Duchovní násilí po katolicku

Doris Reisinger, nar. 1983. Německá filozofka, teoložka a publicistka. Po maturitě vstoupila do společnost zasvěceného života Duchovní rodina „Dílo“ (Familia Spiritualis „Opus”). Zažila tam duchovní, intelektuální a sexuální násilí. V r. 2011 společnost opustila. Od té doby se zabývá publicistickou a vědeckou činností. Pracuje na teologické fakultě Univerzity Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu. Autorka mnoha publikací, mj. knihy vydané polsky Duchovní násilí v katolické církvi.

Tośka Szewczyk, žena, která byla zneužita knězem. V Polsku vystupuje na obranu obětí a zasazuje se o správný postup při vyšetřování. Publikuje texty, které se vztahují k její zkušenosti a k různým iniciativám obětí. Vystupuje pod pseudonymem.

Trigger warning – v rozhovoru je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.

 

Tośka Szewczyk: „Dokud se církevní úředníci a lidé poskytující duchovní službu důkladně neseznámí s problematikou duchovního násilí v jejích typicky katolických podobách, veškeré nápravné teorie a plány budou nespolehlivé,“ píšeš v jedné ze svých knih. Duchovní násilí však není jediné, jemuž věnuješ pozornost ve své výzkumné práci. Píšeš také o násilí v intelektuálních, emocionálních, fyzických, sexuálních, a dokonce prokreativních aspektech. Jak jsou tyto druhy násilí vzájemně propojeny?

Doris Reisinger: Všechny tyto formy násilí jsou vzájemně propojené. Dokonce bych řekla, že v kontextu katolické církve je téměř nemožný výskyt jenom jedné z nich. Například skoro každý úkon sexuálního násilí v církvi je neoddělitelně spojen s úkonem duchovního násilí. Pachatel přece prezentuje ublížení jako duchovní úkon (Boží vůli), formu trestu za hříchy nebo odměnu za zbožnost. Téměř všechny případy sexuálního zneužívání předchází tato duchovně násilná logika. V tomto kontextu můžeme říct, že duchovní násilí je základem každého dalšího druhu násilí v katolické církvi.

Existuje jeden vzorec společný všem tebou zmíněným podobám agrese: jeden člověk si osobuje právo chovat se k druhému způsobem, který ten druhý nechce, který si nezvolil a který nemá možnost odmítnout. V každém druhu násilí se vždycky jedna ze stran chová tak, jako by měla právo zasahovat do velice intimní, osobní sféry života druhé strany.

V případě katolické církve vidíme, že tento druh přístupu má systémovou podobu. Duchovenstvu náleží speciální soubor práv a speciální role – možnost zasahovat do života druhých je tedy v jistém smyslu autorizovaná. Kněží mají přímo stvořené podmínky k tomu, aby mohli ovlivňovat náš vnitřní život způsobem, jejž nelze popsat jinak než jako násilný.

Hovoříš o struktuře, která umožňuje jedné skupině osob používat násilí vůči druhé skupině. Fungovat v takové struktuře znamená poslušnost a podřízenost. Vznikl tento systém od základů jako násilný? Nebo se takovým stal v průběhu času?

To je obtížná otázka, nevím, zda jsem kompetentní na ni odpovědět. Můžeme se ale pokusit k ní přistoupit jinak. Začněme tím, jak je možné chápat poslušnost a církev jako systém. Určitě existují takové podoby poslušnosti – i v podobě řeholních slibů –, které jsou zdravé a duchovnímu životu napomáhají.

Existuje ale také nebezpečí, že poslušnost se bude chápat jako následování autority, která mluví Božím hlasem. Takové chápání tohoto pojmu vzniká v situaci, kdy někdo věří, že sám Boží vůli poznat nemůže. Potřebuje tedy druhého, jenž tuto vůli neomylně poznává a řekne, jak je třeba jednat. Tehdy je nutno pouze se podřídit těmito doporučeními bez ohledu na to, jak hloupé nebo škodlivé mohou být.

Jestliže se na takto chápané poslušnosti postaví celý systém, stane se sám v sobě násilným. Je to prostě špatný systém.

Zejména v kontextu zasvěceného života katolická církev bohužel používá toto schéma po staletí: i když se tvoji představení mýlí, musíš být poslušný a spoléhat na to, že Bůh z toho vytěží nějaké dobro. Jaké pojetí Boha za takovým přístupem stojí? Myslím, že je pro Něj urážlivá. Bůh přece ve své všemohoucnosti může mluvit ke každému z nás a nikdy nás nezavazuje, abychom dělali něco, čemu se brání intelekt a důstojnost, které nám daroval.

Pokud tedy v rámci nějakého systému nějaká skupina tvrdí, že ví lépe než kdokoli jiný, co chce Bůh, a vyžaduje od lidí, aby ji následovali, je to zlý a násilnický systém. A přesto se takto duchovní, včetně biskupů, nezřídka prezentují, nebo, v mírnější verzi, takovou roli jim přisuzuje kanonické právo a řeholní konstituce. To je násilné nebo to přinejmenším vytváří ideální podmínky pro vznik násilí. Je totiž snadné někoho zneužít, když jste v pozici, kdy můžete rozhodovat o tom, co je dobré pro druhé. Tento přístup je skutečně škodlivý. Je třeba ho změnit.

KDE NENÍ SVOBODA, TAM NEMŮŽE BÝT VÍRA

Je to důvod, proč tolik zdůrazňuješ duchovní autonomii?

Duchovní autonomie má klíčový význam, protože právě ona je narušovaná úkonem duchovního násilí. Právo člověka na tento druh autonomie je hluboce zakořeněno v katolické tradici a Božím slově, a dokonce v samotném kanonickém právu. Každému z nás je jasné, že úkon víry musí být vykonán ve svobodě. Jestliže někoho přinutím ke křtu proti jeho vůli, svátost nebude platná a člověk se nestane věřícím.

Podobné je to v případě každého jiného úkonu víry: dané jednáním jím přestane být v takové míře, v jakém dochází k nátlaku, manipulaci či ohrožení vnitřní svobody. Kde není svoboda, tam nemůže být víra, právě proto je tak důležitá duchovní autonomie. Církev to ví staletí. Prostupuje to její tradici. Proto v případě katolického manželství je klíčová svobodná vůle obou partnerů. Pokud není, je manželství neplatné.

Církev si je toho vědoma, proto mě udivuje, že v některém svém jednání jakoby zapomínala na duchovní svobodu svých členů. Existují takové činnosti, které na nás církev požaduje a všem se to zdá být normální. Když děti jdou k prvnímu svatému přijímání, jsou povinny jít ke zpovědi bez ohledu na to, zda chtějí nebo ne. Ale mnohé z nich se jí přece bojí. Můžeme takovou zpověď považovat za ryzí, dobrovolný úkon víry? Proč jim to církev dělá? V naší tradici existuje ještě mnoho dalších, zdánlivě neškodných prvků duchovního násilí. Pozastavuji se nad tím.

Pro mě je jedinou logickou definicí duchovního násilí právě zneužití něčího práva v oblasti duchovní autonomie. Jistě, takové autonomní jednání neznamená soběstačnost. Nejsi sám pro sebe. Potřebuješ ostatní. Víš ale přesně, co z duchovního hlediska děláš. Přijímáš plnost zodpovědnosti za svou spiritualitu a chováš se dospěle. Nezávisíš na někom jiném, kdo ti říká, jak se modlit, co si myslet, kdo že je Bůh. Máš vlastní duchovní zdroje a využíváš je.

Je zřejmé, že aby se člověk stal duchovně autonomní, je třeba individuální námahy a vnější podpory. . To je pravděpodobně důvod, proč tolik katolíků postrádá duchovní autonomii v takové míře, v jaké by ji mohli mít. To bohužel znamená, že se mohou mnohem snáze stát oběťmi násilí. Čím větší má někdo znalosti a vědomí vlastní autonomie, tím zralejší je jeho víra a duchovní život, tím je lépe chráněn před lidmi, kteří do něj chtějí zasahovat, vyvíjet na něj nátlak a autonomii mu vzít.

Přesně stejné je to v intelektuální rovině. Čím je někdo vzdělanější, tím méně je přístupný vlivu lidí, kteří mu říkají, co si má myslet. Má-li někdo znalosti, hůře se s ním manipuluje. Podobné je to se sexualitou. Sexuálně zralá osoba si je vědoma toho, co chce a co nechce, a bude se umět lépe bránit lidem používajícím násilí a pokoušejícím se přinutit ji, aby dělala to, co dělat nechce, než člověk, jehož život je poznamenán sexuálními tabu a nezralostí.

Nejinak to vypadá v duchovní rovině. Zde ale nejsme zvyklí na takový způsob myšlení. Vyrostli jsme v církvi, která nás učí, že jsme všichni dětmi a ovcemi. Proto potřebujeme dospělé a pastýře, kteří o nás pečují. Ale svátost křtu nám přece dává účast na Kristově kněžské a královské důstojnosti! Proč nás církev nebere jako krále a kněze? Proč nás učí o prvenství svědomí pouze teoreticky?

Přemýšlím o tom, jak spojuješ tvrzení o prvenství duchovní autonomie s předchozím vrokem o zdravé poslušnosti. Je možné podřídit se představeným a zároveň zachovat vnitřní svobodu?

Zdravá poslušnost předpokládá především vědomí, že za své volby zodpovídám jen já. V souvislosti s tím i když dělám něco na doporučení druhých, nemohu jim postoupit odpovědnost za svoje jednání. To způsobuje, že vždycky musím vědět, co dělám; zdravě poslušný člověk může vydat účty ze svého jednání, protože nedělá nic bez pochopení. Zdá se mi, že to je nejdůležitější.

Nejde tu samozřejmě o to, že člověk zdravě poslušný vždycky dělá jen to, co chce. Život takový není. V mnoha momentech se řídíme příkazy – rodičů, představených… Obvykle ale víme, co děláme, a můžeme za to převzít odpovědnost.

Pokud jde o náboženskou formu poslušnosti, musí zahrnovat naslouchání Bohu. Mohu dělat to, co ode mě chtějí druzí, pouze v takovém rozsahu, v jakém si jsem jistá, že je to Boží vůle. Jakmile cítím, že dané doporučení není to, co by ode mě mohl Bůh chtít, že tomu nerozumím a udělat to by bylo nezodpovědné, nejdu do toho.

Hlavní rozdíl mezi zdravou a nezdravou poslušností je tedy pravděpodobně v uznání, že ta první má své hranice.

CÍRKEVNÍ SYSTÉM A INFORMÁTOŘI

Umím si představit, že toto stanovování hranic vlastní poslušnosti v církevních prostředích se může setkat s trestem.

Ano… To se stalo v dějinách církve mnoha lidem! První, kdo mě napadá, je můj osobní hrdina Tom Doyle.[1]Byl to konzervativní kněz, mnich, kanonický právník stoupající po kariérním žebříčku, jenž už na samotném začátku krize spojené se sexuálním zneužíváním riskoval všechno a poslechl Boží hlas. Tom pochopil, co se děje, že děti byly zneužity, že církev byla zneužita, a udělal to, co bylo v tu chvíli správné… A církev ho za to potrestala. Jeho působení přece vyplývalo právě ze zdravé poslušnosti vlastnímu svědomí, kanonickému právu a základním normám katolické nauky. Byl by to velmi nezdravý druh podřízenosti, kdyby Tom poslechl rady svých představených a rozhodl se mlčet jako oni.

Nazýváš ho přímo hrdinou první chvíle. Kromě něj často uvádíš také sestru Mauru O´Donohue.[2]  Jsou to nesporně osobnosti, které pomohly mnoha obětem násilí. Ale na druhé straně vezmeme-li v úvahu celý systém, s nímž bojovali, můžeme podlehnout dojmu, že oba byli poraženi.

Řekla bych že ano i ne. V určitém smyslu se jim něco podařilo, jinak bychom neznali jejich jména ani poselství. Zdá se mi, že jejich jednání mělo obrovský význam, který ale budeme moct objektivně zhodnotit za několik desetiletí.

Zároveň ale systém způsobil, že informátoři prohráli. Není to jejich vina, oni udělali všechno, co mohli, aby bojovali o změnu, o ochranu bezbranných, za odpovědnost představených. V církevním systému je však obtížné toho dosáhnout! Z hlediska změny v katolicismu zkostnatělých schémat skutečně prohráli – mnoho záležitostí, o kterých mluvili, zůstalo dodnes nevyřešených. Vždyť v církvi stále dochází k násilí…

Myslím si ale, že v případě Toma Doyla můžeme hovořit o drobných úspěších. Je tu už určitý druh porozumění, zejména v západním světě, který před dekádou nebo dvěma neexistoval… Naproti tomu, pokud jde o boj s. Maury O´Donohue, musím s lítostí říct, že povědomí o násilí vůči dospělým ženám a řeholnicím nadále v církvi téměř neexistuje.

Je tedy třeba uznat, že s. Maura O´Donohue měla menší úspěch než Tom Doyle? Nechtěla bych o tom přemýšlet tímto způsobem. Právě církevní systém působí, že těm, kteří mluví o násilí, kteří připomínají reformy, je mimořádně těžko. Často přemýšlím o tom, jestli při takovém rozložení sil vůbec existuje možnost změny. Možná máme co do činění s dysfunkční institucí, která se v podstatě jistým způsobem už dobrala ke svému konci? Bez náležitých reforem tento církevním systém nevydrží.

ŽENA JAKO POKUŠITELKA

Řekla jsi, že v církvi jsou takové skupiny obětí, o kterých se hovoří častěji a s větší otevřeností než o jiných – takovou skupinou jsou například nezletilí. Stěží je však cokoli slyšet o bezbranných dospělých. Když jsem četla zprávu sestry Maury O´Donohue, která zmiňuje zneužité řeholní sestry z 23 zemí a z 5 světadílů, bylo to vše pro mě nové, a to jsem jak katolička, tak oběť sexuálního násilí.

A to je právě problém, pro mě to byla také novinka. Vždyť jsem byla řeholnice, byla jsem sexuálně zneužívaná, ale stejně to pro mě byla novinka! Proč? Jak se to stalo? Možná byla důvodem skutečnost, že ti, kteří byli u moci a velmi dobře věděli o všem, co se děje – a myslím, že věděli, ještě dřív, než je informovala s. Maura – nikdy o tom nemluvili. Nikdy se o ten problém nestarali.

První papež, který se na to odvážil veřejně upozornit, byl František, a to až v roce 2019. Předtím církevní představitelé nikdy nahlas nepřiznali, že tento druh násilí vůbec existuje! Ale ani František ani v roce 2019, ani později, pokud vím, nepodnikl žádné kroky. Absolutně žádné. A přitom by mohl udělat tolik věcí.

Myslím, že i on má určitý druh misogynského pohledu na ženy. I on má ten velmi sexistický pohled, podle nějž žena, která je v mnoha oblastech matkou, má být tichá, starostlivá a úslužná. Jejím úkolem není vést. A když se církevní lídři čas od času rozhodnou vyslechnout nějakou ženu, pak ona musí zachovat velkou ostražitost a projevit vděčnost. Jsme skutečně brány jako bytosti horší kategorie. Je to taková norma v církvi i ve společenstvích vytvořených katolicismem, že si toho často ani nevšimneme. Pokud se naopak objeví nějaká žena, která má odvahu se tomu vzepřít, vnímáme ji jako despotickou, jako feministku.

Zdá se mi, že je to jedna z hlubokých příčin, proč nemluvíme o násilí vůči ženám. Dalším důvodem je samozřejmě kultura obviňování obětí těsně spojená se sexismem.

Nejenže se na nás pohlíží shůry, nejenže jsme brány jako že jsme horší, jsme rovněž na každém kroku sexualizované. Podíváme-li se na církevní dokumenty (nota bene napsané výlučně muži), jsme obvykle definované z tělesného hlediska: jako tiché a úslužné matky nebo panny. Na jakého muže v církvi se pohlíží takto?

Existují také další ženy: Eva, pokušitelky, ne-panny a ne-matky. Takové, které nejsou tiché a poslušné, což je činí od základu špatnými. Tolikrát jsem viděla jednání podle tohoto schématu v kontextu sexuálního násilí ať už ze zkušenosti osobních rozhovorů se zneužitými nebo při analýze dokumentů…

Ženy a dívky, z nichž části bylo 8 nebo 9 let, jsou vnímány tak, jako by ony kněze pokoušely, jako by ony na něj útočily. Když se na to dívám s odstupem, z perspektivy normálního lidského rozumu, je to směšné. Je přece zřejmé, kdo je v takové situace u moci, kdo je kněz, kdo je zodpovědný, kdo na kom závisí – zejména v kontextu nezletilých! Ale i tam nalézáme tuto misogynskou, sexistickou logiku obviňování obětí. Je to vina té dívenky… Když to chtěla, proč si teď stěžuje?

Když jsem byla zneužitá, moje společenství se na mě právě takto dívalo. Kněz na mě mrkal, veřejně komentoval můj vzhled, dotýkal se mě, byla jsem ale brána, jako by to byla moje vina.

Přesně tak. Je mi líto, co tě potkalo, ale na druhou stranu bych nečekala nic jiného, stává se to ve většině případů. A proto myslím, ale nemohu to dokázat, že naše představa, že mezi nezletilými oběťmi zneužívání je víc chlapců než dívek, byla mylná. Pro ženu – i nezletilou – je velice těžké mluvit otevřeně o zneužití a bát církví považována za „opravdovou“ oběť. Vždyť od malička se setkává s dost všeobecným míněním hierarchů, podle kterého právě oběti ohrožují celibát kněze. Nedodává to vůbec chuť hlasitě vyprávět o své zkušenosti.

Když jsi řeholní sestra, je věc ještě obtížnější. Cena, jakou obvykle musíš zaplatit za možnost veřejně hovořit o násilí, je nutnost řeholi opustit. Proč? Protože když se otevřeš před představenými nebo spolusestrami, umlčí tě. Mohou to jistě udělat velmi soucitným způsobem, říct: „Nemůžeme s tím prostě nic dělat. Modlíme se za tebe. Jeď na rekolekce. To přejde. Musíš to břemeno nést a my ho poneseme spolu s tebou.“

Ale stává se, že jsou sestry obviňované, atakované, zastrašované. Představené jim nařizují mlčet. Bez ohledu na způsob komunikace je nevyhnutelné, že oběť uslyší, že má mlčet. I když se její představené rozhodnou podat zprávu a podporovat ji, přikáže jim mlčení nakonec biskup. V souvislosti s tím žádná z kauz není veřejná, dokud sestra zůstává v řeholi.

Akorát odchod z řehole je pro většinu z nich prostě nemožný. Není to jen vystěhování, ale rezignace na celý svůj život a celý systém podpory. Nemáš peníze. Nemáš, ke komu jít. Nemáš, kde bydlet. Nepracuješ, tak nezaplatíš účty. Když jsi mladá nebo aspoň pocházíš ze země na Západě, kde můžeš do jisté míry spoléhat na sociální podporu, je snáz. Odchod je však tím obtížnější, čím déle jsi v řeholi byla. A pokud navíc pocházíš z chudé oblasti (jsi například sestrou z Afriky žijící v Evropě), rezignace na řeholní život je téměř nemožná; když to uděláš, okamžitě ztratíš vízum.

Je to těžké na tolika rovinách! Pro ženy těžší než pro muže, pro řeholní sestry těžší než pro laiky. Jsou mnohem bezbrannějších. Zároveň víme, že právě bezbrannost umocňuje riziko, že se žena stane obětí násilí. Musíme tedy předpokládat, že sestry a další dospělé ženy zažívají zneužívání v ještě větším rozsahu než děti i proto, že je v církvi žen mnohem víc.

Mimochodem v určitém smyslu musíme asi také doufat, že kněží jsou sexuálně aktivnější s dospělými než s dětmi. Zdá se mi, že je to jeden z důvodů, pro které se o tom nemluví. Kdybychom sečetli všechny oběti, nejen nezletilé, jejich počet by byl skutečně obrovský. Předpokládám, že by se církev rozhodně nechtěla podívat této pravdě do očí.

PROKREATIVNÍ NÁSILÍ

V kontextu zneužitých žen do hry vchází ještě jeden aspekt, o kterém jsi dosud nemluvila – těhotenství. Píšeš o tom ve svém článku o prokreativním násilí. Jak definuješ tento druh násilí? Jakou má podobu v církevním kontextu?

Když jsem ten článek[3] psala, byla jsem sama překvapená. Mým úmyslem bylo podívat na zneužité ženy a na to, co je odlišuje v kontextu sexuálního násilí. Vlastně jsem předpokládala, že najdu nějaké duchovní schéma, vzor, něco jako koncept pokušitelky. Vůbec jsem nepomyslela na těhotenství… ale vždyť je to tak logické! Dokonce mezi nezletilými je velký počet obětí, které jsou vystavené nejen emocionálnímu a tělesnému zranění, ale rovněž otěhotnění následkem aktu sexuálního násilí. Je to tak zřejmé!

Když jsem prohlížela dokumenty a četla výpovědi obětí, argumenty pachatelů, stanoviska hierarchů, ujasnilo se mi, že existuje takový druh násilí, který bychom mohli označit jménem prokreativní. Má minimálně tři podoby.

První z nich je zanedbání. I v případech, v nichž oběť nakonec neotěhotní, strach z toho může být tak velký, že působí zranění – oběti rezignují na učení, utíkají z domu… Rozhodují se pro kroky, jež mají značný vliv na jejich život, a neudělaly by to, kdyby netrpěly strachem. Pachatel se nejen dopustí násilí na náctiletém dítěti, ale také je ohrožuje otěhotněním, i když by bylo tak snadné tomu předejít!

Pobuřující také je, že duchovní za to nenesou žádnou zodpovědnost. V článku uvádím příběh 14tileté bezdomovkyně, která byla knězem znásilněná a otěhotněla. Přišla tedy na faru popovídat si s jiným knězem, známým pachatele. Jeho odpověď zněla: „Ach, otec Tony! Mnoho dívek s ním má děti. Ale dnes tu není.“ Rozumíš? Padej, poraď si sama. I v situaci, v níž bychom nebrali v úvahu nauku církve, je tato situace nepředstavitelná. Ale pravdivá.

Samo zanedbání je vážné, je to ale teprve první z forem prokreativního násilí. Druhá je donucování. V tomto případě oběť otěhotní a nemá právo o tomto těhotenství rozhodovat. Jiní to dělají za ní.

Když jsem prováděla tyto výzkumy, byla jsem pod velkým dojmem mnoha náctiletých dívek, které chtěly porodit dítě přesto, že bylo počaté následkem sexuálního násilí duchovního. Nechtěly se dopustit potratu, ale kněz je k potratu donutil. To byl pro mě šok. Nečekala jsem to.

Jsou i další verze donucování. Část těchto dívek nemohla rozhodovat o okolnostech porodu. Sama mám dvě děti. Těžko si dovedu představit, že mě někdo nutí přestěhovat se do domova pro osamělé matky, kde jsem od první chvíle obtěžovaná personálem, kde musím bydlet po celé těhotenství a potom rodit právě v takových okolnostech… Další skupina dívek byla přinucena dát dítě k adopci… Příklady jsou děsivé.

A konečně je třetí skupina prokreativního násilí, jež předpokládá agresi. V tomto případě duchovní nejedná v obraně vlastní reputace. Nutí oběť k potratu výlučně proto, aby jí způsobil bolest.

Ve svém článku popisuješ otřesný příběh Giny, náctileté dívky z rodiny s mnoha dětmi, která pracovala na faře. Minimálně tři roky byla knězem sexuálně zneužívaná. V mezičase Gina poznala chlapce, s kterým se po nějaké době rozhodla žít. Brzy na to otěhotněla. Protože kněz, který ji znásilňoval, prohlásil, že prodělal vasektomii, dívka uznala, že otcem dítěte je její partner. Když Gina řekla o svém těhotenství pachateli, ten – cituji výpověď – „začal šílet“. Řekl, že Gina „za žádnou cenu neporodí“. Nejdřív jí přikázal vypít něco, co mělo způsobit potrat. Když dívka po směsi usnula, svlékl ji a „celou svoji ruku“ strčil do rodidel a „tak dlouho mačkal dělohu, až Gina omdlela“. Dívka se probudila v kaluži krve, běžela domů a o něco později potratila.

Je pro mě šokující počet takových a podobných případů. Na druhou stranu dívám-li se na realitu vědecky – vidím, jak se tu splétá mnoho vrstev násilí…

Se sexuálním a prokreativním násilím je neoddělitelně spjato znásilňování duchovní autonomie. Dívky a ženy nemají v naší církvi co mluvit o svém těle, těhotenství, mateřství, nošení a dávání života. Mluví o tom muži, často velmi krásnými slovy. Mluví tak, že v to věříme, že raději dáme svůj vlastní život, než abychom riskovaly ztrátu toho nenarozeného. Děláme to, protože se nám to řeklo a v podstatě přece existují dobré důvody takové hledisko přijmout. Jedná se mi však o to, že my se k tomuto tématu nemůžeme vyjádřit.

Ano, taková je nauka církve. Je záhodno dodat, že tato nauka je krásná – až do chvíle, kdy narazíš na fakt těhotenství a porodu. Často se ukazuje, že je to mnohem obtížnější a komplikovanější. Život vypadá jinak, než nás učí církev, zejména když se podíváme na tyto případy prokreativního násilí, v nichž katoličtí kněží zabíjejí vlastní nenarozené děti.

U obětí tohoto druhu zneužívání to způsobuje obrovský zmatek. To, co zažily, je v tak ohromném rozporu s tím, co je jim vštěpováno, že často nedokážou o tom ani mluvit. Mnohé z nich mají pocit viny, přestože to nebylo jejich rozhodnutí. Jsou však vystaveny výčitkám svědomí, protože – i to je pro mě výsledkem duchovního násilí v církvi – je učí, že ve věci početí a potratu je vina na ženě. Kdyby jednaly správně, nic špatného by se nestalo. Být ženou a být provinilou je vetkané v církevní nauce do té míry, že i oběti, které si uvědomují, že za zlo, k němuž došlo, nemají zodpovědnost, se nedokážou zbavit trýznivého pocitu viny.

ZLOST JAKO MOTIVACE

Když slyším tvoje příklady a sama jsem oběť, cítím, jak reaguje moje tělo. Mám v očích slzy. Bolí mě břicho. Mám napjaté svaly. Tělesné projevy a s nimi spojené emoce způsobují, že je mi zatěžko pohlížet na tyto otázky z širší perspektivy. Organismus mi napovídá, abych se zastavila na vlastních zraněních, na vlastní bolesti. Ale ty ses rozhodla přistoupit k tématu z racionálního, intelektuálního hlediska. Odkud k tomu bereš sílu?

Mám to obráceně. Je pro mě těžké dívat se na svoje vlastní zranění a poradit si s tím, jak jsem byla zneužitá. Nebyla jsem schopná to udělat veřejně, bylo to příliš osobní, příliš obtížné. Ale také cítím, že jsem v jistém smyslu měla štěstí. Nemám mnoho ran, které se mi vracejí denně. Nemusím s nimi zápasit příliš často.

Na druhé straně jsem hodně racionální člověk. Tento rys mi umožnil vyjít ze zkušenosti násilí, pojmenovat ji, udělat doktorát a začít jiný život… Když se dívám na systém církve, cítím, že je tam mnoho věcí, které vyžadují důkladnou analýzu. Lidé uvnitř systému se toho bojí, jak jsme viděly na začátku, takový zdravý přístup může být spojený s trestem. A lidé mimo církev jsou příliš daleko, než aby pochopili, co se skutečně děje. Vždyť víme, že církev ve své rétorice je opravdu chytrá.

Je tedy třeba fungovat v obou světech, uvnitř systému i vně, aby ho člověk pochopil. Přijde mi velmi přirozené ho analyzovat. Nebojím se nazývat věci pravým jménem, protože v současnosti nejsem na církvi závislá. Hierarchové mi nemohou nic udělat. Co víc, cítím dokonce, že do určité míry je pro mě zajímavé zabývat se tímto tématem jako vědkyně. Zajímá mě tento druh systému, jeho logika, způsob fungování, jazyk…

V ještě další rovině vnímám, že mám jistou morální povinnost zabývat se tímto tématem z vědecké perspektivy. Nemohu snést nonsens, kterým se nás pokoušejí krmit někteří církevní představitelé. Cítím, že někdo musí hovořit o tom, co se doopravdy děje. Právě tak to bylo v případě článku o prokreativním násilí, nemohla jsem ho nenapsat. Je to skutečně důležitá otázka, přímo klíčová. Doufám, že o tom bude mluvit stále víc lidí. Chtěla bych, aby v mém životě nastala chvíle, kdy budu moct této věci věnovat méně energie a zabývat se dalšími tématy.

Zdá se mi, že obě narážíme také na zlost. V určité životní etapě jsem objevila, že se zlobím nejen na pachatele, ale na celý systém. Ale zde se vyskytuje problém, jak vyjádřit svou zlost na systém? Komu a co konkrétně říct? Kdybych chtěla v této zlosti kopnout systém, jak bych to měla vlastně udělat? Nemám, jak tuto emoci prožít. Zároveň je však ve mně mnoho energie, kterou potřebuji nějakým způsobem zužitkovat. Mezi jinými jsem proto začala psát a z toho vznikla moje kniha Nezemřela jsem, od zranění ke svobodě, kterou vydalo v květnu r. 2023 nakladatelství „Więź“. Vidím to i na tvém příběhu: říkáš, že se vzpíráš tomu nonsensu, který slyšíš z úst církevních autorit, a proto analyzuješ, píšeš a intelektuálně se angažuješ. To je jistý konstruktivní způsob využití síly, kterou nám dává zlost. Je ale ještě potřeba mít cíl. Jaký máš cíl? Čeho chceš dosáhnout?

Děkuji za to, co říkáš o zlosti, protože je to spojeno s tím, čeho chci dosáhnout. Když se osoba zraněná sexuálním násilím začíná zlobit, děje se cosi úžasného, to jí umožňuje nakonec uznat, že to, co se jí stalo, bylo špatné. Na začátku zkušenosti zneužívání se obvykle pachatel snaží přesvědčit oběť, že se děje něco nevyhnutelného, dobrého a žádoucího. Ale to je lež! Když si někdo uvědomí, že to byl násilný čin a začíná cítit zlost, uznává, že to bylo nesprávné.

Právě toho bych chtěla dosáhnout, aby si co nejvíc lidí uvědomilo, co se doopravdy v církvi děje a že se děje tolik nesprávných věcí. Jestliže si to uvědomíme, může nás zlost dovést ke změně. Ideální by bylo, kdyby to byla změna systému a pokud je změna nemožná, ať se změní aspoň přístup. Jestliže se nezmění systém, kéž lidé změní svoje myšlení, svoje postoje. A pak bude muset systém na to nějak reagovat.

Moc bych chtěla vidět systém, který se pokouší si s tím poradit.

Já už jsem asi ztratila naději na to, že církevní představitelé tento úkol vykonají. Fungují v systému, jenž znemožňuje učit se. Tak či onak se ten systém na konci rozpadne. Doufám, že pak se objeví něco nového, něco, co vytvoří lidé považující se za katolíky a ti, kteří mnoho let čerpali z katolické tradice a víry. Doufám, že až se systém nakonec zhroutí, nestřetneme se s panikou, chaosem a prázdnotou, že se zrodí něco nového, co budeme moct společně budovat. Nemám ponětí, co to může být. Ale chtěla bych, aby se to nakonec stalo.

USLYŠET BOŽÍ HLAS?

V očekávání této novosti ses angažovala v sociálních iniciativách jako je #NunsToo i #AdultsToo, které obracejí pozornost na sexuální zneužívání řeholnic a bezbranných dospělých osob v církevních společenstvích. Jaký byl výsledek těchto iniciativ? Čeho se jimi podařilo dosáhnout?

Těžko mohu popsat jejich měřitelné výsledky. V tuto chvíli vytváříme sítě kontaktů s dalšími zneužívanými a s vědci, kteří se tímto tématem zabývají. Tyto sítě se stále rozšiřují a díky tomu vznikají knihy a vědecké články a jsou organizována setkání a diskuse.

Na úrovni německé biskupské konference vzniklo kontaktní středisko pro ženy, které jsou oběťmi násilí, tam pracuji. Fenomén násilí na dospělých ženách byl tedy v určitém smyslu uznán na strukturální rovině. Mimochodem, nejsem si jistá, zda každý katolický biskup v Německu vůbec ví, že to kontaktní středisko existuje… Nemění to však nic na faktu, že oběti mají nakonec kam se obrátit – mohou se tak bránit lidem, kteří bagatelizují jejich utrpení tím, že byly už dospělé, když násilí zažily.

Kromě konzultačního střediska vznikla také výzkumná síť. Je vytvořena kolem Ute Leimgruberové, profesorky teologie v Řezně, velmi oddané výzkumům násilí na ženách, dospělých a řeholních sestrách. Aktuálně tam běží několik výzkumných projektů. V rámci této sítě kontaktů jsme také spojeni s lidmi z dalších zemí jako je Maďarsko nebo Austrálie.

Sama jsi také teoložka. Právě v této perspektivě bych se chtěla zeptat, jestli podle tebe je ještě v církvi slyšet Boží hlas.

To je těžká otázka. Odpověď na ni do velké míry záleží na tom, jakou přijmeme definici církve. Myslím, samozřejmě trochu s nadsázkou, pokud bychom měli uznat, že Bůh mluví jenom a výlučně k papeži a že všechna slova vyřčená nástupcem Petra jsou Božím hlasem, bylo by to směšné. Ten, kdo v to věří, pravděpodobně Boží hlas neslyší. Jistě netvrdím, že ten hlas v nauce církve vůbec neexistuje… ale jeho zdroj tam asi není.

Jestliže naopak uznáme, že církev se skládá z lidí, kteří ve svém vlastním svědomí, díky daru křtu a své cestě víry mají určitý vhled do Boží vůle, v Boží život, pak se nám zcela určitě podaří Boží hlas uslyšet. Abychom to zažili, je třeba naslouchat lidem, kteří mají dobře zformovaná svědomí, kteří žijí dobře, mají zdravou spiritualitu netvořenou strachem z autorit, anebo slepou poslušnost.

Ve své zprávě z r. 1994 sestra Maura O´Donohue vyjádřila naději, že se hlas obětí setká s odvážnou, prorockou reakcí lidí v církvi odpovědných. Obě víme, že tato odpověď stále nepřišla. Možná není vůbec náležité očekávat ji od hierarchů, ale právě ze strany lidí, které teď uvádíš? Možná sama skutečnost existence a zvětšování skupiny duchovně svobodných lidí, kteří nesouhlasí s dosavadní rétorikou, má prorocký rozměr?

V to musíme doufat, protože ti, kdo mají v církvi zodpovědnost ustavičně vykazují, že nemají schopnosti ani chuť takovou odpověď dát. Bohužel ale oni mají moc, my nemůžeme rozhodovat o změnách kanonického práva. Doufám ale, že se stále víc lidí rozhodne odmítnout přístup hierarchů, zejména v otázce násilí. Doufám, že začnou formovat svá vlastní svědomí a spiritualitu zdravým způsobem, aby se v rozhodování o svém jednání řídili právě tímto bohatstvím.

 

Zdroj: https://wiez.pl/2023/06/26/przemoc-duchowa-po-katolicku/