Přinášíme rozhovor s jednou ze sester trapistek, která musela odejít z komunity v klášteře Naší Paní nad Vltavou. Nyní žije v jiném klášteře toho řádu v zahraničí.
Rozhovor vznikal po mailu, proto formát odpovědí, který je jiný, než při rozhovoru tváří v tvář. Jsme sestře, která s rozhovorem souhlasila, moc vděční. Srovnání života v komunitě, ve které probíhalo zneužívání, s životem ve zdravém společenství, ukazuje, jak zneužívání deformuje vztahy – nejen k autoritě, ale i k ostatním sestrám a sama k sobě.
Rozhovor vychází se souhlasem představené komunity, ve které nyní sestra žije. Postoj k tomu, zda je přínosné o zneužití mluvit, se liší napříč komunitami, řády i celou církví. Záměrem rozhovoru není rozdělovat, ale přispívat k uzdravení a prevenci.
Trigger warning – v článku je popisováno duchovní zneužívání. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Jak se projevuje Vaše zkušenost z Poličan ve Vašem současném životě? Je to tak, že je to, co se stalo v Poličanech, už uzavřené nebo se to ještě nějak odráží/objevuje v každodenním životě dnes? Mohla byste být konkrétní?
Pomůžu si citátem z mé zprávy pro Dom Bernarda:
"... Nyní chápu, že jsem v Poličanech zažila trauma. Velmi mě to tíží. Bůh mi nyní dal terapeutku a ta se mi snaží pomoci to zpracovat a tohle trauma oslabit, abych mohla být svobodnější.
... Zkoušela jsem to znovu a znovu odpustit - ale vždycky se to vrátí...“
Jak to na mě působí ještě dnes?
1) Můj vztah s Bohem
I dnes je pro mě stále velmi těžké důvěřovat Jeho vedení - je to opravdu Jeho milost? Vymyslela jsem si to? (zde mi pomáhá můj duchovní otec)
Několik příkladů z Poličan, které to mohou vysvětlit:
Úvod do vnitřní modlitby:
Matka (když používám slovo Matka, je to proto, že jsme Abytyši nikdy jinak neoslovovali nebo o ní nemluvili) nám přinesla velký obraz Ježíše do juniorátu (Jeho tvář, plakát). Seděli jsme kolem obrazu na zemi a Matka vedla modlitbu. Samozřejmě jsme se na ten obraz museli pořád dívat. Jakýkoli pohled kamkoli jinam nebo zavření očí bylo přísně pokáráno. Pak jsme měli poslouchat, co nám Ježíš říká. Dostalo se mi slova: „Chci tě zachránit.“ Zcela jsem tomu nerozuměla, ale věta se opakovala. Pak jsme měli říct, co nám Ježíš řekl. Řekla jsem: „Chce mě zachránit.“ Matka mě okřikla: "Přestaň mluvit hlavou. Vůbec Ho neposloucháš! A netvař se zase tak ďábelsky! Jdi pryč a nevracej se, dokud nepřestaneš následovat ďábla.“
Byla jsem zmatená, věřila jsem, že mi to říká Ježíš - ale Matka to viděla jinak. Posléze jsem se zeptala formátorky, proč to nebyl Ježíš? Už to samo o sobě bylo špatné, protože jsem nepřijala Matčin úsudek. Nechápala jsem vysvětlení formátorky.
Bůh je všude přítomen:
Matka říkala, že myslím jen na sebe - na Boha vůbec nemyslím. Mám jít ven - dívat se na oblohu a myslet na Boha. Šla jsem. Ve svém zmatku jsem si v duchu zpívala: „Svatý, svatý, svatý...“. - Když jsem přišla k Matce, řekla mi: „Ty jsi vůbec nemyslela na Boha!“ Ještě jsem neřekla ani slovo. Podívala se na mě a hned věděla, jestli jsem se setkala s Bohem, nebo ne - jak to věděla? Odvážila jsem se říct: „Myslela, zpívala jsem Svatý, svatý...“. Matčina odpověď: „aspoň tohle.“ (Jak to řekla! To bylo velmi bolestné! - Ale to už byl hřích! - Že to bolelo = že jsem se urazila)
Pomoc s Lectio Divina :
Abychom to dělali správně, měli jsme si nechat sešity na židli a formátorky si je pak přečetli. To bylo pro mě obzvlášť obtížné:
a) Pro mě bylo Lectio Divina setkáním/rozhovorem s Bohem, při kterém jsem psala ze své duše, jak mi Bůh dával své světlo.
b) Psala jsem německy - to byl jediný jazyk, který jsem mohla plynule používat, aniž bych pořád hledala slova. Alemusela jsem psát česky (nešlo to - psala jsem německy a pak to překládala - až jsem musela psát česky pod poslušností).
Pak přišla napomenutí: „málo napsané“, „moc duchovní“, „málo konkrétní“, „nemluvila jsi s Bohem o své chybě“....
c) Ovocem lekcia pro mě často bylo slovo nebo věta, které mě provázeli celým dnem. Teď jsem měla přijmout konkrétní slovo, co Bůh říká o mém včerejším hříchu... Nemohla jsem si tedy už volně psát, co jsem chtěla/potřebovala - ale jen to, co se mohlo číst, a existovala přesná pravidla, jak se má zápisník Lectio Divina vést - už to nebyl „můj“ zápisník, kde se mohu vyjádřit taková, jaká jsem.
2) Mám strach a potíže při formování a vyjadřování vlastních myšlenek.
Formace v Poličanech byla o „zplození: od matky a starších sester, co je přebírání jejich myšlenek, způsobu myšlení, úsudků.
Příklad: jelikož jsme byli povinni mluvit o „hříších“ našich spolusester Matce často to byla jenom nepozornost nebo chyba z lidské slabosti), často se stávalo, že mě najednou zavolali a začal výslech: „Co jsi to udělala?“ Netušila jsem, o co jde. Když jsem mlčela, tak to bylo: „Jsi pyšná“, „svědomí ti nic neříká“? (Matka tvrdila, že jsme si svědomí vůbec nezformovali a krmili jsme ho lží). Pak začala křičet: „Proč jsi to udělala?“ a „Proč jsi to neřekla?“ a pod.. Když jsem na stejné otázky odpovídala vždycky stejně, slyšela jsem: „máš v hlavě pokazenou desku - pořád opakuješ to samé“, nebo: „jsi líná přemýšlet“. Nedokázala jsem rozpoznat, v čem je můj hřích. Nedokázala jsem přemýšlet, protože: opravdu jsem se musela vzchopit, abych vytrvala a konečně něco zjistila, aby výslech konečně skončil. Samozřejmě že to byla moje vina, že mi Matka musela klást stále stejné otázky, že na mě musela křičet, že se mnou ztrácela tolik času. Proto mě potom formátorka přísně napomenula.
3) Soudy, které jsem se naučila, byly tvrdé a proti lidské slabosti.
Často se dívám na své spolusestry přes tyto „poličanské brýle“ a to mi velmi ztěžuje vztahy.
Příklad: Měly jsme takzvané „generační skupiny“ - bylo to vnímáno jako vzájemná pomoc na cestě k obrácení. Tady se muselo říct všechno: své hříchy, tj. chyby, nedbalosti, nepozornost. A pak byl člověk ostatními opravdu zmlácen slovy. Nedokázala jsem to pochopit, nenáviděla jsem to. Moc hezky se tomu říkalo „dialog“. Bylo mi opravdu líto sestry, která byla takto „bita“, ale nemohla jsem to říct nahlas, protože by to znamenalo:
a) jdu proti autoritě - jsem členem mafie (komplicem).
b) nemám tu sestru ráda a nestojím o její blaho
- Nejhorší bylo, že jsem k tomuto „bití slovy“ musela přispět, něco říct - jinak:
c) jsem lhostejná
d) jsem líná a nechávám ostatní se namáhat
Matka nás často poučovala o mafii, abychom konečně pochopily, jak by naše vztahy ve skupině a s ní neměly vypadat. Jako mafiánské chování bylo popisováno například: nenapomínání sestry, když moc mluvila, nebo při oficiu tiše zpívala, nebo neseděla správně ve chóru.... a: neřeknutí Matce, - nebo obvykle formátorce, že druhá sestra udělala něco špatně (to se stalo velmi snadno, protože i maličkosti, jak něco udělat, byly regulovány).
4) Je pro mne těžké přijmout vlastní slabost a slabost mojich spolusester
Slabost není hřích, je to naše chudoba. Ale je pro mě velmi těžké se na to takhle dívat.
Příklad: Často jsem byla velmi unavená a stávalo se, že jsem při adoraci usnula. Někdo to nahlásil Matce. Bylo povinností lásky to nahlásit, jinak: 1) nám na sestře nezáleželo - neměly jsme ji rády; 2) nebyly jsme v jednotě s autoritou = s Bohem.
Pak na mě Matka křičela: „Jak můžeš spát, když je tady Bůh! Je ti úplně lhostejný! Nemáš před ním žádnou bázeň/respekt!"
5) Svoboda, která podporuje osobní odpovědnost
To mě děsí! Najednou záleží na tom, co chci, co si myslím, co považuji za důležité...
Můžete pojmenovat rozdíly mezi životem v komunitě v Poličanech a v nynější komunitě?
a) V Poličanech existovala uniformita - na tom byla založena formace - že se všichni přizpůsobí.
V nynější komunitě se učíme oceňovat a přijímat odlišnosti.
b) V Poličanech byla celá řada drobných pravidel - tady je volnost v tom, jak se dělá práce (např. jak se dávají sušenky na plech; jak se drží kniha ve chóru; jak se rozprostírá a skládá ubrousek v refektáři...).
c) V Poličanech byla každá chyba okamžitě považována za hřích - byla to pýcha, neposlušnost, příliš málo lásky... - tady vnímáme své chyby jako projev lidské slabosti a naší omezenosti - nekřičíme kvůli tomu - často se smějeme kvůli vlastní nešikovnosti.
d) V Poličanech se už malé problémy řešily s velkým křikem a výslechem - tady spolu mluvíme - bez křiku. Pokud je něco složitějšího k projednání, necháme si pomoci zvenčí - moderátorem, který nám pomáhá s diskusí - máme s tím dobré zkušenosti.
e) Zpovědníka si můžeme vybrat sami - můžeme se svobodně rozhodnout, jak často se budeme zpovídat a zda spojíme každou zpověď nebo jen několik s rozhovorem.
Jaký je rozdíl v tom, jak se chová představená?
* mezi mým vztahem k abatyši a mým vztahem k Bohu není rovnítko - neznamená to tedy, že když nevycházím s abatyší, nemám dobrý vztah k Bohu - ne!
* abatyše mě doprovází na mé cestě k Bohu - Bůh je ten, kdo mě vede - ona mi často opakuje, že nechce - a nesmí - stát mezi mnou a Bohem
* ona neurčuje, co a jak se mám modlit - když mám potíže, poradí mi
* během rozhovoru ve formaci jí mohu svobodně říci, co chci - nemusím odpovídat na každou její otázku - mohu říci: „O tom nechci mluvit“.
* drží se společného programu - účastní se chórové modlitby a společné práce
* když udělá chybu, přijde pozdě... omluví se - jako to dělá každá z nás
* nikdy nekřičí, nikdy nás do ničeho nenutí - říká: „Nemohu vás nutit k lásce“.
* vkládá do každé z nás velkou důvěru
Jak sestry mezi sebou?
- řekla bych, že jako dospělí sourozenci - to znamená: existuje smích, pomoc, podpora; ale také hádky, spory, nedorozumění - a usmíření
- neexistuje zde žádná vzájemná kontrola a už vůbec ne „oznámení“ abatyši
- své problémy si řešíme mezi sebou - samozřejmě vždy můžeme požádat o radu a pomoc abatyši
Jak jsou vnímány kontakty s ostatními komunitami a okolním světem (zejména s rodinami sester)?
a) jsme více v osobním kontaktu s ostatními komunitami:
- je zde možnost účastnit se rekolekcí jiných komunit
- ale také jako rekreaci lze strávit několik dní v jiné komunitě
- povolena je také účast na společných kurzech
- komunity se navzájem navštěvují (přibližně jednou ročně) - můžeme se tak vzájemně poznat
b) vnější svět - každá sestra má přístup k novinám a internetu - každá je zodpovědná za to, jak s ním nakládá - každá musí sama poznat a rozhodnout se, co je pro ni dobré a co ne
c) rodina - rodinní příslušníci mají přednost před ostatními návštěvníky. Můžeme jim napsat a mohou nás navštívit každý rok. V návštěvní místnosti nejsou žádné přepážky mezi sestrou a jejími hosty.
Co byste řekla, že je pro vás nejvýraznější a nejdůležitější rozdíl?
Svoboda a s ní spojená odpovědnost za vlastní povolání.
... a chudoba, kterou přináší naše lidská slabost a omezenost - přijmout a nést ji - poskytujeme si vzájemně svobodu a důvěru.
Proč myslíte, že je důležité mluvit o duchovním zneužívání v řeholních komunitách?
1. aby lidé věděli, že něco takového vůbec existuje - a jak se to projevuje, jak to lze poznat.
2. je to konkrétní pomoc, jak takovému vývoji předcházet a jak umožnit žít náboženský život v různých společenstvích v jeho kráse
3. umožňuje to poznání, že i pozitivní a náboženské aspekty mohou být škodlivé, pokud se používají nadměrně nebo pokud se zapomíná na služebnou roli autority v církvi
Je možné otevřeně mluvit v komunitě, kde jste, o pochybnostech vůči rozhodnutí autority?
Ano, je dokonce možné odporovat autoritě. - Slovo „autorita“ vůbec nepoužíváme. Je možné nepřijmout návrh abatyše. Mluvíme o tom otevřeně, každá může vyjádřit své pochybnosti nebo jiný názor. A nedorozumění s abatyší lze běžně řešit.
Co vám pomohlo/pomáhá po odchodu z komunity v Poličanech?
Bůh mi poslal mnoho dobrých lidí, kteří mi pomohli. Nemohu a nechci je teď všechny jmenovat. Ale velkou pomocí mi byl a je můj duchovní otec (mohu mu volně psát) a v mé současné komunitě jsem potkala kněze, který mi jako první řekl, že jde o duchovní zneužívání. Četla jsem o tom literaturu a pomalu jsem víc a víc chápala, co se v Poličanech děje.
A Bůh mi dal mnoho milostí a uzdravil mnoho mých ran. Nejkrásnějším darem je, že jsem HO znovu našla (nebo spíše - On našel mě). Můj vztah s Ním je opět živý a jsem přesvědčená, že Bůh mě chce uzdravit. Kdy a jak? On to sám povede!"
Mám velkou podporu od své matky abatyše a od své komunity. Moje spolusestry vědí o mé zkušenosti z Poličan a společně se modlíme za komunitu v Poličanech a za všechny postižené.
Měla jste pocit, že děláte něco špatného, když odcházíte? Měla jste pocit, že zrazujete Boha? Bylo to tak v komunitě v Poličanech interpretováno?
Ne. Měla jsem štěstí, že mě poslali pryč. Bylo mi řečeno, že jsem do kláštera vstoupila příliš mladá (v osmnácti) a neměla jsem ponětí, co to znamená „postavit se na vlastní nohy“, takže jsem neocenila, co v klášteře dostanu. A druhý důvod: mé důvody pro vstup do kláštera prý byly špatné - chtěla jsem utéct od rodiny a manželství. Měla jsem tedy odejít do světa, abych to prozkoumala.
Večer před mým odjezdem jsme se sešly s formátorkou a mými spolusestrami z Juniorátu - a takhle jim to řekla. Měla jsem získat zkušenost a směla jsem se vrátit.
Věděla jste už před zveřejněním článku, že se zneužívání v komunitě v Poličanech řeší?
Ano, věděla jsem to z webových stránek OCSO. Čili: věděla jsem - něco se děje. Sama jsem v srpnu napsala krátkou zprávu generálnímu opatovi. Později jsem se od matky abatyše s jeho svolením dozvěděla, že existuje stížnost a vyšetřování a že to přece jen bylo zneužívání - ale nesměla jsem o tom s nikým mluvit.
Co Vám zveřejnění svědectví přineslo?
1. svobodu o tom mluvit
2. potvrzení mého zážitku - cítila a poznala jsem správně, že tu něco není v pořádku
3. vina nebyla na mé straně (např. že autorita musela takto křičet...)
Vnímáte zveřejnění jako problém?
Ne a ano.
Ne: Nevidím jiný způsob, jak oslovit ty, jenž tam žili kratší či delší dobu a více či méně tím trpěli nebo stále trpí. Všichni mají právo vědět, co se tam stalo a že existují i jiné interpretace ( jako: nerozumíme tomu, jsme příliš hrdí apod.).
Ano: je to bolestné pro mě, ale i pro komunitu v Poličanech. Mohli jsme si tuto bolest ušetřit.
Kdybyste mohla něco vzkázat sestrám v Poličanech, co by to bylo?
Drahé sestry,
přeji vám, abyste měly odvahu jít cestou pravdy. Aby vám Bůh ukázal cesty, jak pomoci postiženým, kteří už s vámi nežijí. Abyste zůstaly otevřené pro Něho a navzájem si darovaly svobodu a důvěru. Kéž Pán uzdraví vaše vztahy a dá vám svou útěchu a podporu.
Nejste sami. Blahoslavená Matka Maria, která je naší dobrou matkou, nás všechny vzala pod svůj ochranný plášť!
Jsme spojeni v modlitbě.
Andrea
Pokud jste zažili podobné jednání ať už v komunitě sester trapistek nebo v jiném společenství a chcete o tom s námi mluvit, jsme k dipozici – napiste@nekdotiuveri.cz
Sestrám trapistkám z Poličan, ať už současným nebo bývalým, nabízíme doprovázení a zprostředkování odborné pomoci. Pokud o nějaké sestře, která by pomoc ocenila, víte, prosím, předejte jí náš mail – napiste@nekdotiuveri.cz
Blízkým sester, příbuzným nebo přátelům, které svědectví zasáhlo, nabízíme možnost podpory, ať už individuální nebo v podobně skupinového podpůrného setkání. Můžete se nám ozvat na napiste@nekdotiuveri.cz
Obrátit se můžete také přímo na kontakty, které uvádí sestry trapistky na svém webu. Zde najdete i vyjádření komunity ke zneužívání, kterého se týká i tento rozhovor. https://www.trapistky.cz/ochrana
