„Chtěl jsem do této křížové cesty zahrnout co nejširší skupinu lidí, kteří se jakýmkoli způsobem cítí postižení a ukřivdění,“ říká v rozhovoru s KAI o. Mateusz Filipowski OCD, autor letošní křížové cesty pro „den modlitby a solidarity“ s osobami postiženými sexuálním zneužíváním. „Skončila masová pastorace. Je čas budovat pastoraci vztahovou. Už nebude možnost chlubit se počty. Do hry vstupuje pouze znalost konkrétního jména, konkrétního příběhu,“ tvrdí karmelitán.
Dawid Gospodarek (KAI): Jsi kněz, který má důvěru osob, které v církvi zažily sexuální násilí. Jak se stalo, že jsi se začal angažovat v doprovázení postižených osob?
O. Mateusz Filipowski OCD: Na jedné straně jsem celou dobu jaksi přirozeně citlivý vůči postiženým. Pocházím z Poznaně a během mého studia na lyceu probíhala aféra s arcibiskupem Paetzem. Jako teenagera se mě to velmi dotklo a pamatuju si, že jsem si říkal: pokud mám být knězem, tak mimo takový systém, mimo takový přístup, který tam vládne. To byla taková první věc, už od začátku mého kněžství, hned po svěcení. Zneužití se u mě pozvolna objevovali.
Ale pro mě je udivující to, že když jsem přišel před víc než čtyřmi lety do rekolekčního střediska v Gorzędné po téměř dvouletém období poustevny, najednou tady, v této zapadlé díře na vesnici, u mě začínají z různých stran zneužití klepat na dveře. A to opravdu lavinovitě. Mám takový dojem, že si je Pán Bůh začal posílat do rekolekčního střediska, ke zpovědi, k rozhovorům. A vlastně čím víc jsem „vstupoval do lesa“, tím víc těchto lidí se objevovalo. V souvislosti s tím se potom objevovali konkrétní lidé, se kterými jsem začal spolupracovat.
Takovým bodem obratu, pro mě velice důležitým, bylo seznámení s Tośkou Szewczyk. To také byla taková jakoby „tečka nad i“ v tom, co jsem na začátku dělal trochu naslepo ve zpovědní, individuální praxi. Mám evidentní dojem, že to bylo pozvání od Pána Boha, protože jak jinak by ke mně ti lidé přišli…
A jak na to pozvání odpovídáš, jak se připravuješ k té službě, co děláš, abys byl v doprovázení zneužitých osob profesionálem?
Na začátku to byla otázka literatury, později jsem rozšiřoval kontakty a učil se to, že pracujeme v týmu a že tým potřebuji. Spolupracuji s Nadací svatého Josefa a prostě s lidmi moudřejšími, než jsem já, v konkrétních oblastech, v konkrétním rovinách. Pomoc zneužitým je pomocí holistickou, jsou zde prvky právní, sexuologické, psychiatrické, psychoterapeutické, farmakologické, takže jsme budovali takový malý systém pomoci. Stále trvá toto budování sítě, vazeb, známostí, abych v momentě, kdy nevím nebo mám jakýkoli otazník, mohl zavolat, konzultovat, poradit se nebo odeslat k odborníkovi.
Velice důležitá je práce na vlastní psychické a duchovní stabilitě včetně terapeutické pomoci, abych sám byl pevný. Jestliže nebudu pevný, nebudou se moct o mě dobře opřít zneužití lidé. Já se zhroutím a oni pak se mnou. Je to velká zodpovědnost. A poslední věc: začal jsem studovat na Univerzitě Ignatianum prevenci sexuálního násilí na dětech a mládeži.
Co bys poradil ostatním kněžím, pokud jde o přípravu na setkání se zneužívaným člověkem?
Především je nutné uvědomit si, že zneužité osoby mezi námi skutečně jsou. Že například když jdeme k ambonu, existuje statistická pravděpodobnost, že tam vždycky bude nějaký zneužitý člověk. Ne nutně duchovními, víme, že se to týká i rodinného nebo školního prostředí. To už předpokládá jistou proměnu jazyka a vědomí, že řeč může být zraňující, přidávající křivdu. To je nejdůležitější – uvědomit si, že přeživší, zneužití jsou mezi námi, i když to nedávají najevo, existují a jsou rovněž v duchovním prostředí. Důležité je přepracovat svoji mentalitu, uvědomit si, že je mohu reálně potkat.
Druhá věc je naslouchat. Naučit se naslouchat. Být takový – parafrázuji Olgu Tokarczuk hovořící o citlivém řečníkovi – citlivý posluchač. Při prvním takovém setkání je velmi důležité, aby zneužitá osoba především uslyšela: věřím ti, nebyla to tvoje vina. To jsou dvě věci, které člověka velice „odbřemeňují“. Ale zároveň je třeba být tak pokorný, že pokud cítím, že nejsem v stavu tu osobu nést, podpírat, měl bych ji se o ni postarat alespoň tak, aby neutekla, aby nebyla opět odmítnutá. Alespoň se postarat o to, aby se našel někdo, kdo jí pomůže.
Pokora je potřebná, protože tyto příběhy jsou skutečně různé. Nejsou romantické, jsou velmi často složité a s mnoha problémy, které v současnosti probíhají v životě těchto lidí, a jsou to důsledky zneužívání. Je třeba pokory např. v nehodnocení morálky těchto lidí, protože zneužívání často ovlivňuje celý současný morální postoj člověka.
Ve skutečnosti od nás tito lidé velmi často nečekají „zlaté“ rady, ale jen opravdovou přítomnost. Nejednou se mi stalo, že jsem řekl: „Nevím, co vám mám říct, ale mohu s vámi být.“ O to jde, být citlivým posluchačem a je-li třeba, přijmout takovou často bezradnou přítomnost. Nejlépe to vyjadřuje právě slovo „doprovázení“.
Když jsi připravoval křížovou cestu pro „den modliteb a solidarity“, obrátil jsi se s prosbou o pomoc na samotné zneužité osoby. Proč?
Když jsem dostal pozvání od Nadace svatého Josefa, hned jsem věděl, že nechci psát sám – nic o nás bez nás. Tento postoj jsem zaujal ohledně zneužívaných. Vím, že nechtějí, aby se mluvilo o nich bez nich, a tak jsem prostřednictvím svých sociálních médií požádal, aby mi tito lidé napsali. Chtěl jsem, aby se podělili o pohled na svůj vlastní příběh prizmatem Kristovy křížové cesty a možná i o nějaké duchovní zamyšlení. Různými kanály mi začaly chodit zprávy. Některé kratší, jiné delší. Když přišly všechny, když jsem je vytiskl, bylo to několik desítek stránek formátu A4, množství příběhů, které jsem sebou „nechal projít“.
Tato křížová cesta se skládá ze dvou částí. První je vždycky bezprostřední výpověď zneužitého člověka, která se váže ke konkrétnímu zastavení. Samotné rozjímání, které je potom připojeno, vychází také z mé zkušenosti doprovázení, naslouchání zneužitému člověku v rámci bytí s ním, na jeho očekávání a jeho reálné potřeby.
Takže i to, co je mé rozjímání, je utkané z vyprávění srdcí zneužitých osob. Zároveň jsem si vědom, že čím déle se tímto tématem zabývám, tím hlouběji do něj vstupuji a vidím, jak složité to téma je, jak je v něm mnoho různých rovin. Vidím například, že sexuální, emoční a psychická zranění se šíří do mnoha různorodých prostředí. Poprvé jsem také do této křížové cesty zapojil jednotlivé skupiny, které nebyly nutně zneužité duchovní osobou, ale jsou tam např. lidé zneužití vlastním katolickým rodinným prostředím. Jsou tu také řeholní sestry, které jsou zneužité a na které, myslím, nikdo nepamatuje; vše se tam odehrává za klauzurou a je skryté pod závojem. Objevili se ti, kteří byli nějakým způsobem zneužití emocionálně a psychicky v rámci zpovědi, kde byla zneužitá duchovní nebo emoční moc. Chtěl jsem touto křížovou cestou obsáhnout co nejširší skupinu lidí, kteří se nějakým způsobem cítí být postiženi a zraněni.
Jaký význam má spiritualita a pastorace v procesu uzdravování zraněných lidí, v procesu jejich rozvoje?
Spiritualita či duch je jednou z podstatných částí našeho lidství. Jestliže tedy není o tento prostor pečováno, zneužitý člověk, i když se nějak zvedne, stabilizuje se na psychické, právní a sociální úrovni, zůstane nadále s určitou neošetřenou krvácející ránou. Proces uzdravování spočívá především v tom znovu vybudovat nadpřirozený život zneužité osoby. Často to zdůrazňuji, mnohokrát o tom hovořím, že obnovit nadpřirozený život, duchovní život zneužité osoby neznamená znovu vybudovat její konfesijní vztah, návrat ke konfesní víře, protože to prostě nemusí být možné, nebo v nějaké etapě je prostě třeba vstoupit do moudrého, poctivého odloučení od církevního společenství. Tady však jde o znovu vybudování obrazu Pána Boha a vztahu, poněvadž jak slýchám od zneužitých lidí, samotnému sexuálnímu zranění často předcházela mnohá další zneužívání v duchovní oblasti. Tam byl rozbit obraz Pána Boha nebo byl vytvořen velice falešný obraz Pána Boha, obraz, který byl zneužitím ještě utvrzen. Jde tady o to, aby se vůbec znovu vybudoval vztah mezi Bohem a tím konkrétním člověkem. V návaznosti na Ratzingerovu myšlenku lze říci, že zde není na prvním místě hlásáno ani tak kerygma spásy, jako kerygma stvoření. Že právě zde hlásáme, znovu budujeme tu vizi lidství, které bylo stvořeno k obrazu a podobě Pána Boha a onoho prvotního vztahu, jenž je v něm vepsaný.
Co tato zkušenost doprovázení zraněných osob udělala v Tobě, jak Tě to změnilo, co Ti to dalo?
Jsem přesvědčen, že to na mě mělo obrovský vliv, radikálně mě to proměnilo v mnoha různých rovinách. Pán Bůh ke mně začal velmi hmatatelně přicházet skrze druhého člověka. Dřív ke mně promlouval vždycky skrze spiritualitu, osobní modlitbu, kontakt s Božím slovem, svátostmi, eucharistií. Díky zneužitým ke mně přišel velmi reálně. Proto také jsem tu křížovou cestu nazval „Všechno, co jste udělali jednomu z nejmenších, mně jste udělali“. Bůh se mi začal v těch maličkých zjevovat a ukazoval, že není jiné cesty než lidství, protože Kristus toto lidství přijal. A zároveň také vidím, že zneužití mě ještě víc otevřeli. Určitě se prohloubila citlivost, schopnost pokorně naslouchat. My, kněží, velmi často vycházíme z perspektivy mluvení. Já ti řeknu, co máš dělat, a to určitě zabere a tvůj život se změní. Ale tak to není. Zneužití mě ještě víc naučili, že v první řadě mám naslouchat, a ne kecat a poučovat. Prostě být a naslouchat. Trochu jako by mi obrátili naruby celý ten koncept, který se aplikuje v semináři a na studiích – pod záminkou pastorační péče.
Velmi silně, si také uvědomuji tváří v tvář mnoha lidským dramatům, že tyto příběhy nejsou černobílé, že život není černobílý. Zneužité osoby mě pevně přesvědčily o myšlence papeže Františka o rozlišování. Skončila masová pastorace. Je čas budovat pastoraci vztahovou. Už nebude možnost chlubit se počty. Do hry vstupuje pouze znalost konkrétního jména, konkrétního příběhu. A tady je zapotřebí skutečně mnoha setkání, mnoha hodin naslouchání druhému člověku, abychom ho mohli správným způsobem uslyšet a provázet ho, ale nikoli skrze shora daná schémata, zásady, příkazy a zákazy. Každý příběh je jiný. Myslím, že díky zneužitým lidem jsem se zbavil jakéhokoli hodnocení lidského života. Protože pod tím, co nazýváme hříchem nebo zkaženou morálkou, se velmi často skrývá tak dramatický příběh, že je opravdu třeba pokleknout před tímto příběhem a neplakat nad rozlitým mlékem. Tady je nezbytný úplně jiný postup.
