V Sept-Fons nejde o sexuální zneužívání nebo o pomýlené teologické směřování, ale o duchovní zneužívání. Toto téma je stále obtížně definovatelné a často je velmi komplikované rozpoznat jeho formy. Jeho závažnost a destruktivita je ale nepopiratelná. Hluboce se dotýká života víry a vnitřního života člověka a vnáší rozvrat ve vztahu k Bohu, k životu víry a k duchovnímu životu obecně.
Lorenzo Prezzi
23. července 2025
Po zprávě ohledně augustiniánského kláštera Saint-Maurice (Švýcarsko) a kanonické vizitaci cisterciáckého opatství Heiligen Kreuz (Rakousko) se otevírá třetí případ týkající se trapistického kláštera Sept-Fons ve Francii.
Nejde o sexuální zneužívání nebo o teologické názory jako v prvních dvou případech, ale o duchovní zneužívání. Téma, které je stále obtížné definovat kanonickými kategoriemi a jasně rozpoznat jeho formy, ale které se hluboce dotýká života víry. Nic, co by bylo možné postihnout světským právem nebo soudem. Týká se spíše křehkého vztahu pastýř-věřící, duchovní otec-křesťan ve formaci a v případě zasvěceného života vztahu mezi představenými/formátory a komunitou (zejména noviců a novicek).
Po relativně nové stížnosti týkající se Sept-Fons následoval přímý zásah římského dikasteria (na němž jsou kláštery sui iuris, tj. autonomní, závislé), který byl sice pozitivní, ale nedostatečný. Vše bylo zveřejněno díky intervenci novin La Croix (16. července).
Odpovědné církevní orgány zasáhly a zveřejnění případu lze přičítat katolickým novinám, a nikoliv světským médiím. Fakta a jejich interpretace se teprve jsou stále předmětem šetření je třeba o nich mluvit a číst je s nezbytnou obezřetností.
Manipulativní způsoby
Rozsáhlé vyšetřování začíná takto: „Za prestižní fasádou trapistického opatství Sept-Fons (Allier), vlajkové lodi mnišského života ve Francii s mnoha povoláními, se již několik desetiletí skrývá sektářský proud, který církevní autority zřejmě nedokážou vymýtit.“
Opatství, založené v roce 1132 a obnovené po Francouzské revoluci v roce 1845, dnes čítá asi osmdesát mnichů a stojí u zrodu několika dalších založení nebo znovuzaložení (Latroun – Izrael, Badi – Senegal, Nový Dvůr – Česko, Rochefort – Belgie).
Poté, co se v sedmdesátých letech minulého století ocitlo na pokraji zániku, zažilo překvapivé oživení díky osobnosti P. Jeronýma, na jehož učení se odkazují hlavní postavy současného vývoje: P. Nicolas (F. Hennequin) a Dom Patrick Olive.
Oba vstoupili do opatství v roce 1969. První z nich byl záhy jmenován magistrem noviců (zodpovídal za nově příchozí a doprovázel je), druhý se stal o několik let později opatem (1980-2022). Pod jejich vedením komunita početně vzkvétá, ale styl komunitního života se stále více přiklání k formám manipulace a nepřiměřeného ovlivňování.
V roce 2018 byl fr. Nicolas exkomunikován za porušení zpovědního tajemství, ale trest byl po žádosti o odpuštění a po silném nátlaku komunity v jeho prospěch zrušen.
Do komunity sice vstupuje mnoho mužů, ale dochází také k bolestivým odchodům a na příslušných církevních místech se šíří zvěsti o pochybném chování, infantilní závislosti, atmosféře strachu a pokrytectví.
Otec Nicolas, výrazná charismatická osobnost, podporuje identifikaci komunity se sebou a komunita se stala jakýmsi jeho soukromým majetkem. Interní svědectví hovoří o rozšířeném přesvědčení, že komunita je nejlepší, špičkou, elitou mnišství.
V roce 2017 definovala renomovaná socioložka Daniéle Hervieu-Léger ve své eseji mnišskou komunitu jako „systém totalitní moci“.
V roce 2020 provedlo římské dikasterium kanonickou vizitaci, na jejímž základě bylo doporučeno předat v komunitě moc do jiných rukou. Tři vizitátoři (Dom J-C. Naut, C. Falletti a E. Varden) upozornili na problém, ale považovali je za zvládnutelné.
V roce 2022 Dom Patrick skončil svou službu opata a za velkého napětí byl jako jeho nástupce zvolen Dom Thomas Getti. V důsledku toho se komunita rozdělila a kvůli formálním nedostatkům a četným protestům byla volba prohlášena za neplatnou.
Vatikánské dikasterium na to reagovalo velmi přísným dopisem, v němž hovoří o „hluboce špatném fungování“, o lživém a negativním chování, o nezákonném směšování vnitřního a vnějšího fóra, o nevhodných slovních projevech a o nepatřičné ironii vůči „opozici“. Opatem jmenovala ad nutum Doma Guillauma Jedrzejczaka, který vkládá s určitými omezeními důvěru v procesy probíhající v komunitě, aniž by kohokoliv odvolával či zasahoval do jeho kompetencí.
Při další volbě opata v roce 2024 se většina opět přiklonila k Thomasi Gettimu. Tváří v tvář nepřekonatelné uzavřenosti vnitřní a institucionální logiky se někteří mniši obrátili na katolický tisk La Croix. Po důkladné novinářské práci byla zveřejněna zpráva s redakční poznámkou hovořící o náročném rozhodnutí nemlčet.
Interní svědectví
Noviny zveřejňují také interní svědectví, které mluví o všudypřítomném systému manipulace a závislosti a o nutnosti ukončit atmosféru intenzivního nátlaku, která v opatství působila až příliš dlouho. „Je třeba, aby zmizelo zasahování do svědomí bratří, aby se respektovalo soukromí a aby každý znovu získal plnou duchovní svobodu. Musí skončit rozdělení komunity, které vytvářelo úzký okruh privilegovaných osob. Musí být obnoven rozdíl mezi vnitřním fórem (svědomí) a vnějším fórem (viditelné činy). Intenzivní život modlitby nezbavuje člověka konkrétní praxe evangelia: dobročinnosti, schopnosti rozlišovat, odpuštění, úcty k lidem, absence apriorních soudů a lásky.“
Rozumné tradiční uspořádání, kdy se jednou za měsíc koná schůzka s duchovním otcem, nesmí vyústit v každodenní hovory, kdy jsou navíc důvěrné informace nediskrétně sdíleny s dalšími lidmi. Také není vhodné, aby se ten, kdo byl vyloučen z komunity (p. Nicolas), po několika měsících vrátil a obnovoval vztahy a vazby, které bylo třeba přerušit. Je nezbytně nutné vymanit se z napjatého, agresivního, podezíravého, pomstychtivého a lživého klimatu.
Jak definovat duchovní zneužívání?
Obrysy duchovního zneužívání zůstávají nepřesné, jeho jádro je však velmi temné a těžké. Pro osvětlení jeho podstaty vycházíme z některých bodů příručky Italské biskupské konference L'abuso spirituale publikované v dubnu loňského roku.
„Duchovní zneužívání je zvláštní formou zneužívání svědomí, které nabývá konkrétní podoby v porušování důstojnosti, svobody a integrity osoby v jejím náboženském a duchovním sebeurčení. Takové zneužití je nejinvazivnějším zásahem do intimity člověka, protože se odehrává ve vztahu k Bohu, k životu víry a k duchovnímu životu, a to prostřednictvím zvráceného výkonu osobní, náboženské a institucionální moci a autority.“ „Duchovní zneužívání je charakterizováno jako sled záměrných a manipulativních činů páchaných ve jménu Boha a má podobu násilí, které koná duchovní vůdce, skupina několika osob (duchovní vůdci, zpovědníci, katecheté, vychovatelé, pastorační pracovníci…) nebo společenství (hnutí, sdružení…) buď vůči jednotlivci, skupině či celému společenství.“
Zneuživatel je často charismatickou osobností, která kolem sebe vytváří exkluzivní skupiny s vysokou mírou kritiky církevní instituce. Charismatik postupně omezuje zdravý životní prostor a vnitřní svobodu členů, stává se ve společenství nezpochybnitelnou autoritou, vytváří vlastní jazyk a brání jakémukoliv formování skupiny zvnějšku. Staví se na místo Boha.
K tomu všemu je potřeba nastavit takový kontext, který umožňuje rozvoj určitého komunitního, sociálního a institucionálního systému: „systemický kontext“. Pojem „systém“, chápaný v církevním smyslu, zahrnuje poslání, normy a struktury nezbytné k uskutečnění poslání církve a k zajištění její kontinuity. Všechny prvky systému, pokud jsou používány zvráceným způsobem, přispívají přímo či nepřímo k tomu, že v rámci tohoto systému umožňují, podporují a kryjí zneužívání.
Zdroj: https://www.settimananews.it/vita-consacrata/francia-sept-fons-abusi-spirituali
