Svědectví p. Tarsycjusze Krasuckého OFM, které zaznělo 19. září 2021 ve Varšavě během mezinárodní konference "Naše společné poslání ochrana Božích dětí", pořádané z iniciativy Papežské komise pro ochranu nezletilých a Polské biskupské konference ve spolupráci s Nadací svatého Josefa Polské biskupské konference. 

Mám tu říct svůj příběh. Budu tedy vyprávět o tom, co jsem sám prožil. Nejdřív se ale musím přiznat, že to pro mě není příjemné. Připomíná mi to mé utrpení jakožto svědka při kanonickém procesu.

Hovořím dnes jako oběť. Během kanonického procesu jsem byl za svědka, protože církevní právo zatím pohlavně zneužívaným osobám nepřiznává zvláštní status. Mému pachateli bylo přitom umožněno, aby měl obhájce, přístup do spisu i aktivní účast v procesu. Já jako svědek jsem měl pouze právo soudu vylíčit, co se mi stalo.

Teprve po zásahu řádu – po mnoha letech procesu – jsem směl požádat o podporu advokáta. Patrně mi bylo toto privilegium uděleno, jelikož jsem zasvěcená osoba. Bylo mi trapně a zároveň líto ostatních obětí, které stále vystupují jako svědci a nejsou účastníky soudního řízení. I proto nerad podávám svědectví, má to pro mě tyto negativní souvislosti…

*

Došlo k tomu v zimě 1993, několik týdnů po mých sedmnáctinách. Byl jsem vyloučen za nevhodné chování z internátu. Stěhoval jsem se do Centra Alberta Chmielowského ve Štětíně v Szczecinu; založil ho P. Andrzej Dymer. Už během přijímacího řízení mi P. Dymer řekl, abych si svlékl veškeré oblečení. Prohlásil to za standardní hygienickou prohlídku. Prý takto prohlížel všechny přijímané chlapce. Později jsem si všiml, že chodíval do našich koupelen a stál ve dveřích a pozoroval chlapce během sprchování.

Jednou jsem si vzal docela velkou dávku léků. Jakmile jsem přijel do Centra, intoxikovaný, ředitel pro mě poslal – bylo asi 10 hodin večer. Byl v pyžamu. Začal mě objímat a líbat. Když mě stáhl na postel, začal mi rozepínat oblečení. A tím to neskončilo… Cítil jsem se být pod nátlakem, uvědomil jsem si, že mohu být vyloučen z Centra.

Druhý den jsem o tom mluvil s dalšími chlapci. Z jejich reakcí jsem poznal, že také oni zažili něco podobného. Když se rozkřiklo, že jsem mluvil špatně o otci řediteli, představení mě nutili, abych se veřejně během snídaně omluvil. Nebyl jsem schopen jediného slova. Příští dne jsem si musel sbalit věci a z Centra odejít.

Naštěstí mi dal ředitel kontakt na jakousi farnost. Když jsem tam přijel, dostal jsem od sestry Miriam, Egypťanky, zasvěcené panny, místo na spaní v dětských jeslích. Věděla, že jsem byl vyloučen z Centra, ale na nic se neptala. Strávil jsem několik měsíců pod jejím dohledem. Byl to pro mě čas poznávání víry a modlitby. Se sestrou Miriam jsem v blízkém duchovním kontaktu dodnes.

Po dvou letech jsem se rozhodl vstoupit do františkánského řádu. Se sestrou Miriam jsem se znovu potkal v roce 2002 už jako jáhen. Tehdy se mě otevřeně zeptala na zkušenost s Centrem, protože se nedávno dozvěděla o obviněních proti P. Dymerovi. Jako americká občanka si byla plně vědomá špíny v církvi, způsobené skandály souvisejícími s pohlavním zneužíváním nezletilých. Později měla sestra Miriam možnost hovořit o mém případu s několika biskupy ve Štětíně – bohužel bezvýsledně.

V červnu 2003 (hned po mém kněžském svěcení) se na mě obrátil dominikán Marcin Mogielski. Jeho bratr býval jedním z představených Centra a byl mezi těmi, kdo mě vylučovali (později se omluvil, byl také prvním, kdo v roce 1995 nahlásil provinění otce ředitele). P. Marcin se rozhodl shromáždit svědectví poškozených P. Dymerem a předat je církevním úřadům. Přesvědčoval mě, že to stojí za to už kvůli ochraně dalších před pachatelem, jehož kariéra mezitím stále rostla. Věřil jsem v církevní spravedlnost.

Když jsem svědčil během kanonického procesu ve Štětíně, mladý kněz, notář zvedl obočí, zatímco zapisoval má slova. „A přesto jste se rozhodl se po tom všem stát knězem?“ zeptal se mě později. Ano, rozhodl; a stále vnímám, že to bylo správné rozhodnutí. Bůh mi pomáhal. 

Svědčit jsem byl v roce 2004. Odpovědí bylo ticho. Naprosté ticho. Pořád jsem se ptal, ale nikdy jsem nedostal žádnou informaci o dalším postupu.

V milostivém roce (tj. 2016) mě Svatý otec ustanovil misionářem milosrdenství. Toto pověření stále mám. Je pro mě velmi důležité moci sloužit jako prostředník milosrdenství pro ostatní lidi. Nicméně zároveň jsem si jasně uvědomil, jak moc je pro milosrdenství nezbytná spravedlnost, že spravedlnost je základem milosrdenství.

Uvědomil jsem si to o to zřetelněji, když mě v roce 2019 pachatel zažaloval u veřejného soudu. Obvinil mě z – urážky na cti. Měl jsem se toho dopustit v roce 2017, kdy jsem napsal soukromý dopis svému provinciálovi, ve kterém jsem ho prosil o zákonnou a kanonickou pomoc a odhalil jsem jméno pachatele. Pro mě ta žaloba znamenala nepředstavitelné a absurdní převrácení dobra a zla.  

Tehdejší štětínský arcibiskup Andrzej Dzięga si byl plně vědom obvinění, přesto na ně nijak nereagoval. Naopak mého pachatele velmi podporoval a přiděloval mu jménem arcidiecéze důležité projekty. V roce 2017, kdy se měla žehnat nemocnice nově zrekonstruovaná P. Dymerem, pozval arcibiskup předsedu Kongregace pro nauku víry; Kongregace, která tehdy vedla kanonické trestní řízení proti P. Dymerovi. Na poslední chvíli, po svém příjezdu do Polska, kardinál Gerhard Ludwig Müller naštěstí svoji účast na slavnosti odřekl.

Když mi bylo 45, došlo mi, že většinu života mi pokrývalo mračno onoho pubertálního traumatu. Žil jsem s tímto stigmatem téměř 30 let. Slyšení se protahovala deset let, proběhlo mnoho předvolání, schůzek, vyšetřování, řízení – a každá z těchto situací pro mě znamenala další a další ponížení… Jednou jsem už v afektu skartoval všechnu korespondenci se soudem. Už jsem to nemohl dál snášet.

Nakonec jsem se rozhodl tento stín opustit. Pokud církev, které sloužím, není schopná prosadit spravedlnost, pak je třeba k ní dojít pomocí alternativních prostředků.

V minulosti jsem odmítal kohokoli, kdo mě vybízel, abych o tom mluvil v médiích. Důvěřoval jsem a doufal v církevní spravedlnost. Poprvé jsem otevřeně mluvil o svém příběhu až v roce 2020 se Zbigniewem Nosowskim, uznávaným katolickým novinářem. Na portálu Więź.pl zveřejnil sérii reportáží, vhodně a výstižně pojmenovaných „Čekáme a prosíme čekejte” [1].

Nosowski objevil a zveřejnil rozsudek soudu první instance z roku 2008. Ukázalo se, že soud ve Štětíně shledal obžalovaného vinným, přesto trest byl víceméně symbolický a bezvýznamný. Také se ukázalo, že se P. Dymer odvolal a Kongregace pro nauku víry pověřila procesem druhé instance diecézi v Gdaňsku, která během devíti let proces ani nezahájila. Pouhých pět dnů po zveřejnění první Nosowského reportáže, která tato fakta odhalila, církevní soud v Gdaňsku dokončil šetření důkazů v soudním řízení druhého stupně.

O tři měsíce později byla moje podoba a příběh zveřejněny v TV reportáži Sebastiana Wasilewského nazvané „Nejdelší církevní proces“. Velmi mě překvapilo, že se redaktor veřejné televize rozhodl uvést tento dokument mou četbou dlouhého úryvku vidění sv. Faustyny Kowalské o Ježíši opouštějícím řády a církve.

Krátce před odvysíláním reportáže arcibiskup Dzięga zbavil P. Dymera funkcí. O několik dní později P. Dymer zemřel. Den po jeho smrti se ukázalo, že konečný rozsudek církevního soudu byl vynesen před pěti dny.

Obsah rozsudku je znám pouze velmi malé skupině zainteresovaných osob. Zjevně do této skupiny nepatřím. V očích církve si svědek nezaslouží informaci o pravomocném rozsudku. Žádal jsem o poskytnutí informací o rozsudku nové metropolitní biskupy Gdaňska a Štětína. Odpověděli, že rozhodnutí o zpřístupnění rozsudku musí učinit Svatý stolec. A Vatikán je daleko…

*

Už je to skoro 29 let od mého traumatu. Moje první pokusy o vyšetřování a objasnění případu začaly před 26 lety. Trestní kanonický proces trval 17 roků. Konečný kanonický rozsudek byl zveřejněn před 6 měsíci. Rozsudek byl vynesen, ale nebyl zveřejněn. Proto až dosud církev oficiálně nepotvrdila ani moji újmu, ani pachatelovu vinu. 

Po všechny ty roky působili ve Štětíně tři biskupové. Nikdo z nich mě nikdy k sobě nepozval. 

Dnes mluvím o svých zkušenostech během mezinárodní konference pořádané Papežskou komisí pro ochranu nezletilých. Pro mě osobně je toto pozvání způsobem neoficiálního uznání újmy, která mi byla způsobena. Je však možné, aby moje církev, naše církev, církev Ježíše Krista otevřeně a veřejně odhalila rozsudek nejdelšího kanonického procesu? Pokud nejsme schopni oficiálně uznat a říct pravdu, jak pak můžeme důvěryhodně vyznávat Ježíše – Cestu, Pravdu a Život?

Je také třeba poznamenat, že nezveřejnění rozsudku znamená nemožnost vyslovit jakékoli obvinění. Na stránkách jakoby ultrakatolického časopisu „Nasz Dziennik“ byla zveřejněna obvinění proti mně – byl jsem nazván lhářem, který má konexe s homosexuální lobby… Moje reakce na tato obvinění ale nebyla nikdy zveřejněna.

Dnes uvedením svého příběhu vystupuji jako důležitá osoba pro ty, kteří v rámci církevního společenství utrpěli různá zranění. Z příběhů, které občas slyším, tuhne krev v žilách. Byl bych rád, kdybych nemusel slyšet vyprávění tak hluboce zraněných žen a mužů.

Ještě více bych si však přál říct jim, že je sice pravda, že s nimi bylo krutě zacházeno jako s předměty, že byli v minulosti zneužívaní, ale že v moderní církvi s nimi bude jednáno jako s lidmi. Bohužel, moje vlastní zkušenost mi neumožňuje být o tom přesvědčen.

V církvi došlo k mnoha změnám, ale postoj, v němž jde především o zneužívané, je pouze slovně deklarován, neodráží se v realitě. Proto neexistuje skutečné dobro církve tam, kde je lež, kde jsou chráněni pachatelé a nerespektovány oběti. V těch lidech byl zraněný Bůh, v kterého věříme.

[1] Název odkazuje na slavný dopis smíření polských biskupů německým biskupům (1965), nazvaný krátce „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“ (viz: https://en.wikipedia.org/wiki/Letter_of_Reconciliation_of_the_Polish_Bishops_to_the_German_Bishops,_https://polishfreedom.pl/en/document/letter-of-polish-bishops-to-german-bishops_/poznámka_překladatele_do_angličtiny/)

Zdroj článku: https://ochronadzieci.eu/en/aktualnosci/testimony-father-tarsycjusz-krasucki-ofm/?