Tváří v tvář historii zneužívání a jeho utajování ze strany církve vyzvala katolická řeholnice v Zambii církevní představitele, aby zastavili vlnu zneužívání řeholnic, ať už k němu dochází kdekoli a kdykoli.
Ngala Killian Chimtom
31. května 2025 | Africa Correspondent
YAOUNDÉ, Kamerun – Sestra Linah Siabana přednášela během sympozia a 6. výročního valného shromáždění Konference vyšších představených Afriky a Madagaskaru (COMSAM) v Jihoafrické republice, které skončilo 30. května.
Vysvětlila, že sexuální násilí v sobě zahrnuje celou řadu praktik, které nutí druhé, aby se zapojili do nechtěných sexuálních aktivit.
„Mohou se projevovat v různých formách, včetně fyzického násilí, emocionální manipulace nebo všeovlivňující mocenské dynamiky, která brání osobě dát informovaný souhlas,“ uvedla.
Dále upřesnila, že používané taktiky mohou zahrnovat zastrašování, výhrůžky nebo groomingové chování, které dále ztěžují schopnost oběti bránit se nebo oznámit zneužívání.
Během přednášky také upozornila: „Pochopení zvláštností sexuálního zneužívání je klíčové pro rozpoznání specifických zranitelností, kterým čelí různé demografické skupiny, zejména ženy a děti. Tyto skupiny jsou často vystaveny zvýšeným rizikům v důsledku sociálních, ekonomických a kulturních faktorů, které mohou zhoršit jejich situaci v domácím i institucionálním prostředí.“
Poznamenala, že sexuální zneužívání představuje „hluboké a otřesné selhání při ochraně nejzranitelnějších členů našich společenství“, a dodala, že katoličtí představitelé nesou kolektivní odpovědnost za zajištění ochrany práv a dobra těch, kteří jsou jim svěřeni do péče.
Zambijská řeholnice, členka Misionářek Panny Marie Africké a odbornice na duševní zdraví, se slzami v očích vyprávěla příběhy řeholnic, které byly zneužity kněžími nebo spolusestrami.
Jako příklad zmínila: „Existuje případ, kdy jedna sestra zneužívala svou spolusestru. Zneužívaná sestra prošla velkým traumatem a třikrát se pokusila o sebevraždu, protože už se necítila řeholnicí, necítila se být člověkem. Cítila se špinavá a měla pocit, že kdokoli se na ni podívá, vidí, co udělala.“
Zmínila také případy, kdy formátoři zneužívali své podřízené, a objasnila, že fyzická a psychická daň, kterou si zneužívání na obětech vybírá, je nevyčíslitelná.
Upozornila, že „tato znásilnění způsobují obětem nejen hluboké emocionální, psychické a fyzické rány, ale také významně ohrožují integritu, důvěru a věrohodnost našich řeholních institutů a kongregací“.
Každý incident podle ní podkopává „základní principy soucitu a péče, na kterých jsou tyto instituty postaveny“.
Zprávy o sexuálním zneužívání v církvi se možná objevují na titulních stranách novin v Evropě a Americe, ale v Africe je takových zpráv velmi málo. Výzkumů, které by se týkaly této problematiky, je málo, ale podle Siabany to neznamená, že zneužívání na tomto kontinentu neexistuje.
„Občas se o tom dozvíme, až když je sestra těhotná,“ řekla.
„Požádají ji, aby opustila kongregaci, a ani si nezjistí, jak otěhotněla. A když ji požádáme, aby odešla, nabídneme jí doprovázení a pomoc, aby mohla žít smysluplný život? Ptáme se vůbec, zda osoba, která ji přivedla do jiného stavu, není kněz? Nastolíme tuto otázku, nebo sestru necháme odejít, aniž bychom se odvážili zeptat? Necháváme v tom sestry samotné a občas jim vyčteme, že běhaly za muži,“ řekla Siabana, když mluvila o hradbě mlčení, která zneužívání v Africe obvykle provází.
Vymezila se proti interním církevním postupům, které obvykle upřednostňují pověst instituce před dobrem postižených osob, což vede k bagatelizaci závažnosti problémů a soustředění se na zachování „neporušenosti“ církve namísto řešení potřeb obětí.
„V důsledku toho přesvědčivá kultura mlčení o tomto tématu nadále brání spravedlnosti a uzdravení poškozených,“ řekla.
Postěžovala si na složité struktury moci v náboženských institucích, které značně komplikují reakci na obvinění ze sexuálního zneužívání, a poznamenala, že hluboce zakořeněná hierarchická povaha církve podporuje prostředí, v němž loajalita k institucionální autoritě často převažuje nad nezbytnou potřebou odpovědnosti a transparentnosti.
„Tato loajalita často mění chápání příběhů o zneužívání a považuje je za útok na pověst církve, místo aby je uznala za závažné a legitimní zprávy o pochybeních,“ uvedla Siabana.
„Oběti zneužívání proto mohou čelit velkému tlaku, aby mlčely, obávají se pomsty, nedůvěry nebo ostrakizace v rámci své komunity. Toto mlčení je často umocněno kulturou, která upřednostňuje ochranu instituce před dobrem jednotlivců, takže mnoho obětí se cítí izolováno a nevyslyšeno,“ dodala.
Siabana nastínila několik přístupů, které mohou obětem zneužívání pomoci vyrovnat se s touto hrůzou. Patří mezi ně vytvoření solidních mechanismů pro oznamování, podpora vzdělávání a školení žen, aby pochopily znaky zneužívání, podpora kultury otevřenosti a vytváření bezpečných prostor, kde mohou zneužívané oběti promluvit. Podle ní je zásadní „zajistit, aby byl vyslyšen každý hlas přeživšího a aby byl každý příběh přijat, a to podporou otevřeného dialogu a podporou vzdělávacích iniciativ v rámci náboženských komunit“.
„Můžeme jednotlivcům umožnit hledat spravedlnost a podporu, změnit narativ obklopující zneužívání a posílit ochranu zranitelných skupin obyvatelstva,“ vysvětlila.
A v duchu synodality vyzvala celý Boží lid, aby se stal strážcem jeden druhého.
Na závěr přednášky řekla: „Máme-li společně putovat jako poutníci naděje, buďme nositeli naděje jeden pro druhého.“
