Přinášíme Vám ohlédnutí za setkáním ke Dni obětí zneužívání z pera jedné z obětí, která našla sílu se ho zúčastnit. Hovoří o bolesti i radosti, o beznaději i naději, o samotě i sdílení…
Děkujeme!
Letos se konalo v pořadí už třetí setkání obětí zneužívání. Tentokrát bylo v komorním prostředí salónku jedné z pražských restaurací. Vlastně jsme byli všichni dochvilní a na začátku nebylo žádné trapné přešlapování, nejistota, strach…
Jako by prostředí přece jen pomohlo vytvořit bezpečný prostor…
Po úvodním seznámení jsme plynule přešli v přátelské rozhovory – rozhovory, ve kterých jsme mohli sdílet své zkušenosti o cestě naším životem. Spojovala nás různá témata, například jak se k nám zachovalo okolí, když jsme našli odvahu svěřit se se svou bolestí. Jaké jsme zažili reakce od církve, od lékařů, terapeutů, a nakonec i od svého nejbližšího okolí. Jak zneužívání zničilo naši identitu. Jak má každý den své bitvy o přežití. Jak nám flashbacky dokážou zavařit zrovna ve chvíli a na místě, kde s tím úplně nepočítáme…
Setkání ale nebylo jen o bolesti, se kterou musíme žít, ať už se projevuje jakkoliv.
Sdíleli jsme také to, co nás žene kupředu, co nám pomáhá vyrovnat se se svým životním příběhem a jak přetavujeme bolest do něčeho nového, vzácného a jedinečného – do našich nových životů, které už nikdy nebudou jako dřív, ale ani tak neztrácejí smysl a hodnotu.
Byla mezi námi přítomná naděje, že ještě stále máme možnost prožít krásný naplněný život a že se ještě stále mohou z našich slz stát perly, které druhým pomohou na cestě ven z pekla, které zažije člověk, který se stal obětí zneužívání.
Za toto setkání jsem nesmírně vděčná. Bylo pro mě jedinečným časem, kdy jsem ze sebe mohla strhnout nálepky těch, kteří nechtěli slyšet ani vidět moji bolest a jen mi lepili další a další vrstvu zranění. Například: „To je ta divná; to je ta, co nic nezvládá; to je ta, která je ustrašená, až je to odporné; to je ta, která se nedokáže postarat ani o sebe; to je ta, co není schopná žít; to je bláznivá ženská, vždyť požádala lékaře o eutanazii…“
Najednou jsem slyšela, že to neříkali jen o mně. Viděla jsem před sebou další živé a statečné bojovnice a bojovníky z masa a kostí se zlomenou duší, jako mám já. Tohle uvědomění vneslo do mého života nový vítr, nový pohled na vlastní bolest a zase o kus větší svobodu.
Moje díky také patří těm, jež jsou ochotní naslouchat našim bolestem a ošetřovat naše rány.
