V prohlášení z 7. března 2021 se wroclavští dominikáni omluvili za zneužívání, ke kterému docházelo mezi roky 1996 až 2000 v akademické farnosti. Padají v něm silná slova: sekta, sexuální násilí, nedostatečná pomoc obětem. Přinášíme rozhovor s oběťmi těchto činů.

Artur Nowak: Mnoho lidí se pravděpodobně ptá, jak se stalo, že otec Pawel přitáhl tolik mladých do akademické farnosti ve Wroclawi. Jeho mší se někdy účastnilo více než tisíc lidí.
Agáta: Svým způsobem byl magnetický. Měl strhující způsob, jakým mluvil o vztahu s Bohem a jak ho stavěl do středu svého života. Člověk ho mohl poslouchat celé hodiny. To vše bylo doprovázeno krásnou liturgií a zpěvem. Chvíli poté, co jsem se zapojila do společenství, jsem začala bydlet v klášteře. Můj den vypadal následovně: v klášteře jsem posnídala, pak jsem šla na fakultu, do práce a pak jsem běžela zpět na setkání společenství. Modlitby trvaly celé hodiny, nejdřív v noci, pak i přes den, prostě se mi nevyplatilo vracet se domů, stejně tam na mě v týdnu nikdo nečekal.
Olga: Důležité pro mě bylo i to, že pod tím byli podepsáni dominikáni. Pawel vedl Informační centrum o sektách. To v nás vzbuzovalo pocit bezpečí. Aktivně získával lidi, přiváděl je do společenství, zkracoval odstup.


Je pravda, že v jeho nejbližším okolí byly většinou dívky?
A: Pokud jde o úzkou modlitební skupinu, byly tam opravdu spíše dívky. Je jasné, že někdo nový nerozuměl všem spletitostem fungování modlitební skupiny a nějakou dobu trvalo, než mohl vstoupit do nejužšího kruhu zasvěcených.
O: Když jsem přišla do společenství, taková úzká modlitební skupina už existovala. To, co se tam dělo, mě velmi znepokojovalo, ale zároveň se mi líbila atmosféra ve skupině, lidé, které jsem poznávala, společné snídaně po ranní mši. To vše mě ke skupině připoutalo, takže jsem získávala důvěru. Některé situace mi však připadaly zvláštní. Byla jsem například svědkem toho, jak účastníci modlitby rozbíjeli žárovky, ve kterých měl být satan nebo za mnou přišli, aby mi odřízli visačku z oblečení, protože měla mít démonické vlastnosti. Hovořila jsem o tom s lidmi zapojenými do charismatických skupin.


A co ti řekli?

O: Že dominikáni jsou specialisté na sekty a určitě vědí, co dělají. O svých obavách jsem mluvila i s jedním otcem z wroclawského kláštera - ani on se nechtěl do tématu hlouběji pouštět. Když se Pawel dozvěděl, že se ptám na jeho metody, řekl mi, že má plnou moc nad tím, koho pustí do společenství, a buď mám zákaz chodit na společenství, nebo si s ním sednu, promluvíme si, a já přijmu jeho argumenty.

Takže ti dal ultimátum.

O: Nazval mě kozlem a beranem v narážce na biblické oddělení kozlů od ovcí, které mohou svou nedůvěrou a nepřátelstvím nakazit i ostatní členy společenství. Tyto rozhovory trvaly velmi dlouho, předkládal logické argumenty, určitý ucelený pseudoteologický svět, poukazoval na mé nedostatky, hříchy a slabosti, na složité vztahy v mé rodině a vysvětloval tím mé chování. Byl do toho velmi zaangažovaný a dával mi najevo, že bojuje o mě, o mou duši. Do všeho, co dělal, se angažoval na dvě stě procent. Přesvědčoval mě, že je to moje pýcha a hloupost, když tvrdím, že se znám lépe, pravdivěji než on, Bohem poslaný, vyzkoušený a vyučený. V tom ho velmi silně podporovala skupina studentek, které mu byly nejblíže. Byla jsem si jistá, že jsem jeho argumenty přijala z vlastní vůle, ale ve skutečnosti jsem ji právě ztrácela ...
A: A já jsem takový záblesk ani neměla. Pokud jsem měla nějaké pochybnosti, velmi rychle ve mně vzbudil důvěru.

V prohlášení dominikáni hovoří o narušení vaší intimity. Je pravda, že Pawel použil informace o intimních vztazích, které od vás získal při zpovědi?
O: V mém případě ano. Měla jsem individuální setkání s Pawlem, při kterých mě přemlouval, abych mluvila o všech podrobnostech svého života, včetně minulosti, té hříšné minulosti.
Tvrdil, že to je pro mou spásu klíčové, že k tomu nás Bůh vyzývá a že je to Boží uzdravující milost. Ptal se, v jakých vztazích jsem byla, chtěl vědět naprosto přesně, na centimetr, co se dělo na mém těle v intimních chvílích. Vytahoval moje nejtěžší problémy, nezhojené rány, o které jsem neměla nouzi, a o kterých jsem často mluvila poprvé.


Ďábelská strategie. Zpověď je přece místo setkání s Bohem.
O: Věděl o mně všechno. Nutil mě spekulovat o tom, kdo mě mohl "nakazit" zlým duchem, kdo se na mě špatně podíval, kdo se mě dotkl. Zpověď trvala i 2-3 hodiny. Odvolával se na Boha. Řekl mi, že toto své břemeno mohu odevzdat Pánu Bohu. Tvrdil, že Pán Bůh očistil jeho ruce a tělo, takže teď očistí svým dotykem i mě. Nejprve se mě jemně dotýkal přes oblečení. Tvrdil, že je schopen poznat, zda jsem již očištěna, že má tento dar od Boha. Vysvětlil mi, že když po mně touží, znamená to, že jsem nečistá, a že se ještě bude modlit. Vzbuzoval dojem, že ho to hodně stojí a že se pro mě obětuje, že je ochoten za mě položit život...
     
Zrádné. Šel ještě dál?
O: Postupně ano. Jeho zásahy do našich životů byly absolutní a velmi intenzivní: do psychické, duchovní a tělesné oblasti, do našeho vzhledu a oblečení, do našich partnerských vztahů, do našich vztahů s okolím, s rodinou. "Rozeznal" (jak tomu říkal v církevní hantýrce) že moje sestra proti mně provádí satanistické seance a je pro mě nebezpečná. Byl to samozřejmě strašný nesmysl, ale tehdy jsem to tak nevnímala. Objevila se u mně nedůvěra a nepřátelství vůči blízkým.
Po několika prvních měsících mě skepse vůči němu přešla a ke konci jsem mu bezmezně věřila každé slovo. Pro mě to byl člověk, který má dokonalý vztah s Bohem. Mnoho dalších lidí kolem si myslelo to samé. Jenže na veřejnosti tyto (jak se později ukázalo) nesmysly neříkal. Říkal je pouze při setkáních v úzkém kruhu zasvěcenců. Zasahoval do každé chvíle mého dne a zjišťoval, zda jsem Bohu věrná, nebo ne.


To je typická strategie vůdce sekty.
O: Žila jsem s rostoucím pocitem viny a vzdalovala se od studia, přátel a rodiny. Kvůli častým dlouhým nočním modlitbám a setkáním jsme já i ostatní dívky ze společenství byly velmi nevyspalé. Dramaticky jsem se zhoršila ve škole a nakonec jsem nezvládla další ročník vysoké školy a opakovala ho. Pawel tvrdil, že má od Boha moc mě očistit a že ho k tomu Bůh vede. Někdy na začátku roku 2000, po téměř čtyřech letech manipulace a indoktrinace, si mě na zájezdu společenství v noci zavolal do svého pokoje. Tvrdil, že dostal od Boha výzvu, aby prohloubil "jenom naši modlitbu", která mě očišťuje. Mělo jít o doteky na nahé tělo. Pawel byl první muž, kterého jsem kdy viděla nahého, a první muž, který se mě takto dotýkal (v té době jsem již druhým rokem udržovala pro mě velmi důležitý vztah s přítelem, a Pawel tento vztah silně ovládal).

Tato setkání, při nichž narušoval mou intimitu, trvala dva měsíce. Vzpomínám si, že když mě bolelo břicho, tvrdil, že je to jasná výzva k pokračování v takové "modlitbě". A mě pořád bolelo břicho, měla jsem třesavku a reflexy na zvracení, bála jsem se a styděla, cítila jsem strašné ponížení. Byl to údajně výraz mé nedokonalosti, protože lidé očištění Bohem se přece nemusí za nic stydět. Jedním ze způsobů "jenom naší modlitby" bylo, že jsem si měla představit činnosti, které se mi hnusí, které bych nikdy nechtěla dělat s mužem - a dělat je s Pawlem. Přitom bylo jasné, že se obětuje a trpí za nás všechny. Někdy se tyto sexuální "modlitby" konaly těsně před měsíční mší s modlitbou za uzdravení, které se účastnily tisíce lidí. Měly podmiňovat úspěch Boží uzdravující milosti: kdybych jim nebyla věrná, lidé by nebyli uzdraveni.

 

Dělal to se všemi dívkami ve skupině?

O: Každá má jiné zkušenosti. Jednu z dívek často a brutálně znásilňoval. Například vtrhl do malé místnosti, škrtil ji, znásilňoval a hlasitě vykřikoval hříchy ostatních lidí ze společenství. Obviňoval ji, že oni hřeší, protože ona není věrná Bohu. Nebo ji znásilnil na oltáři v boční kapli kostela. Samozřejmě beze svědků.

 

Mluvily jste o tom mezi sebou?

O: Ani jedna z dívek nevěděla, co se děje ostatním, nebo že se vůbec něco děje. Sexuální "modlitby" byly přísně tajné. Pawel nás udržoval v neustálé vzájemné nedůvěře, pobízel nás, abychom si stále ubližovaly slovy, abychom se k sobě chovaly špatně. V té sektě se to tak dělalo: vysmívat se slabostem, být bezohledný, ponižovat. Protože pak měl působit očistný oheň Ducha svatého.

Žily jsme od sebe oddělené, ve strachu, nikdy jsi nevěděl, odkud to schytáš. Samozřejmě z lásky. Způsob, jakým s námi zacházel, vyšel najevo poté, co odešel z Wroclawi, když se věci ujal Marcin Mogielski, když se prolomila hradba tajemství a my jsme jedna po druhé začaly odhalovat své tragédie sobě navzájem i Marcinovi. Ale bylo to drama našich vztahů, po několika letech vzájemného ubližování pro mě bylo těžké být s většinou dívek dokonce v jedné místnosti.

A: Jen jednou Pawel dal veřejně jedné z dívek ruku do rozkroku. Nejdřív se jí dotýkal přes látku a pak jí strčil ruku dospod. Vzpomínám si na své překvapení, že se to vůbec děje. Vysvětlil, že ho k tomu volá Bůh. Skutečně to tak bylo, že měl sexuální styk s dívkami. Za jednu noc dokázal být i se třemi ženami a žádná z nich nevěděla, že chodí od jedné k druhé, z jednoho bytu do druhého.

 

Dominikáni také mluví o násilí.

O: Bil několik osob dominikánským koženým páskem. Vyzval ostatní k tomu, aby se zapojili. To trvalo několik hodin. Představ si, jak asi vypadala kůže po těch tisících ranách. Byla to jedna velká fialová krusta.

A: Bil na ledviny, na zadek.

O: Vzpomínám si na jednu dívku, která si lehla na stůl po Pawlově rozlišování. Její matka se dopustila potratu a ona to chtěla odčinit. V té době prožívala svůj "očistec", protože Pawel rozeznal, že jestli bude teď bita, půjde po smrti rovnou do nebe.

 

Jak se stalo, že vás tak ovládl?

A: Byly jsme do toho zamotané. Na začátku, když v roce 1996 přijel do Wroclawi, zpovídal mě z mé minulosti. Vyptával se na věci spojené s nečistotou. Byla jsem surově zmlácena a pohmožděna v obličeji, hlavně Pawlem. Byla jsem také bita ostatními členy společenství. Byl to takový okamžik, kdy jsem mohla říct, že odtamtud mizím. Ale já jsem zůstala, protože jsem věřila, že mě sem přivedl Bůh. Modřiny se hojily přes měsíc.

Byly jsme do něj zahleděné. Měl u nás nezpochybnitelnou autoritu. Vzpomínám si, že každý člověk v společenství dostával úkoly, aby se neflákal. Rozpoznával jejich charismata a někdo například slyšel proroky, jiný se modlil za mrtvé, někdo upadal do jakéhosi spánku, někdo vymýtal satana, takže několik hodin mával rukou a křičel: "Vymýtám tě, satane." Jedna z dívek, která měla dar rozlišování proroků, to znamená, že slyšela, co proroci říkají naší skupině, měla bohužel takové chvíle, že proroky přestala slyšet nebo proroctví sdělovala příliš potichu či nejasně. Existovaly různé metody, jak ji k tomu přinutit. Například by dostala tisíc ran páskem, aby mluvila výrazně.

O: Protože Pawel tvrdil, že je nevěrná.

A: Vzpomínám si, jak tam ležela, bolavá od toho bití. Věřila, že když bude neposlušná, nevěrná, stane se něco mnohem strašnějšího, a podvolila se tomu. Lze to přirovnat k situaci, kdy stojíte před volbou: buď se necháte ponížit, nebo váš blízký utrpí něco horšího. Používal takové argumenty.

O: Pawel vytvořil jinou realitu, ve které jsme fungovaly. Duchovní realitu, ve které ďábel a různí démoni byli velmi skuteční, ovlivňovali naše těla, předměty. A každý náš čin se odrážel na někom jiném. Učinil nás zodpovědnými za osud lidí, za svět, za svoje utrpení a za to, že se k nám tak musel chovat. Hluboce nás indoktrinoval. Někteří lidé ve společenství měli vztahy. Pawel je rozbíjel. S podporou celé skupiny vmluvil chlapcům povolání. To trvalo nějakou dobu, až dokud konkrétní chlapec, který velmi toužil odpovědět na Boží volání, nevstoupil do řádu.

 

K dominikánům?

O: Ano. Ten chlapec tam vydržel několik let. Nebyla to jeho svobodná volba, ale výsledek velmi silného tlaku.

A: Obecně platilo, že pokud se v společenství objevil chlapec, poslal ho Pawel do řádu. Takových případů bylo více.

 

Jaké byly Pawlovy motivace? Šlo mu o to, aby vás sexuálně využil?

O: Nemyslím si, že šlo o sexuální zneužití. Alespoň ne jen o to. Myslím, že převládala touha po úplném přivlastnění, po tom, aby si podmanil druhou osobu. Samozřejmě tvrdil, že lidi dobývá pro Boha.

A: Myslím si to taky. Sexuální zneužívání bylo součástí této nadvlády. Vše bylo podbarveno jeho utrpením za hříchy světa, náboženskými argumenty. Dával nám pochopit, že trpí a musí se obětovat pro nás a pro svět, že toto bití a sexuální zneužívání nemá nic společného s potěšením. A tím v nás vyvolával pocit viny, že když nejsme Bohu věrné, tak je to pro něj těžké a musí se uchýlit k takovým věcem, aby nás očistil.

 

Používal vůbec nějakou antikoncepci?

O: Ne.

A: Vzpomínám si, že Pawel řekl jedné z dívek, že s ní chce mít dítě. Nevím, jak si to představoval. Ale to byl celý Pawel. Jednal mimo hranice celibátu. Tvrdil, že má toto "rozlišování" a že s ní bude mít potomka.

 

A jak se vám dařilo skrývat vztah s Pawlem před svými kluky?

O: Mohu mluvit za sebe, ale myslím, že ostatní dívky to měly podobně. Byly jsme vázané tajemstvím. Myslela jsem si, že když prozradím, co mi dělá, zradím Boha a ublížím lidem, že se pak stane něco hrozného. Někdo by například kvůli mé zradě mohl přijít o život při nehodě nebo dokonce o spásu.

A: Můj přítel se pravidelně objevoval ve společenství. Viděl, že něco není v pořádku, ale neznal rozsah problému. Někdy jsem byla celý den nedostupná, a to bylo příčinou konfliktu. Stála jsem před volbou, zda se chci více setkávat se společenstvím, nebo s ním. A tak jsme to šli všichni tři probrat s Pawlem. Pawel se rozpovídal a říkal mu: "Ne, jestli nám ji vezmeš, celé tohle společenství se rozpadne. Nedělej to, protože by to bylo jako utrhnout malou květinu, která zde krásně kvete, ale mimo společenství zvadne." Když můj přítel ze schůzky odcházel, řekl mi, že s Pawlem není něco v pořádku, ale nedokázal to přesně pojmenovat.

O: Pokud jde o kluky, jak jsme už říkaly, byl na ně vyvíjen velmi silný tlak, aby šli k dominikánům. Pawel to zabalil do neuvěřitelné ideologie. U mě například "rozlišil" takové charisma, že když se do mě někteří chlapci zamilují, znamená to, že se nezamilovali do mě, ale... do Boha, kterého ve mně vidí. A že jsem někdo, kdo je vede do dominikánského řádu. Můžete se tomu smát, ale my jsme tomu věřili. Z nynější perspektivy jasně vidím, že šlo o brutální zásah do našich vztahů a udržování kontroly nad námi.
A: Někdy se odvolával na Izákův příběh. Řekl, že je tu pár, který se intenzivně miluje, ale že Bůh skrze společenství promluvil a že chce, aby tato láska byla obětována - jako Abrahám obětoval svého syna - aby se k dominikánům přidal nový řeholník. Myslím, že provinciál měl z Pawla radost, že díky němu jsou v řádu stále nová povolání.


A jak na to reagovali ostatní dominikáni? Společenství bylo aktivní několik let. Občas jste tam přespávaly, i když klášter není místem, kde by žily ženy.
O: Určitě si toho někdo musel všimnout. Koneckonců lidé při našich modlitebních setkáních křičeli. Vím, že lidé z akademické farnosti chodili za tehdejším převorem a dalšími otci, aby se zeptali, co se tu děje. Jeden z nich kvůli tomu dokonce napsal převorovi a vyjádřil obavy, že naše skupina je velmi destruktivní. Koneckonců to byl člověk, který měl přístup do Pawlova počítače a našel v něm spoustu pornografického materiálu.

A co udělal převor?
O: Jak vidíte, nic.
A: Vzpomínám si na modlitbu, kdy jsme klekali před Pawlem a říkali mu "králi", protože měl zjevení, že trpí jako Kristus. Tato modlitba se konala před oknem, z kterého byl výhled na nádvoří kláštera. A náhle se v okně objevila tvář převora. Báli jsme se, že by mohlo dojít k nějakým potížím, protože to, co se dělo během modliteb, jsme drželi v tajnosti. Báli jsme se, že nás hned čeká nějaké pokárání, ale převor se tomu začal smát. Bylo kolem půlnoci.
O: To si pamatuji. Wroclawský převor si z toho dělal legraci. Dokonce se stalo, že požádal Pawla, aby mu nějaká studentka umyla auto. A já jsem mu v rámci poslušnosti myla auto.

Ale pokud vím, byl pro vás jeho odchod těžký?
A: Jedna z dívek, se kterou jsem dodnes v kontaktu, měla dokonce sebevražedné myšlenky. Měla jsem o ni velký strach, aby si neublížila. Byl to takový pocit, jako by ti sebrali střed vesmíru, tvého Boha. Je zázrak, že si neublížila, měla k tomu opravdu blízko. Naštěstí se našel terapeut, mimo církev, a ten ji časem srovnal.
O: Byli jsme úplně zaslepení. Šli bychom za ním do ohně, na smrt. Pokud jde o mě, myslím, že mi život zachránil otec Marcin Mogielski, který jako jediný a navzdory všem stál po celou dobu na naší straně. Zcela nekompromisně se dostal do ostré konfrontace s otcem Maciejem Ziebou a dalšími otci. Tehdy jsem žila na hraně - nemohla jsem ani žít, ani zemřít. Za svůj život vděčím také instinktu dobra, který ve mně dřímá a který mě tlačil víc k životu než k smrti. S kamarádkou jsme požádaly tehdejšího převora o peníze na terapii. Starala jsem se o sebe, abych se z toho dostala a zajistila si bezpečí.

Nějakou dobu trvalo, než jste se otevřeli.
O: Bylo to díky otci Marcinu Mogielskému, který převzal pastorační péči po Pawlovi. Začali jsme s ním mluvit, ale ne ve skupině, jen v soukromých rozhovorech. Marcin neznal podrobnosti, ale Pawlovo chování se mu rozhodně nelíbilo.
Znal příběhy lidí, které vyloučil ze společenství nebo z akademické farnosti. Upozornil řád na toto naše pouto s Pavlem, psal dopisy provinciálovi. Nebýt jeho, dominikáni by se pravděpodobně nedozvěděli o tajemstvích, která v nás Pawel ukryl. V našem okolí nebyl nikdo kompetentní, žádný psycholog, který by nám vysvětlil, co se stalo - že se dostáváme z velmi destruktivní skupiny, prostě ze sekty.

Konečně jste promluvili?
O: Přišla strašná svědectví. Bylo bolestné porušit naši loajalitu, překonávali jsme pocit viny za zradu. Marcin nás požádal, abychom sepsali svědectví, a odnesl je otci Maciejovi Ziebovi. Tak se tehdejší provinciál dozvěděl o všech dramatech, znásilněních, našich nejhorších zážitcích a Pawlových činech.
Zde bych chtěla ukončit spekulace o tom, zda otec Maciej Zieba o všem věděl, nebo ne - určitě věděl. A naše dopisy, které jsme vlastnoručně sepisovali od roku 2000, jsou v archivu otců dominikánů a jsou k dispozici každému následujícímu provinciálovi.

Co na to provinciál? Mám na mysli Macieje Ziebu. Koneckonců měl pravomoc to vyjasnit.
O: Řekla bych, že otec Zieba udělal hodně, aby se postaral o svého řeholníka. Ale neudělal vůbec nic, aby se postaral o oběti. Pawel byl zřítelnicí jeho oka. Zieba se postaral o to, aby byl po přeložení vyšetřen, nechal ho odpočívat v kamaldulském klášteře, na klidném místě, aby nebyl ničemu vystaven, a pak ho pod dohledem psychologa poslal pracovat s dětmi do hospice. Pawel byl na rok zbaven možnosti vykonávat své kněžské funkce a dostal několik zákazů, kterým se dokázal velmi dobře vyhnout.

Tomu se říkalo "trest"?
O: Řekla bych, že to byla spíše odměna. Odměna za příslušnost k dominikánskému řádu a katolickému kléru. Kdyby totiž nebyl knězem katolické církve, nikdo by se ho na žádná řeholní práva neptal, ale konfrontoval by ho se státním právem a policií. Požádali jsme o schůzku s provinciálem, protože on sám iniciativu neprojevil, nikdy neměl zájem zjistit, co se ve Wroclawi skutečně stalo. Měl vlastní představu o situaci.
A: Potřebovali jsme pomoc, podporu.
O: Jednoduše jsme chtěli, aby nás někdo doprovázel v tomto těžkém období.

A jaká byla Ziebova reakce?
A: Rozzlobil se. Přijeli jsme z Wroclawi do Varšavy, abychom si s ním promluvili, a otec Zieba nám dal tři minuty v malé místnosti u brány. Vůbec nepochopil naše záměry. Řekl, že pokud plánujeme nějakou tiskovou akci nebo soudní kroky, je na ně připraven. Od proviciála jsme si odnesli takové poselství. Maciej Zieba se tedy zachoval strašně.


Byli jste s provinciálem v kontaktu i později?
A: Ano. Za Pawla jsem byla zodpovědná za rekonstrukci komunitního centra, které dominikáni díky Pawlovi dostali od městského úřadu ve Wroclawi. K mým povinnostem patřily kontakty s člověkem, který to místo renovoval. Pawel z nás na to nenápadně tahal peníze. Někdo vybral spořicí účet, někdo měl peníze z práce v zahraničí, kam si jel vydělat na studia. Každý dával, co mohl.
A když aféra s Pawlem vyšla najevo, muselo se opraváři zaplatit asi sedmdesát tisíc zlotých (zhruba 400 000 Kč). Vzpomínám si na setkání ve velkém sále u dominikánů, kde byl tento problém nastolen. Zieba nám milostivě řekl, abychom napsali, kdo kolik dal. A to bylo vše. Žádný respekt ani uznání, i když věděl, co se stalo. Seděl a mlčel, jako by se nemohl dočkat, až to konečně skončí. Řekla jsem mu: "Poslouchej, otče, je tu dluh, který musíš zaplatit." Chvíli přemýšlel, určitě si spočítal, co je pro něj výhodnější, a dominikáni to zaplatili. Po té schůzce jsem se zaťala.

Nevrátili jste se s ním k Pavlovu případu? Koneckonců, pokračoval v činnosti.
A: V roce 2005 jsme se od našich přátel ve Varšavě začali dozvídat různé znepokojivé věci. Že se Pavel stýká s řeholnicemi, jedna z nich říkala, že se chová jako prase. Tak jsme si s manželem sedli a napsali Ziebovi dopis, ve kterém jsme ho požádali, aby nám vysvětlil, o co jde. Jeho odpověď byla lakonická. Znělo to asi takto: Otec Pavel 8. února 2005, pět let po tomto případu, vykonal příslušné pokání a terapii a nyní se stará o běžný chod kláštera, vykonává běžnou činnost v kostele, slouží mše a - pozor! - zpovídá. Nesmí však vykonávat osobní pastorační službu mimo farnost. Podepsán: In Christo Maciej Zieba, provinciál. Moji přátelé z Varšavy, kteří viděli, že Paweł je opět aktivní, také napsali Ziebovi a dostali podobnou odpověď. To znamená, že to jenom zkopírovali. Žádná péče, žádný zájem: A co vy, jak se máte?

Vyhledali jste právní pomoc?

A: Šla jsem za právníkem. Byl to náraz. Advokátka, která se zabývá trestními případy, se ke mně chovala arogantně. Strašně mě to ranilo, protože se ke mně chovala jako k někomu, kdo chce vydírat peníze. O to mi vůbec nešlo. Měla jsem na mysli něco jiného. Nechtěla jsem sedět a předstírat, že se to nestalo.

 

Myslíte si, že je možné takovou zkušenost zpracovat až do konce a vyléčit ji?

O: Přirovnávám to k atomové bombě, k síle výbušniny. Nebyl to nějaký těžký zážitek, bylo to něco, co mě rozložilo. Po dvaceti letech si myslím, že je to mnohem lepší, cítím obrovské zlepšení. Ale skládám se z těchto zkušeností a ty se nedají "vymazat".

A: Dominikáni mi dali peníze na terapii. Potřebovala jsem peníze, protože jsem nemohla zůstat se svým tehdejším přítelem, měla jsem pocit, že mi vůbec nerozumí. Měl totiž už jasno o různých věcech týkajících se tohoto příběhu.

 

Ale jste stále spolu.

A: Ano. Ale byly doby, kdy jsme se o tom vůbec nedokázali dohodnout. Je to jako když ti někdo řekne, že vidí zelenou barvu, a ty mu řekneš: "Počkej, to není správně. Je černá." Nedokázala jsem si poradit se vztahy, s matkou, s bratrem, protože jsem to před nimi všechno skrývala. Taková zkušenost, pocit, že vás blízká osoba, v níž jste viděli Boha, podvedla, zneužila, je nesnesitelným břemenem. A zdálo se mi, že mě nikdo nikdy nepochopí. A že když o tom ti dominikáni, které jsem tak dobře znala, nedokážou mluvit, znamená to, že se o mě už nikdo nezajímá. Ale jsem vděčná, že mi poskytli terapii, protože jsem mohla začít dávat některé věci zase dohromady, velmi pomalu. Rány však zůstaly.

Vidím to ve svém smýšlení o Bohu, církvi, svých vztazích. Jsou to pozůstatky, které jsou jakoby za zrcadlem, a tyto drobky těchto zážitků tíží mé srdce. Nedávno jsem však pocítila sílu. Myslím, že je to životní zkušenost, se kterou mohu v životě něco dobrého udělat, jsem ráda, že si o tom můžu s tebou promluvit, že cítím tu potřebu. Chci o tom přestat myslet jako o něčem, co má zůstat zavřené v nějaké temné místnosti, co je třeba přečkat a zapomenout. To není možné.

 

Jak se cítíte v církvi po tom všem, co se vám stalo?

O: Pro mě to nebylo tak samozřejmé. Prvních deset let jsem se potulovala vlastně mimo církev. Dlouho jsem nemohla vstoupit do církevní budovy, aniž bych dostala záchvat paniky, nemohla jsem se vůbec zúčastnit mše, nemohla jsem poslouchat lidi, kteří mluví specifickým církevním jazykem. Byly dokonce doby, kdy jsem měla pocit, že si nemohu vzít nikoho, kdo je věřící. To se však změnilo.

V roce 2011 přišla chvíle, kdy jsem si řekla: "Bože, buď jsi, nebo ne, sakra. Potřebuji tě, najdi mě." Byl to takový můj vnitřní výkřik. V té době jsem také prožívala těžké chvíle spojené se smrtí blízkých lidí. A pak jsem se pomalu začala vracet. Trvalo mi to několik let. Začala jsem se zajímat o teologii. Chtěla jsem vědět, do jaké míry je svět, který nám Pawel ukázal, v souladu se skutečným učením církve. Pochopila jsem, že náboženství nemůže porušovat základní lidská práva, jako je svoboda a úcta k tělu. Ušla jsem cestu, která mi umožnila lépe pochopit sebe samu a odpustit.

 

A jaké to bylo pro tebe, Agáto?

A: Vlastně jsem z církve nikdy neodešla. Myslím, že jsem měla štěstí, že jsem v církvi potkala lidi, kteří byli protikladem Pawla. Uvědomila jsem si, že takových lidí je tu většina. Ale pořád si to v hlavě nějak třídím. Myslím, že je pro mě důležité, aby to, co se dělo s námi za doba Pawla ve farnosti ve Wroclavi, bylo důkladně vyšetřeno.

Ať se řeknou konkrétní jména, jako to udělali Američané v případě kardinála McCarricka. Nezávislá komise v USA vyšetřovala, jak se stalo, že se tento homosexuální predátor a pedofil vyšplhal na nejvyšší příčky v hierarchii. Výsledkem její práce byla obsáhlá zpráva. Je třeba zjistit, jak se stalo, že Pawel po tom všem plnil kněžské funkce, kdo a v jaké fázi se provinil. Chci mít také jistotu, že tento muž už nikomu neublíží. Absolutně nevěřím vysvětlení provinciála Zieby, že ho dokázali vyšetřit a dát do pořádku. Koneckonců byl i nadále aktivní a to, co říkal v kázáních, se příliš nelišilo od toho, o čem mluvil v roce 2000.

 

V roce 2010 jsi napsala další dopis provinciálovi.

A: To byl okamžik, kdy jsem to konečně mohla všechno popsat. Všechen chaos zmizel a já věděla, větu po větě, jak to všechno říct. Provinciálem byl v té době otec Poplawski. Poslala jsem mu kompletní dokumentaci toho, co se stalo, a požádala jsem je, aby znovu zvážili způsob, jakým má otec Pawel v řádu působit, a také, aby se vážně zamysleli nad tím, co a v jaké fázi formace tohoto kněz se udělalo špatně, jak se mu vůbec podařilo u dominikánů zůstat.

Můj dopis měl 13 stran. A opravdu, Poplawski se tomu snažil alespoň čelit. Provinciál mi poděkoval za dopis a odepsal, že se mnou souhlasí, že jeho chování je zavrženíhodné, a že mu od 1. července 2010 uložil nová omezení v kněžských funkcích. Oproti svému předchůdci tak udělal pokrok.

 

Tím však Pawlovy aktivity neskončily.

A: Na konci roku 2019 narazila jedna z obětí na Pawlovy aktivity na internetu. Napsala v této věci dopis současnému provinciálovi Pavlu Kozackému a položila mu otázky týkající se Pawlovy současné situace. Odpověď provinciála nebyla lakonická, ale byla ve stylu "vše je vyřešeno". Čas ukázal, že je to úplně jinak. Ukázalo se, že Paweł ve své činnosti pokračoval, i když tajně. Teprve drama nových obětí vyvolalo potřebu zúčtovat jak s tím, co se děje nyní, tak s věcmi z minulosti. Pravdou je, že otec Mogielski byl jediným dominikánem, který nám plně naslouchal, rozuměl nám a konkrétně nám pomáhal.

 

Co by se podle vás mělo stát s Pawlem?

A: Víme, že tyto činy jsou promlčené. Chceme však říci, že za činy, které spáchal, by měl sedět ve vězení, ne jako kněz, dominikán, ale jako každý normální občan.

 

(Pozn. redakce: V březnu 2021 byl Pawel vzat do vazby na základě trestního oznámení řeholnice, kterou měl zneužívat mezi roky 2011 až 2018.)

 

Zdroj podle:

https://wiadomosci.onet.pl/tylko-w-onecie/wroclaw-naduzycia-u-dominikanow-ofiary-ojca-pawla-ujawniaja-szczegoly-wywiad/xbdjkyx?utm