Studie o zneužívání v Mohučské diecézi potvrzuje jasná pochybení v době působení kardinála Lehmanna.
Mohuč – Byla představena netrpělivě očekávaná studie o zneužívání pro mohučskou diecézi: potvrzuje jasná pochybení v době zesnulého kardinála Karla Lehmanna a dalších biskupů. Od roku 1945 bylo 392 obviněných a 657 obětí.
Pro mohučské biskupy v letech 1945 až 2017 byla ochrana církevní instituce stále důležitější než vhodné zacházení s oběťmi sexuálního zneužívání. Studie "Zkušenosti, porozumění, péče" spatřuje počátky vhodného zacházení teprve od roku 2010, ve funkčním období kardinála Karla Lehmanna.
Řezenská advokátní kancelář právníka Ulricha Webera, která byla pověřena nezávislým vyšetřováním, rozděluje funkční období Lehmanna (diecézního biskupa v letech 1983 až 2017) do tří epoch. Do roku 2001 kardinál odmítal a předstíral, od roku 2002 se vykrucoval a obhajoval.
Teprve v roce 2010 se přešel k přiznání a řešení problému. Poprvé bylo v tomto období pozorována skutečná snaha o vyjasnění. Směrnice ohledně řešení zneužívání, vypracované Německou biskupskou konferencí (DBK), však nebyly důsledně dodržovány.
Řešení zneužívání nebylo pro Lehmanna až do konce jeho úřadu nikdy nejvyšší prioritou. Zodpovědnost místo toho ležela na jeho generálním vikáři a jeho právním poradci. U Lehmanna, který byl předsedou DBK v letech 1987 až 2008, právníci zaznamenávají rozdíl mezi jeho výstupy ve veřejných médiích a jeho skutečnými činy. Lehmann, který zemřel v roce 2018, podle právníků jen minimálně plnil požadavky, které sám formuloval.
Problém si neuvědomují ani biskupové Stohr a Volk
Studie zkoumá období od roku 1945 do roku 2022. Podle autorů studie ani dva Lehmannovi předchůdci, jejichž funkční období spadá do období šetření, neřešili zneužívání odpovídajícím způsobem. Jednání biskupa Alberta Stohra (diecézní biskup v letech 1935 až 1961) lze charakterizovat pod heslem "napomenutí a přeložení".
Nejvyšší prioritou jeho konání bylo vyhnout se skandálům. Postižení nehráli v jeho funkčním období žádnou roli, místo toho lobboval ve Vatikánu za rehabilitaci pachatelů, kteří byli podle církevního práva obvykle potrestáni jen mírně.
Hermann Volk byl biskupem mohučským v letech 1962 až 1982. Papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem 2. února 1973. Jedna třetina případů zaznamenaných ve studii spadá do jeho funkčního období.
Také pro kardinála Hermanna Volka (diecézní biskup v letech 1962 až 1982) bylo podle názoru právníků nejvyšší prioritou vyvarování se veřejného pohoršení. Jeho funkční období lze shrnout heslem "trivializace a zatajování". K rozhovorům s postiženými docházelo pouze tehdy, když byli potřeba jako svědci nebo když bylo potřeba je umlčet.
Od konce roku 1960 byla kanonická stíhání, které se předtím konala jen zřídka, zcela zastavena. Pachatelé byli umístěni do klášterů a mohli v diecézi znovu působit. Volk se o toto téma nezajímal a neprojevil žádné povědomí o problému.
Teprve s Kohlgrafem začalo být téma bráno vážně
Teprve s nástupem biskupa Petera Kohlgrafa (diecézním biskupem od roku 2017) nastala nová dynamika díky studii zneužívání MHG zadané DBK. Během Kohlgrafova funkčního období právníci zaznamenali vážné zaměření na směrnice a intervenční předpisy, téma bylo bráno velmi vážně.
Zacházení s obviněnými bylo poprvé konzistentní. V případě pochybností byla přijata rozhodnutí v neprospěch obviněných a ve prospěch myšlenky prevence. Právníci ocenili Kohlgrafovu ochotu učit se a začlenění externích odborných znalostí.
Studie identifikovala celkem 657 obětí. Ve 401 případech právníci předpokládají vysokou pravděpodobnost toho, že se činy staly. 59 procent postižených jsou muži. V 72 procentech došlo k více útokům, zneužívání trvalo obvykle jeden až dva roky.
Věkové rozmezí postižených je mezi 3 a 62 lety. Převládá věk při prvním svatém přijímání (kolem 10 let) a na postpubertální dospívající ve věku 14 a 15 let. Polovina postižených osob byla oběťmi závažné nebo zvlášť závažné trestné činnosti.
Studie identifikuje 392 obviněných, u 181 z nich se předpokládá vina jako vysoce pravděpodobná. 96 procent obviněných jsou muži, 65 procent duchovní. V naprosté většině se obvinění dopustili více trestných činů. Jejich spektrum sahalo od překračování hranic až po obzvláště závažné sexuální trestné činy.
Bylo zahájeno 27 trestních řízení, které vedly k osmi trestům odnětí svobody. Mezi pachateli potrestanými odnětím svobody je pouze jeden kněz. U 30 procent obviněných bylo vedeno kanonické trestní řízení.
Výrazný nárůst počtu obviněných a obětí ve srovnání se studií MHG
Jak v případě obviněných, tak v případě postižených nebyly do studie zahrnuty trestné činy, které se staly před zaměstnáním v církevních institucích. Nebyly vzaty v úvahu ani případy násilí dětí z center denní péče. V rámci studie MHG bylo v roce 2018 identifikováno v diecézi Mohuč za období 1946 až 2017 celkem 53 obviněných duchovních a 169 obětí.
Celkem právníci analyzovali 25 000 stran spisů diecéze a církevních institucí a 246 lidí bylo dotazováno písemně, telefonicky nebo osobně. Podle právníků měly dotazy ve farnostech a institucích Charity tak nízkou míru odezvy, že z nich nebylo možné vyvodit žádné spolehlivé závěry. To ukazuje na nedostatečné povědomí o problematice zneužívání.
Pokud jde o faktory vedoucí ke zneužívání, autoři studie uvádějí, že postižení mají často úzké vazby na církev, obtížné rodinné a osobní podmínky. Naproti tomu u obviněných často převažovaly narcistické tendence a nezralé zacházení se sexualitou. Pedofilie byla doložena jen u několika málo z nich.
Vztah mezi obětí a obviněným byl charakterizován mocí na jedné a důvěrou na druhé straně, tento vztah je také spolu s pocity hanby a viny častým důvodem toho, že oběti o zločinech mlčely. Sexuální zneužívání bylo podporováno také nevhodným zacházením diecéze s ohlášeními. Dále řada rodičů neplnila svou ochrannou roli a státní orgány neplnily nebo nedostatečně plnily svou kontrolní funkci.
Společenství věřících umožnila svou solidaritou s obviněnými a diskreditací obětí další případy zneužívání. Ve společnosti jako celku se citlivost na problém vyvíjela jen pomalu a v některých případech dodnes chybí.
Specifické církevní faktory
Weber vidí faktory napomáhající takovému chování také v samotné církvi: po dlouhou dobu se v kněžské výchově věnovala jen malá pozornost sexuální zralosti, příliš se vynášelo kněžství a pozitivní stránky celibátu. Sexuální morálka, chápání hříchu, mocenské vztahy a nedostatky ve vedení byly živnou půdou pro zneužívání.
Snaha vyhnout se skandálům a nepříjemnostem, a zároveň chybějící pozornosti k osudům obětí, vytvořily prostředí, "kde se sexuální zneužívání mohlo dít a nebránilo se mu," říká Weber.
Pokud jde o výzvy vyrovnání se s minulostí a budoucností, autoři uvádějí, že církev má několik dilemat, například jak zacházet obviněnými při potřebě preventivním jednání a dodržování presumpce neviny. Předchozí standardizované postupy jsou však nedostatečné.
Autoři doporučují pomoc s duchovním zpracováním zneužívání, rozšíření nabídek pomoci a doprovázení pro oběti. Kromě nabídky podpory pro zaměstnance diecéze a pro společenství dále požadují vhodnou kulturu komunikace problému. Musí být odstraněny škodlivé způsoby a zavedena kultura respektu, bdělosti a citlivosti.
Je třeba posílit zaměření na oběti a podpořit jejich ochotu podat oznámení, aby se předešlo dalším případům. Kulturní změna směrem k obezřetnosti je nezbytná jak pro vedení diecéze, tak pro zaměstnance, dobrovolníky, věřící a společnost jako celek. (FXN/CPH)
Zdroj: https://www.katholisch.de/artikel/43888-mainzer-missbrauchsstudie-nennt-deutliches-fehlverhalten-unter-lehmann
