Trauma způsobené zneužitím samo nepřejde a oběti se s ním snaží různými způsoby vyrovnat po celý život. Muž zneužitý v dětství knězem přináší své zamyšlení o tom, jak se zneužití a vztah k agresorovi výrazným způsobem promítá do jeho vztahu s Bohem.
Trigger warning – v článku je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Letos by „můj“ agresor oslavil osmdesát let. Zemřel před 7 lety. Pravidelně mi psával k svátku i k narozeninám. Jeho dopisy, psané na stroji, se často začínaly Ave Maria, a končily „Žehná Ti“. Ručně bylo dopsáno P. jméno. Na jedné pohlednici, kterou kolem roku 2000 poslal, je krásná červená růže v sytých barvách, pokrytá ranní listopadovou jinovatkou. Na druhé straně píše: „Milý jméno, líbil se mi tento obrázek posílám. Napadlo mě, že to je tak vztah nás dvou. Na povrchu mrazivý, ale uvnitř je to stále živé. Přeji Ti stále hlubší kontakt s Pánem. Vše skrze Marii…“ Znásilnil mě na podzim v roce 1992. Chodil jsem do sedmé třídy. Bylo mi čerstvě třináct. V té době jsem ještě ani nevěděl, co je to erekce. Tehdy jsem trávil podzimní prázdniny u něj na faře. Ve své dětské omezenosti dané věkem a dobou, v níž jsem vyrůstal, jsem ani netušil, co se může s orgánem, který má kluk/muž mezi nohama stát a jakých rozměrů dosáhnout. A teď sedím na jeho posteli. On stojí přede mnou a do pusy mi strká své přirození. Mám toho plnou pusu. Dávím se. On má úsměv na tváři… A pak osmnáct let amnézie. I dnes ještě někdy pochybuji, jestli se to vůbec stalo. Nevybavuji si žádné „namotávání“ – grooming (jak se o tom mluví u tohoto typu agresorů), žádné postupné prolamování hranic. Napřed letmé dotyky, pak dotyky na intimních místech, pak „sex“. On šel rovnou na věc. A já jsem ho ve všem poslouchal. O pár minut ležím nahý na jeho posteli. On svýma rukama a ústy jezdí po celém mém těle. Od krku až po rozkrok. Bere si do úst mé přirození. Pak už jen ležíme nazí vedle sebe. Já jsem ztuhlý. On se usmívá a říká mi: „Bude to naše tajemství“. Mě je třináct. Jemu čtyřicet sedm.
Letos mi je čtyřicet šest. Chodím do kostela. K víře (?) se snažím vést i děti. S manželkou jezdíme na různá manželská setkání, rodinné exercicie. Zpíváme písně k Duchu svatému… „Vše, co mohu dát je chvála. Vše, co mohu dát, je dík!. Cítím, že se mě tvá ruka dotýká, Duch sv. přichází“…. Mé tělo ztuhne. Nastane flashback. Emočně se odpojím. Jen vnímám ty agresorovy dotyky na svém těle. To asi nejsou ony blažené dotyky Ducha svatého? ….“ Přeji Ti stále hlubší kontakt s Pánem. Vše skrze Marii…“ Dřív jsem byl i aktivním členem živého růžence. Dnes už ten desátek nedokážu ani odhrkat. Zdá se mi to jako ztracený čas. Nejsem schopen jakkoli aktivně vstoupit do modlitby Ave Maria.
Čtrnáct dnů po znásilnění čtu v dopise od agresora. „A co se týká toho našeho vnitřního vztahu. Neboj se být vůči mě otevřený, zcela, ty víš, že máš ve mně stále dobrého přítele. Sice o dost staršího, ale na věku vůbec nezáleží. A měsíc po znásilnění: „A nyní k tomu našemu soukromí. Neboj se říci, co si myslíš a jak to dále vidíš, bude to moc dobré. Chci Tě k tomu vyprovokovat. Jen si myslím, přece jen jsem věkově moc starší. Ale to nechávám na Tobě. Jsem stále plný elánu,[…]“
Modlitba, jako intimní setkání s Bohem. Víra jako vztah s osobním Bohem, Bohem Otcem. Musel jsem zcela odstranit jakoukoliv představu Boha jako osoby. To, že po mě Bůh vášnivě touží, mi až příliš připomínalo scénu, jak mě drží agresor za hlavu. Jazyk mi s obrovskou živočišností (vášnivě) strká do mé pusy. A pak přechází k uším a oblizuje mi uši. A zase zpět do úst. Nevím, kdo je Bůh. Duch? Nevím, co to je duch. Znám jen tělo. A psychiku. A zraněné prožívání. Bůh určitě není osoba. Si coprehendis, non est Deus. Jak se intimně (?) setkat s Bohem? S Bohem, kterého si nemohu, a jako osobu ani nechci, ani představit? T. Halík ve své knize Chci, abys byl píše – Setkat se s Ním může opravdu jen vnitřně svobodný člověk – setkává se s ním „jako nahý s nahým“. – Čtu tuto větu několikrát za sebou. Po každém přečtení následují flashbacky. Zase mi ztuhne tělo, jako před třiceti třemi lety. Emoční odpojení. … On se usmívá a říká mi: „Bude to naše tajemství“ Tak to zkouším znovu a znovu. … Tajemné setkání s Bohem? Asi ne. Děkuji. Nechci.
Věřím v Boha? Nevím. Existuje Bůh? Nevím. Chci, aby byl? Nevím. Toužím po něm? Nevím.
Mnohé části mého já – tělo, psychika říkají: Ne! Děkuji, nechci!!!
A přesto – pod tíživým nánosem traumatu, různých zkušeností s „Bohem“ a představ o „Bohu“ – vnímám, někde v hloubce, svou zcela neviditelnou dušičku, obrovsky vzdálenou, která velmi opatrně, s velkou obavou z následků, ani ne šeptem, jen naznačuje a já pouze odzírám…. „Bože! (?) – Chci, abys byl!“
Metoděj Assidu
Autor na našem webu publikoval už dříve několik článků, kde psal o svém příběhu a o tom, jak prožívá mši svatou a Velký pátek. Dále zde zveřejnil svůj dopis českým a moravským biskupům a komunikaci s Biskupstvím ostravsko-opavským.
