužitý (…). Stále monitoruji jeho počínání a dbám na to, aby nevzniklo pohoršení pro kohokoli, ale hlavním jeho úkolem je péče o naše seniory. Když jsem někdy o. Pawłovi jednotlivě dovolil mít rekolekce, usoudil jsem, že i největší viník má právo na nápravu a změnu svého jednání. Nebanalizoval jsem a nebanalizuji jeho viny, nepodceňuji to, co se stalo, a snažím si zachovat co nejdalekosáhlejší opatrnost.“
Bylo to tak opravdu?
„Provedl jí totéž“
Míjel rok, co Veronika dostala výše popsanou odpověď. Po jejím zoufalém dopisu z roku 2019 stojí kauza na místě. Není zahájen kanonický proces (proč, o tom bude řeč v poslední části textu). Trestní stíhání, zdálo by se, nemá šanci, protože kauzy jsou už léta promlčené.
Ale v lednu 2021 do jednoho z mužských klášterů v Polsku přichází sestra Markéta. Vyznává důvěryhodnému řeholníkovi, co ji potkalo. Jedni v tom spatřují řízení osudu, jiní zřetelnou Boží ruku, faktem však je, že sestra Markéta narazí akorát na o. Leopolda, jenž v r. 2019 pomáhal Veronice napsat dopis provinciálovi dominikánů. Podrobně zná příběh zneužívání žen z Vratislavi. O. Leopold mi říká: „Pomyslel jsem si: to musí být on. Sestře Markétě říkal totéž, co Veronice. Provedl jí totéž.“
Jak to probíhalo? S. Markéta poznala o. Pawła ve svém klášteře v roce 2010. „Pamatuji si auru něčeho posvátného, charizmatického. Měla jsem pocit, wov, co je to za člověka!“ říká mi dnes řeholnice. O první rozhovor požádal on. Nepamatuje si, co mu tehdy řekla, ale z nějakého důvodu jí nechal své telefonní číslo.
Na začátku roku 2011 prochází sestra krizí víry. Volá o. Pawłovi, protože právě u něj se chce vyzpovídat. Tehdy jí odpovídá, že se u něj vyzpovídat nemůže. Setkání se však nebrání, to se odehrává v lednu 2011 u dominikánů ve Varšavě v ulici Freta. Od ledna do května trvají každodenní, mnohahodinové „modlitební“ setkání po telefonu, když je sestra doma.
V dubnu 2011 se znovu potkají. Dochází k prvnímu pokusu zneužití, oba leželi, otec Paweł M. přikazuje modlit se společně několik hodin. Hranice však překročena není.
Objevuje se už slovní agrese, při jakémkoli pokusu o vzpouru dominikán „křičel, že jsem neposlušná, nevěrná, že od začátku už všechno kazím,“ vyznává s. Markéta. Scéna je přesně stejná jako ve Vratislavi: veškerá ubližování byla rozlišováním, ale všechna vzpoura jednáním proti Bohu, nevěrností a neposlušností.
V květnu 2011 s. Markéta slyší, že „rozlišování je takové, že mě bude uzdravovat a že je třeba udělat několik věcí.“ Tehdy ji poprvé sexuálně zneužil. Vysvětlil, že „Pán Ježíš to chce.“
„V červenci 2011 mi o. Paweł řekl, že provinciál Popławski mu přitáhl šroub a že nemůže konat duchovní, existenciální, teologické a filozofické rozhovory,“ vzpomíná řeholnice. Ale v srpnu 2011 mu to nebrání sestře denně volat a říkat: „Já se s tebou nemohu modlit, ale mohu se modlit sám a ty poslouchej.“
Rozhovory znovu probíhají v kteroukoli dobu, trvají několik hodin, zvlášť dlouhé jsou v noci. S. Markéta: „Za všechno bylo třeba se modlit, aby byl svět zachráněn, za provinciála, aby tak netrestal.“
„Je to Boží vůle“
V lednu 2012 na otázku s. Markéty jak se to, co se stalo v loňském roce, slučuje se sliby čistoty, o. Paweł odpověděl: „Pán Bůh otvírá vrátka dobrá pro člověka, aby ho uzdravil, ale tobě to dovoluje jenom se mnou.“
Když mu jednou řekla: „Nevím, jestli Pán Ježíš chce, aby ses ke mně takhle choval,“ odpověděl: „Je to Boží vůle, přestaň mě komandovat.“ Nařizoval, aby mi sdělovala všechna tajemství, ale jen jemu, jako ve zpovědi: „Byla to zpověď bez rozhřešení.“
Nikdo o ničem neví, sestra přerušuje jeden po druhém kontakty s přáteli i příbuznými. „Každý byl nepřítel.“ Dalších pět let trvají každodenní rozhovory s. Markéty s o. Pawłem, noční seance.
V roce 2017 zve představená o. Pawła M. na rekolekce do jejich kláštera. Přijíždí jednou měsíčně. Pravidelně celý rok 2018.
„V roce 2018 se začíná objevovat vlákénko něhy a přátelství,“ říká s. Markéta. V květnu, červnu, červenci a srpnu dochází k sexuálnímu zneužívání, prezentovanému jako „uzdravení dotyky“. „Měla jsem výčitky, že za všechno můžu já. Teď však už šlo nejen o moje uzdravení, ale i o jeho, tedy i jeho bylo třeba se dotýkat,“ vzpomíná řeholnice. K nejhoršímu zneužití došlo v červnu.
V lednu 2019 se nová představená rozhodla zrušit dominikánovy příjezdy. Návštěvy o. Pawła v klášteře sester jsou sporadické.
V lednu 2020 jde s. Markéta ke zpovědi, potom se snaží držet se už stejného zpovědníka. Říká o. Pawłovi, že přemýšlí o terapii. V červenci jí volá o. Paweł. „Křičel, že jsem zneužila jeho lásku a přátelství. A na otázku, jestli mi to pomůže rozlišit, odpověděl: ,Já ti už nebudu pomáhat to odhalit.´“
Zpovědník jí rozhodně terapii doporučuje, řeholnice už má projevy bulimie. Terapie začíná. V říjnu 2020 kontakt s o. Pawłem M končí.
Mluvit o zneužívání
V lednu 2021, po měsících terapie, odhaluje zneužívání terapeutce, třebaže si stále myslí, že vina je na ní. Terapeutka reaguje okamžitě, navrhuje věc ohlásit.
Po tomto terapeutickém sezení jde řeholnice za o. Leopoldem. Říká, co se stalo a kdo je za to zodpovědný. „Řekl jsem s. Markétě, že byla zneužita někým, kdo je recidivista, že to, co udělal jí, udělal mnoha ženám o 20 let dřív,“ říká o. Leopold.
Sestra Markéta oznámila zneužití představené. Ta ihned reaguje, jedná se svou spolusestrou s největší jemností, ale i s rozhodností. „Mám povinnost tuto věc nahlásit,“ řekla s. Markétě.
Když řeholnice vyprávěla o svém zneužívání ostatním, byla překvapená, že jí lidé věří. Dnes uvádí: „Kdybych nenarazila přesně na tohoto řeholníka, jiný by mi určitě nevěřil, ale tento znal Veroničin příběh.“
Na řeholníkovo doporučení s. Markéta kontaktuje Veroniku. Druhého března 2021 podávají společně žalobu na prokuraturu. Téhož dne Veronika, vděčná za pomoc, kterou léta ženám poskytoval o. Marcin Mogielski, informuje o podání žaloby také jeho.
V kauze s. Markéty nemůže být řeč o promlčení skutku, dělo se to před pár lety. Kauza Veroniky a dalších žen, ačkoli promlčená, dodává věrohodnost kauze týkající se řeholnice.
Po podání žaloby 2. března a po výslechu před soudem, což proběhlo 8. března, poslala s. Markéta dopis provinciálovi dominikánů a informovala ho o tom, co se stalo, jeho datum je 9. března. Provinciál o. Paweł Kozacki v rozhovoru se mnou potvrdil, že dopis dostal 10. března. Dopis byl rovněž poslán Apoštolské nunciatuře.
„Nejdřív je člověkem, potom knězem a potom dominikánem“
Nyní je třeba vrátit se o několik měsíců. Je podzim 2020. Atmosféra zveřejňování velkých kauz a skandálů v polské církvi houstne. Odhalují se další věci. Čtvrtého listopadu se o. Mogielski setkává s jednou ze zneužívaných žen z Vratislavi. „Říkám jí, že je třeba i s tím něco udělat. Jsem s vámi. Na chvíli zapomenu, že jsem dominikán a kněz, jsem s vámi a beru na sebe důsledky.“
Toto setkání potvrzují zneužité ženy. Veronika na dotaz po významu pomoci o. Marcina odpovídá: „Děkuji mu za to, že je nejdřív člověk, potom kněz a potom dominikán. Protože když se přestaví tento sled, pak máme církev takovou, jakou máme.“
Na začátku roku 2021 se o. Mogielski ptá zneužité ženy: „Co potřebujete, aby se ta záležitost uzavřela?“ Slibuje, že udělá všechno, aby k tomu došlo. „Konečně na začátku roku slyším, že chtějí, aby ta věc byla zveřejněna. Abychom jako dominikáni zveřejnili zprávu. Protože ony zápasí s dilematy, kdo je obětí a kdo katem. Existují lidé, kteří stále trvají na chvále Pawła M. a myslí si, že byl špatně pochopený. Ale on byl přece predátor. To se mohlo odehrávat i mimo společenství. Je čas, aby tyto ženy konečně veřejně uslyšely, že jsou to ony, které byly zneužité. To je satisfakce a spravedlnost,“ říká mi o. Mogielski.
Prvního března je řeholní kapitula. „Na moji žádost mi převor dal slovo, abych vylíčil celou kauzu,“ říká o. Mogielski. Poprvé od roku 2000 zazní v oficiálním řeholním grémiu svědectví o vratislavské kauze. Pátého března se týž příběh vypravuje na provinční radě. „Konečně mi bylo dovoleno vyprávět až do detailu, co se dělo v letech 1996-2000,“ říká mi o. Marcin.
Prvního března během vratislavské kapituly je rozhodnuto o zveřejnění prohlášení kláštera o nejbližší neděli 7. března. „Obracíme se na vás s velkou bolestí a hanbou. Stojíme před vámi v pravdě, která navzdory dlouhé době stále zřejměji odhaluje svoji děsivou tvář.“
Bratři prosí zneužité ženy, aby ohlásily zlo, jež zažily a za něž se „ze srdce“ omlouvají. Dodávají: „Naplňuje nás bolestí vědomí, jak obtížné je napravit spáchané křivdy. Tím spíš chceme poznat mechanismy, které způsobily, že společenství mohlo nevidět drama, jež se tak blízko něj odehrávalo. To nám pomůže vyhýbat se zlu v budoucnosti.“
Zatčený řeholník
V prohlášení je zmínka o signálech dalšího zneužívání. Dnes víme, že v den zveřejnění prohlášení je už 5 dní na prokuratuře v Katovicích nová kauza, ač v rozhovoru se mnou o. Paweł Kozacki, provinciál řádu, popírá, že by měl 7. března informace o novém konkrétním zneužití.
„Tehdy jsem měl nějaké obecné informace, že existují zneužité osoby, nevěděl jsem nic konkrétního. Byly to informace, které se ke mně dostaly i od bratří z Vratislavi, že jsou asi nějaké další zneužité osoby. Po vydání prohlášení [o zahájení vyšetřování ze 7. března – P.G.] čili 10. března, jsem konkrétně věděl, že existuje oběť, zneužitá osoba,“ říká mi v telefonickém rozhovoru on the record Paweł Kozacki (bez autorizace, podle nahrávky).
Z mých informací však vyplývá, že zpráva o tom, že na prokuraturu došla nová kauza, je řečena na provinční radě už 5. března. Šestého března, den před zveřejněním prohlášení dominikánů, je o. Paweł M. stažen z krakovského kláštera do Varšavy na ulici Freta. Tam mu jsou určena omezení a pobývá ve své cele bez elektronického kontaktu s vnějším světem.
Sedmého března se objevuje také jiné šokující prohlášení mluvčího polské dominikánské provincie o. Romana Bieleckého. „Jak informuje vratislavský klášter ve svém prohlášení [ač klášter o tom vůbec neinformuje – P.G.], před dvaceti lety, po zjištění zneužívání jedním z našich bratří, bylo provedeno uvnitř řádu vyšetřování zakončené potrestáním pachatele uvedeného zneužívání. Byly tehdy shromážděny výpovědi svědků, pachatel byl potrestán a byly učiněny kroky, aby se situace tohoto typu neopakovaly. V poslední době k nám však přicházejí informace, týkající se minulosti, i současné signály, které chceme ověřit, abychom se dobře seznámili s tím, co se v této věci událo.“
Provincie se však rychle orientuje, že k žádnému kanonickému vyšetřování v roce 2000 nedošlo, že pachatel za své těžké zločiny nebyl potrestán, byly mu jen vyměřeny administrativní zákazy. Mluvčí provincie, jak se neoficiálně dovídám, podal rezignaci. Z mých informací rovněž plyne, že množství zpráv o kauze, které otci Bieleckému nebyly předány, bylo skandální. Vezmeme-li to v úvahu, rozhodnutí o rezignaci bylo nejen profesionální, ale i čestné.
Dvanáctého března je o. Paweł M. zatčen, policie pro něj přichází v 6 hodin ráno do dominikánského kláštera v ulici Freta. Po 48 hodinách je však propuštěn. Zneužívané ženy mají zato, že soudkyně byla vůči jeho recidivě příliš shovívavá.
„Děláme chyby“
V sobotu 20. března se v „Gazecie Wyborczej“ objevuje interview Artura Nowaka s dominikány Pavlem Kozackým a Marcinem Mogielským. Nowak – ač je z jiných jeho publikací známo, že o těchto tématech ví mnohem víc – se nezabývá kauzami nových potencionálních obětí. O. Mogielski ale na konci rozhovoru vyznává: „V poslední době ke mně docházely hlasy, že pravděpodobně i v posledních letech existují zneužívané osoby. (…) Okamžitě jsem řekl provinciálovi, aby s tím rychle něco udělal.“
V interviewu zaznívají silná slova na adresu provinciála Macieje Zięby. Není však řeč o dopisu zneužívané Veroniky, která v roce 2019 žádala spravedlnost po tehdejším provinciálovi. Nezazní otázka na kanonicko-právní opatření tehdejšího provinciála (což udivuje, když zvážíme, že tazatel je právník a zmocněnec mnoha obětí církevní pedofilie).
Máme pouze Nowakovo tvrzení: „Vím, že chcete těm lidem pomoct.“ A provinciálova odpověď: „Ano, protože pomoc obětem nebyla adekvátní. Chceme tyto lidi provázet, pomoct jim takovým způsobem, jaký bude možný. (…) Objevil se názor, že děláme chyby, že musíme víc dbát o zraněné. Existují dobré a ověřené modely.“
V úterý jsem se zeptala provinciál o. Pawła Kozackého, proč poté, kdy obdržel dopis zneužívané Veroniky v prosinci 2019, nezahájil vyšetřování a kanonický procesem. „Po tomto dopisu jsem se pokoušel zorientovat. Nevím, jestli vyšetřování je správné slovo, ale hovořil jsem s Pawłem M., vyslechl jsem ho, zda se něco děje. Nedostal jsem žádné informace. Zneužívanou ženu, která dopis poslala, jsem v odpovědi poprosil, jestli o tom cokoli ví, ať mi to sdělí a že jsem připravený ihned zasáhnout.“
„Proč nebyl tehdy zahájen kanonický proces?“
„Podle zásady, že i když nedošlo k procesu, došlo k trestu – adekvátnímu či neadekvátnímu, to je jiná věc – a dvakrát člověk není trestán za stejné činy. Proto jsem nejednal, na základě dřívějších materiálů,“ říká o. Kozacki.
Osobní důsledky?
Problémy s touto úvahou jsou trojí. Zaprvé se zdá, že u dominikánů nikdo neověřil, jestli vůbec byl v této věci zahájený kanonický proces.
Za druhé se to odehrávalo v zimě roku 2019. Ale o půl roku dřív, 1. června vstoupil v platnost papežský dokument „Vos estis lux mundi”, o jehož významu jsem napsala výše. Ptám se tedy otce provinciála, jestli dnes nelituje, že tehdy proces nezahájil. Odpovídá, že ano.
Třetí problém: zjišťování „zda se něco děje“ proběhlo jen u jednoho člověka – u pachatele. Zeptala jsem se tedy o. Kozackého, jestli se se zneužitými setkal osobně.
„Ne, nesetkal,“ odpovídá. „Ač jsem měl ten záměr, a dokonce jsme byli domluveni, ale covid mě tehdy znehybněl doma. Hovořil jsem s nimi telefonicky.“
„Se zneužívanými před 20 lety?“ ptám se.
„Ano, ne se všemi, ale s několika jsem hovořil.“
Rovněž jsem se nemohla nezeptat, jestli je jako představený připraven nést osobní důsledky, protože jde o jeho rozhodnutí jako současného provinciála.
Odpověděl: „Ano, pokud je tu moje vina, tak ano. Tam, kde je moje vina, jsem připraven nést za ni důsledky.“
Také jsem se o. Kozackého zeptala, proč v rozhovoru pro „Gazetu Wyborczu“, který vyšel 20. března, , neříká nic o chybách z posledních let, když zmiňuje chyby z minulosti, zejména nedbalost o. Zięby? Jestli bylo nyní už možné říct něco víc a stanout plně v pravdě?
„Mohl jsem říct to, co jsem vám řekl teď,“ přiznává o. Kozacki.
Je zde také důležitá procedurální otázka, týkající se s. Markéty. V případě cest řeholníka, takových jako do kláštera sester, musí dát povolení provinciál. Žádný zdroj mi nepotvrdil informaci, zda takový souhlas existoval, anebo jestli o. Paweł M. lhal a prostě ujišťoval sestry, že souhlas provinciála má.
Jako odpověď slyším: „Pokud se jedná o tuto otázku, tak se to momentálně projednává na prokuratuře, a tak nedávám na toto téma informace, ale jsem plně připraven s prokuraturou spolupracovat,“ odpověděl o. Kozacki.
Odhodlaní
Den před mým rozhovorem s provinciálem, 22. března, vydali dominikáni zprávu, v níž čteme: „Jako řád jsme odhodlaní objasnit kauzu do konce a umožnit její posouzení jak v rovině světského, tak církevního práva. Chce tak učinit co možná nejjasněji a nejrychleji.“
V kauze o. Pawła M. byl zahájen kanonický trestní proces (15. března, jak mi sdělil provinciál). Dominikáni jsou „v kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, kterým dodáváme veškeré informace.“
Zpráva rovněž odpovídá na vážnou obavu žen, s nimiž jsem hovořila, o jejich vlastní bezpečnosti: „Do doby ukončení kauzy je o. Paweł M. v izolaci v jednom klášteře se zákazem opustit ho a se zákazem nosit řeholní hábit, vykonávat kněžské funkce a kontaktovat se s kýmkoli zvenčí.“
Otcové dodávají: „Všechny nám známé poškozené osoby budou průběžně informovány o pokrocích v kauze. Jsme připraveni poskytnout jim veškerou pomoc, kterou od nás budou chtít.“
Litanie možností
Seznam možností, které se v této věci nevyužily, je dlouhý.
Žádný z provinciálů od roku 2000 nejenže nezahajuje kanonický trestní proces, ale ani neoznamuje vyšetřovacím orgánům možnost, že ve vratislavském klášteře mohl být spáchán trestný čin.
Jistě, v roce 2019, když Veronika píše svůj dopis, je její kauza i kauza dalších žen už z hlediska světského práva promlčená. Obětem je už přes čtyřicet let a nebyly zneužité jako nezletilé, ale jako dospělé, což právně jejich situaci na cestě ke spravedlnosti jen zhoršuje. K oznámení prokuratuře však mělo dojít už v roce 2000. Věc mohla být také ohlášena ještě mnoho dalších let.
Přesně tuto situaci nazývá Benedikt XVI. jménem v listě irským katolíkům z roku 2010 a biskupům a představeným adresuje slova: „Všeobecně převládala tendence vzniklá z náležitých důvodů, ale chybná, a to vyhýbat se trestnímu řízení tváří v tvář netypickým kanonickým situacím.“
Všechno poukazuje na to, že dominikáni rezignovali dokonce i na kanonický proces. Od roku 2000 bylo třeba jej zahájit podle kán. 695 a 1395 Kodexu církevního práva, týkajících se trestů za sexuální zločiny spáchané násilím nebo hrozbami (kánony jsou citovány výše).
Kromě toho, jak mi řekli kanonisté, bylo a je nutno pozorně prozkoumat vyznání zneužitých osob z hlediska dalších nejtěžších kanonicky trestných činů. Je třeba ověřit, zda hříchy, které vykřikoval během modlitebních seancí o. Paweł v přítomnosti členů skupiny, neporušovaly zpovědní tajemství. A zda při samotném zpovídání nebo u příležitosti vysluhování této svátosti mohlo dojít k obtěžování, velmi závažnému zločinu, který spočívá v přemlouvání ke hříchu proti šestému přikázání při zpovědi.
Už samo oprávněné podezření z těchto trestných činů – vyzrazení zpovědního tajemství nebo využívání zpovědnice k sexuálním zločinům – zavazuje představené provést úvodní vyšetřování a oznámit záležitost Kongregaci pro nauku víry. Kongregace ale má možnost u nejtěžších zločinů zrušit promlčení – a popsané hrůzné příběhy k takovým patří.
Léta je známá americká zkušenost s psychologickými výzkumy pachatelů. V červnu 2018 Stephen Rosetti, americký kněz, psycholog, mnohaletý ředitel psychologicko-psychiatrických center pro pachatele sexuálního zneužívání, mi v interviewu pro program „Mezi zemí a nebem“ v katolické redakci TVP řekl, že první a základní věc je trest uložený státem. „Léčba rovněž pomáhá,“ říkal. Ale dodal: „Některým, všem ne.“
Můj rozhovor s o. Rosettim se týkal nezletilých. Otec tedy zdůraznil: „Je nutno je držet daleko od dětí. Úvahy jsou takové: když jsi jednou obtěžoval nezletilou osobu, nikdy nebudeš mít s nezletilými kontakt o samotě.“ Toto pravidlo papež František ve „Vos estis lux mundi“ rozšířil, když dal bezbranné dospělé, závislé na kněžích, do stejné roviny se zneužitými dětmi a mládeží.
Jde ještě o jeden problém, naivita a ověření, jak je to s věcmi z roku 2019… u pachatele. Taková naivita představených je obtížně pochopitelná v roce 2019, po pěti letech činnosti Centra pro ochranu dítěte a po mnoha školeních, na nichž se zodpovědní učili, aby nevěřili pachatelům sexuálního zneužívání, kteří jsou vynikající manipulátoři.
Mnoho let – až do prosince roku 2020 – bylo možné osobně se na vratislavskou kauzu o. Zięby zeptat. Procedury však začínají až po jeho smrti.
Reflektor na současnost
A nakonec – komunikace. Výpověď dominikánů ze 7. března by bylo možné prezentovat na přednáškách z instituční komunikace. Je empatická, citlivá, zaměřená na zneužité. To je chvály hodný příklad, kdy se instituce (což je v církvi v Polsku nevídané) přiznává k chybě.
Ale další mediální projevy dominikánů svědčí o tom, že je stále nejsnazší bít se v cizí prsa, hovořit v interview o předchozích řeholních představených a neuvádět, kolik sám dotyčný mohl udělat za posledních minimálně sedm let. Chyběly informace o vlastních chybných rozhodnutích tehdejšího provinciála, která umožnila vznik dalších křivd, o kterých ve chvíli zatčení spolubratra už dominikáni věděli.
„Vrhnout světlo je nejlepší dezinfekční prostředek,“ řekl na začátku 20. století soudce Nejvyššího amerického soudu Louis Brandeis. Reflektor je však třeba nastavit rovněž na současnost, nejen na minulosti. Protože tady a teď žijí se svou křivdou laici, jejichž bezstarostné mládí bylo brutálně přervané. Žije i s. Markéta, jejíž krásné povolání ke službě Boží v řeholním životě bylo celkem nedávno velmi hluboce zraněné.
„Nejvíc mi záleží na tom, aby tyto zraněné ženy uzavřely ten příběh, který trvá už rozhodně příliš dlouho, a mohly jít dál,“ říká mi o. Leopold. Zdůrazňuje, že on zareagoval podle práva a křesťanského svědomí. Je třeba připomenout, že z právního hlediska zamlčování a skrývání sexuálních zločinů nebo jejich neohlášení je dnes trestným činem.
„Zneužívané ženy takto žijí mnoho let s obrovským pocitem viny, nevidí vinu pachatele, ale berou všechno na sebe,“ říká Veronika. „Chtěla bych, aby dnes mohly stanout před zrcadlem a s veškerou rozhodností říct: to nebyla moje vina.“ Dodává, že nejobtížnější při jejím rozhovoru se s. Markétou bylo přesvědčit ji, že ona je oběť, nikoli pachatel!
„Obvinit jeho? Je pro mě těžké přiznat se k tomu, mám s tím velké obtíže. To se dokonce oficiálně nazývá stockholmský syndrom,“ říká mi s. Markéta. „Když jsem šla na prokuraturu, cítila jsem se jako Jidáš.“
„Chtěla bych těm ženám říct, že jsou zneužívané a že nemusejí mít pocit viny za odhalení zločinu. To je jeden z nejdůležitějších úkolů, který je nyní před celým naším společenstvím církve,“ říká Veronika. Záleží jí na tom, aby se zneužívané ženy nebály v této kauze se svým zneužitím vystoupit. „I na nás všech mi záleží, protože každý z nás, z našeho společenství, tehdy zažil obrovskou bolest a utrpení.“
Pro Veroniku je zázrak už to, že žije, že nespáchala sebevraždu, ač za zneužívání zaplatila mnohaletou neurózou a nespavostí. Neopustila církev, která je jí tak blízká. Dnes touží jen po jediném: „Chci, aby se můj pachatel dostal do vězení a aby tam neseděl jako kněz a jako dominikán.“
Ženské post scriptum
Velice děkuji dvěma statečným ženám, které měly sílu se mnou sdílet zkušenost zneužívání.
Jedna je ženou jako já, v podobném věku, se spoustou lásky v srdci, ale i s velkým břemenem osobního zranění, které se jako noční můra zneužívání táhlo mnoho let.
Druhá je skromná řeholní sestra, která se s veškerou poslušností a – nucena pachatelem k mlčení – odvážila hlasitě o svém zneužívání říct člověku v hábitu (naštěstí člověku, jenž má milosrdenství prostě vryté v srdci).
Děkuji ještě dvěma ženám. Představené, která provázela s. Markétu na prokuraturu, mateřsky ji podporovala a zajišťovala diskrétnost. A dále paní prokurátorce z Katovic, která – podle zpráv zneužívaných žen – prokázala empatii a velké znalosti při výsleších osob postižených sexuálním násilím.
