Lidé, kteří zažili zneužívání v katolické církvi i v jiných prostředích, běžně uvádějí, že sdílení příběhu o svém traumatu jim pomohlo se uzdravit. Zároveň je ale nutné tyto posvátné příběhy sdílet správným způsobem, aby bylo zajištěno, že jejich vyprávění bude ku prospěchu a nedojde k neúmyslné škodě, říká Rebecca Pawloski, teoložka, která vyučuje na Loyola University Chicago's Rome Center.
10. září 2025
Rebecca Pawloski
Na začátku tohoto roku Pawloski vedla pro Saint Paul University v Ontariu v Kanadě webinář, ve kterém se zabývala podmínkami prospěšného odhalení traumatu. Jinými slovy, co by mohlo pomoci někomu sdílet svůj příběh o zneužívání veřejně nebo soukromě a bylo to k dobrému?
Pawloski, bývalá zaměstnankyně Papežské komise pro ochranu nezletilých ve Vatikánu, má diplom v oblasti safeguardingu a doktorát z teologie, oba z Papežské gregoriánské univerzity v Římě. Ve své doktorské práci se zabývala teologickým přístupem k problému zneužívání v katolické církvi na základě 16 příběhů napsaných dospělými, kteří byli jako děti zneužíváni duchovními. Pawloski vyrůstala v Grand Rapids v Michiganu a její farář byl propuštěn z duchovenského stavu poté, co byl věrohodně obviněn ze sexuálního zneužívání dětí.
Na základě svého výzkumu a zkušeností s doprovázením obětí zneužívání nabízí Pawloski soubor témat, které by oběti měly zvážit, než se o svém zneužívání podělí s ostatními.
„Řeknu to jasně: Jednou z cest k uzdravení je schopnost pojmenovat a jasně vyjádřit, co se stalo, a mít někoho, kdo ten příběh vyslechne s láskou,“ zdůrazňuje Pawloski. Ne každý však na takovou informaci zareaguje dobře. „Svět je místo mnoha tváří, kde žijí různí lidé s rozličnými přesvědčeními,“ říká. Když s ostatními sdílíte svůj příběh o zneužívání, je pro to důležité být připraven a mít podporu. Zde jsou její doporučení.
1. Usilujte o rovnováhu
Pawloski čerpá inspiraci z konceptu „zlaté střední cesty“ filozofa Aristotela. „Říká, že ctnost nespočívá v extrémních polohách, ale v nalezení střední cesty.“
Prospěšné sdílení příběhu není takzvané „vylévání traumatu“, tedy sdílení všech nejbolestivějších částí vašeho příběhu bez rozmyslu a bez ohledu na to, jak by tyto detaily mohly působit na vás nebo na posluchače, říká Pawloski. Není to ani úplné mlčení o tom, co se stalo. Prospěšné sdílení je něco mezi tím.
2. Najděte si „důvěryhodného posluchače“
Předtím, než svůj příběh začnete sdílet veřejnosti, doporučuje Pawloski promluvit si o svém zneužívání s „důvěryhodným posluchačem“, například s podporujícím blízkým člověkem nebo terapeutem. Ideálně by to měl být někdo, kdo umí dobře naslouchat a zároveň uznává bolestivé části vašeho příběhu. „Nesnaží se příběh využít ve svůj prospěch, ale stává se společníkem na cestě k uzdravení,“ říká Pawloski.
Pawloski dodává, že posluchač nemusí být vyškolený profesionál, jako je psycholog nebo duchovní doprovázející. Někdy stačí laskavý přítel. „Je důležité najít někoho, kdo bude stále k dispozici,“ vysvětluje. „A nejlepším posluchačem je ten, s kým se cítíte svobodně“ a kdo vás podporuje při rozhodování o tom, co je pro vás dobré.
3. Vyhledejte podpůrné skupiny
Zvláště užitečné může být sdílení vašeho příběhu s těmi, kdo mají podobnou zkušenost – v podobných skupinách, jako je Awake's Survivor Circles. „Myslím, že to je nejúčinnější způsob sdílení,“ říká Pawloski. Uzdravující může být už jen přítomnost lidí, kteří nesou podobné rány a mohou se podělit o zdroje, které jim pomohly. Tento typ podpory může být obzvláště užitečný, pokud se oběť rozhodne nahlásit svého pachatele orgánům činným v trestním řízení nebo církevním představitelům.
4. Uvědomte si, že vaše chuť sdílet se může změnit
Podpůrná zkušenost v rámci individuálních setkání nebo v malých skupinách může některé oběti vést k tomu, že se o svůj příběh podělí veřejněji. Jiní zase preferují soukromí. „Výsledky sdílení příběhu nejsou černobílé,“ říká Pawloski. „Někteří lidé mají po sdílení skvělý, radostný pocit, jiní ne. Záleží to jak na vás, tak na vašich posluchačích.“
Zároveň může touha vyprávět svůj příběh v průběhu času slábnout nebo sílit. „Každý se může vyvíjet,“ dodává. „Možná jste v minulosti svůj příběh sdíleli veřejně a z této zkušenosti jste hodně získali, ale teď už vám to tolik nedává. Nebo jste svůj příběh nikdy nesdíleli a teď se na to cítíte být připraveni.“
Přeživší si mohou chtít vyzkoušet nejprve v malých skupinách, co je pro ně nejlepší: zda sdílet nebo nesdílet. Pokud se obvykle cítíte dobře, když se identifikujete jako osoba, která zažila zneužívání, a často vyprávíte svůj příběh, jaké by to bylo, kdybyste se občas rozhodli o tom nemluvit? Takové experimentování vám umožní zjistit, co vám dlouhodobě nejvíc prospívá. „Vaše mlčení i váš příběh mohou sloužit vašemu uzdravení,“ říká Pawloski.
5. Respektujte váhu těchto příběhů
Pawloski poznamenává, že některá setkání a konference zaměřené na safeguarding nebo na oběti mohou zahrnovat hodiny sdílení traumatických příběhů. Je přesvědčena, že je velmi potřebné do nich zařazovat přestávky a po skončení této důležité práce je vhodné vyhradit si čas na debriefing s lidmi, kteří vás podporují. „Účastníci by měli být povzbuzováni k tomu, aby si promluvili s důvěryhodným posluchačem, šli se projít, jedli zdravé jídlo,“ říká. Je důležité, aby se řečníci i posluchači postarali o sebe a zpracovali těžké věci, které slyšeli a zažili, aby chránili své duševní zdraví.
Pawloski také povzbuzuje lidi, kteří zažili zneužívání, aby byli ve svém příběhu upřímní a sami se rozhodli, jak o něm chtějí mluvit. Zatímco někteří lidé nacházejí uzdravení v tom, že o své minulosti mluví veřejně, jiní mají důležité důvody, proč to nechtějí, a raději se svěřují pouze svému terapeutovi nebo důvěryhodným posluchačům.
„Je pravda, že vyprávěním příběhu se uzdravujeme,“ říká Pawloski. „Ale existuje mnoho, mnoho způsobů, jak toho dosáhnout.“
Zdroj:https://www.awakecommunity.org/blog/5-things-for-survivors-to-consider-when-sharing-their-stories
