„Dvacátého února, v první pátek postní doby, se bude konat Den modlitby a solidarity se sexuálně zneužívanými osobami; tento den má v celé společnosti podpořit růst povědomí o druhu a hloubce křivdy, jež zneužívání způsobuje, a také má pomoct lidem, kteří je zažili, odhalit sexualizované násilí, získat podporu a zahájit proces terapie,“ řekl v interview pro KAI vedoucí Úřadu delegáta Polské biskupské konference pro ochranu dětí a mládeže o. dr. Wojciech Rzeszowski.
O. St. Tasiemski OP, KAI: Jaký význam má Den modlitby a solidarity pro sexuálně zneužívané osoby? Proč je zapotřebí?
O. Wojciech Rzeszowski: Hovoříme-li o Dnu modlitby a solidarity, dnu zvláštního spojení se zraněnými – protože tak ho také dnes označujeme –, chceme se v co nejširším smyslu obrátit ke všem lidem, kteří zažili bezpráví a zranění v sexuální oblasti. Zranění nerozdělujeme na menší a větší, protože každá křivda je zlem a pro konkrétní osobu může být obrovským dramatem. Jsme si vědomi toho, že ublížení v sexuální rovině je zvlášť těžké a často bolestně poznamenává celý život. Dokonce i když někdo projde procesem terapie, stopy a důsledky zažitého traumatu často přetrvávají do konce života.
Víme také, což potvrzují výzkumy a zprávy různých institucí, že to, o čem píšou média a vypovídají soudy, je pouze vrcholek ledovce. Naprostá většina případů sexuálního zneužívání zůstává neodhalena a je prožívána v mlčení bez ohledu na prostředí, kde k němu došlo.
Pokud dobře rozumím, týká se to zneužívání obecně, nejen v jednom konkrétním prostředí…
Problém sexualizovaného násilí je společenským problémem, netýká se výlučně církevního nebo jiného speciálního prostředí. Ale jsme si vědomi, že jestliže se případy sexuálního násilí objevují v církevním prostoru, jsou výjimečně tragické co do důsledků, protože navíc zasahují duchovní sféru zneužívané osoby a jsou v rozporu s posláním církve. Obvykle jsou také medializovány, což vede k pohoršení ostatních. Tímto způsobem se újma ještě více rozšiřuje.
Hovoříme-li o prostředí sexualizovaného násilí, vidíme, že nemá hranic a výzkumy prokazují, že přibližně 75 % případů sexuálního zneužívání se vyskytuje v nejbližší nebo vzdálenější rodině či okruhu osob s ní spojených. Toto utrpení zůstává neviditelné a osoby, kterých se dotklo, nemají sílu hledat pomoc.
V tento den chceme jako společenství církve říct všem zneužívaným lidem: jsme si vědomi, že jste mezi námi. Ačkoli vás neznáme jménem, spojujeme se s vámi v duchu solidarity, chceme vás podporovat modlitbou, nevtíravou přítomností a prosbou k Bohu o milost uzdravení bolesti, kterou v sobě nosíte. Také si myslím, že je to důležitý vzkaz, jenž plyne ze stále větší citlivosti na toto téma.
Zároveň je to dvoustranný vzkaz, protože na jedné straně chceme zneužívaným lidem říct, že je vidíme a jsme si vědomi jejich utrpení. A zároveň je to také určitý impuls pro samotnou církev a pro společnost vyzývající k větší vnímavosti, k přijetí preventivních opatření probouzející vědomí zodpovědnosti, ale rovněž vědomí, že toto zlo je mezi námi a že do jisté míry záleží také na nás, zda ho bude více nebo méně, zda budeme pozorní vůči znepokojujícím signálům, zda budeme lhostejní a slepí, zda budeme zavírat oči před problémy, které kolem nás existují.
Jak častý je problém popírání a zamlčování těchto otázek?
Na tuto otázku je třeba se dívat ze dvou úhlů pohledu. Jednak z perspektivy zneužívané osoby. Velmi často se u ní dají do pohybu silné obranné mechanismy: popření, potlačení, izolace obsahu či prožitku. Zejména když k traumatu došlo v dětství, dítě není schopné porozumět takovému bolestnému prožitku a unést ho a nevědomky se s ním vyrovnává potlačením.
Stává se také, že dospělí, kteří zažili zneužívání v mládí nebo i v dospělosti, se s tím nemohou z různých důvodů vyrovnat. Vždy je to dramatické, poněvadž popření nepůsobí, že problém mizí – důsledky násilí mají nadále vliv na lidský život a obvykle je to vliv negativní.
Tento mechanismus způsobuje, že mnozí lidé začínají mluvit o zneužívání teprve po mnoha letech. Někteří těmto mechanismům nerozumí a pohrdavě se ptají: „Teprve teď si na to vzpomněl/a?“ Jenomže to je přirozený projev traumatu a není možné to zpochybňovat.
Druhá perspektiva je společenská. Stává se, že lidé nevidí problém, protože nemají informace, vnímavost nebo jsou příliš zaujati sebou. Ale někdy také nechtějí takové věci vidět, protože jsou příliš těžké. Někdy působí paralyzující strach, někdy lhostejnost nebo touha mít „svatý pokoj“. Jenže teprve když uvidíme a pojmenujeme problém, můžeme se s ním vypořádat. Nedostatečná reakce může v praxi znamenat pasivní souhlas s dalším zneužíváním, anebo to, že někdo trpí následky této křivdy a nemůže najít podporu a pomoc.
Papež František před sedmi lety při setkání předsedů biskupských konferencí celého světa rovněž hovořil o tomto nebezpečí či zranění, která zůstávají ve zneužitých lidech, a že oni sami mohou někdy potom zneužívat druhé. Jaký smysl tu má terapie a solidarita s těmito lidmi?
I to se, žel, stává. Výzkumy ukazují, že mezi osobami odsouzenými za sexuální zločiny je značná část těch, kteří v minulosti samy zažily násilí nebo různé tíživé věci v sexuální oblasti. Může to být přímé sexuální zneužívání, ale někdy také destruktivní rodinné vzorce, emocionální deprivaci nebo pasivní účast v cizím zraňování nebo když je dítě svědkem pro něj nepochopitelné sexuální aktivity dospělých.
Tyto zkušenosti zanechávají hluboké stopy v psychice a narušují schopnost rozumět hranicím a prožívat vztahy, rozlišovat normu od patologie. Pak může dojít k přechodu od toho, být zraněný, k tomu zranit jiné. Je však třeba si uvědomit, že tito lidé si často nejsou plně vědomi svých činů a rozsahu zla, které páchají. Tím spíš zde vidíme, jak velice je potřebná profesionální podpora osob, které zažily sexuální násilí, aby mohly zpracovat trauma a čelit důsledkům zranění, jež zažily.
Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby k těmto situacím vůbec nedocházelo. Jsme si vědomi, že tento jev existuje a bude existovat, ale je důležité dělat vše, co je v našich silách, abychom jej minimalizovali. Je potřeba širokého vzdělávání, prevence a informační aktivity: konference pro rodiče a vychovatele, společenské kampaně, programy na ochranu dětí. Čím je větší společenské povědomí, tím je větší šance na omezení jevů tohoto druhu.
Proto, i když je tento den – jak sám název napovídá – především časem modlitby a solidarity, chceme při této příležitosti organizovat různé informační kampaně prostřednictvím publikovaných textů, televizních nebo rozhlasových pořadů a konferencí. Například v mé arcidiecézi se bude den po Dni modlitby a solidarity (v sobotu 21. února) konat konference pro rodiče a vychovatele o tom, jak chránit děti před násilím. Myslím, že je to skvělá příležitost k zahájení nebo zapojení se do takového programu široce pojaté prevence.
V Polsku je mnoho takových aktivit, jako třeba program „Dětství bez násilí“ a další, v nichž se církev stále víc angažuje. Čím větší bude společenské povědomí a citlivost, tím lépe budou viděny a chápany problémy, tím větší bude šance adekvátně reagovat, správně vychovávat; to je šance minimalizovat a omezovat podobné problémy v budoucnu.
Setkáváte se často situacemi, které vzbuzují naději, kdy se člověk – jak zneužívaný, tak pachatel – znovu rodí?
Přiznám se, že mám zkušenosti s různými setkáními. Jsou takové, které jsou plné naděje, ale také takové, kde je naděje menší nebo je těžké ji najít. Setkal jsem se se zneužitými, kteří se dlouhá léta nemohou vymanit z traumatu nebo se z něj dostávají velmi pomalu, ale snaží se zápasit a díky tomu se – pomaleji či rychleji – rozvíjejí a zakoušejí stále větší naději. Znám také takové, kteří po absolvování své terapeutické cesty začínají pomáhat ostatním, organizují setkání, podpůrné skupiny, pomocné iniciativy. Jsou rovněž osoby, které i přes dostupnou pomoc ještě nedokážou udělat krok ke změně. To je také součást tohoto dramatu.
Ale když člověk vidí někoho, kdo časem získává sebedůvěru a ztracený pocit vlastní hodnoty, začíná se usmívat, buduje vztahy, je jasně vidět, že i někdo velmi zraněný může „vstát z mrtvých“. Mám delší kontakt se zneužitými osobami a vidím tu proměnu: vidím, v jakém stavu přicházejí, jak moc jsou uzavřené, smutné, ponořené do trápení a deprese, a potom časem vidím, jak se znovu staví na nohy a jak se uzdravuje jejich zraněné lidství, jak se postupně vrací schopnost aspoň malé radosti ze života. To je skutečně krásné.
Možná by stálo za to připomenout, v čem spočívá myšlenka Dne modlitby a solidarity.
Tento nápad vyšel před více než deseti lety od papeže Františka. Podobně byl v Polsku tento den vyhlášen episkopátem na plenárním zasedání v roce 2016 a poprvé byl připomínán v březnu roku 2017. Letos ho vyhlašujeme podesáté.
Jeho podstatou je modlitba, přítomnost a budování společenské vnímavosti. Pro zneužívané osoby to může být signál: nejsem sám, někdo na mě myslí. Pro některé to může být impuls, aby poprvé vyšly na veřejnost a využily pomoc, aby započaly určitý proces uzdravování.
Jako Úřad delegáta pro ochranu dětí a mládeže tradičně připravujeme pastorační materiály jako je křížová cesta nebo další modlitby za zneužívané. V tomto roce je novinkou bdění u kříže, které mohou využít farní společenství nebo další formační komunity. Zveme ke spolupráci s organizací tohoto dne lidi z místních struktur ochrany, lidi z prevence, delegáty, pastorační pracovníky, kurátory a také jsme zřídili místní týmy DMaS. Tyto místní týmy jsme požádali, aby ve svém prostředí zjistily, jaké jsou možnosti a potřeby, a aby naše návrhy přizpůsobily tomuto konkrétnímu prostředí.
Stále shromažďujeme informace o rozmanitých iniciativách, které brzy umístíme na stránce wspolnotazezranionymi.pl. Každý, kdo se bude chtít účastnit, bude moct vidět, kde se co v jeho diecézi nebo v jeho okolí nachází, kde jsou taková místa a jaká se kde a kdy konají setkání.
Požádali jsme, aby se tyto informace objevili také v místních kostelích, aby každý, kdo se chce účastnit těchto setkání věděl, kam jít. Kdybychom se omezili jen na katedrály čili na centrální místo v dané diecézi, pak pro někoho, kdo bydlí 100 nebo 150 kilometrů daleko, bude obtížné dostavit se a zúčastnit se modlitby, zejména v zimě a ve večerních hodinách. Proto navrhujeme, aby se Den modlitby a solidarity slavil nejen v centrálních místech, ale také na dalších místech dané diecéze.
Spustili jsme také mediální kampaň. Na facebookovém profilu @WspolnotaZeZranionymi a na internetových stránkách wspolnotazezranionymi.pl je mnoho materiálů, které pomáhají pochopit smysl tohoto dne. Budou rozhlasové a televizní programy. Redakce katolických programů TVP připravuje spolu s námi tematickou část programu „Balans bieli“, věnovaný pomoci zneužívaným. Ve spolupráci se známými autory vznikly audiovizuální materiály, které mají pomoci v utváření společenské vnímavosti vůči zneužívaným osobám.
Doufám, že tyto stále se rozvíjející aktivity nám budou pomáhat v probouzení společenského povědomí a citlivosti a ke stále četnější účasti na tomto Dnu modlitby a solidarity. Čím větší bude citlivost a angažovanost všech, nejen církve, ale i společnosti, tím lépe pro celou věc, lépe pro zneužívané lidi a lépe pro budování bezpečné budoucnosti.
Dotazy kladl o. Stanisław Tasiemski OP
