Agnieszku Jarkowskou jsme potkali během pár dní, které strávila v Praze. Vážíme si času, který nám věnovala, když jsme společně mluvili o její práci, o důležitosti prevence i situaci na Slovensku. 

Můžeš říct něco o sobě? Představit se? 

Jsem sestra Agnieszka, kapucínka. Pocházím z Polska, ale teď působím už 9 let na Slovensku v komunitě v Stupavě. Jsem speciální pedagog.

Jak jsi se od speciální pedagogiky dostala k safeguardingu (ochraně zranitelných lidí)? 

V Polsku jsem se jako speciální pedagog věnovala dětem v dětských domovech, které patří naší kongregaci. Mým zaměstnáním byla práce s dětmi, diagnostika a pomoc s jejich potížemi. Téma sexuálního zneužívání se tam samozřejmě objevovalo, jako symptomy, zvlášť u dětí, které přicházely z prostředí, které nebylo bezpečné. Ale tehdy jsem to ještě moc nevnímala. 

V roce 2014 jsem přišla do naší komunity na Slovensku. V rámci pastorace povolání jsem se později zúčastnila semináře s otcem Zollnerem. Během něj nám nabídl místo pro někoho ze Slovenska na Gregoriánské univerzitě, v semestrálním kurzu ochrany nezletilých. Přihlásila jsem se, sice jsem jako Polka nebyla první v pořadí, ale nepřihlásil se ze Slovenska kromě mě nikdo jiný, tak jsem tam začala studovat.

Když jsem se vrátila po dokončení kurzu na Slovensko, začala jsem se věnovat vzdělávání. Společně se Štefanem Novotným, rektorem kněžského semináře v Košicích, jsme zkusili otevřít první kurz na teologické fakultě v Košicích. 

Kdy jsi se poprvé setkala s někým, kdo byl zneužívaný

Hned po návratu ze Slovenska. Předtím v Polsku jsem jistě také někoho potkala, ale děti samy o sobě neřeknou, že jsou obětí a nikdo jiný to takhle otevřeně také neřekl.

A byl velký rozdíl v tom, co jste se teoreticky naučili na Gregoriánské univerzitě a tím, co Ti přineslo setkání s oběťmi?

Ta první oběť se mi ozvala sama, potřebovala poradit s procesem, jak oznámit, co se stalo a podobně. To mě v Římě naučili, takže jsem jí mohla pomoci. Nepotřebovala doprovázení, spíš praktickou pomoc. 

Vzdělávat se je ale potřeba stále. Později jsem prošla ještě výcvikem NEST pro práci s traumatem. To mi pomohlo, dalo mi to nástroje, jak doprovázet lidi, kteří prošli zneužitím. Každý člověk je ale stejně trochu jiný, neplatí jedna věc na všechny, je potřeba individuální přístup. 

Nejvíc se ale věnuji vzdělávání, později jsme kurz na Slovensku rozšířili o další semestr a přeložili materiály pro e-learning z angličtiny.

Jaká je na Slovensku situace teď? Myslíš, že je situace ohledně sexuálního zneužívání vyřešená a v pořádku? 

I když se mi špatně porovnává situace s jinými státy, můžu říct, že jsme na Slovensku udělali velký posun. V roce 2017, když jsem se vrátila z Říma, nebylo nic, aspoň v církevním prostředí. Ale v pořádku situace u nás určitě není.

Počkej, 2017 je dost nedávno, to nic nebylo? 

No, je to tak. Pokud vím, se vzděláváním jsme začali po mém návratu. A teď, když vidím, kolik studentů prošlo naším kurzem, že někteří z našich studentů se tomu dále věnují, některé školy schválily vlastní směrnice a proškolily učitele nebo měli vzdělávání pro žáky a diecéze opravdu chtějí pracovat, tak to je velký rozdíl. Trochu se téma sexuálního vzdělávání v církvích začalo otvírat a posouvat dopředu. Ale vlastně přesně nevím, co bylo předtím. Ani v Polsku, kde jsem žila dřív, jsem to téma nezaregistrovala, prostě se o něm nemluvilo. 

A do budoucna? Kdybys mohla mít kouzelnou hůlku, co bys ještě změnila? 

Očekávala bych větší otevřenost a transparentnost ze strany církví. Upřímnost v přiznání, že jsme selhali a udělali spoustu chyb. A zároveň vyjádření, že teď už toho víme víc, umíme pojmenovat, v čem je problém, máme víc odborníků, že se tomu tématu chceme věnovat. Přála bych si otevřenost pro všechny, kteří chtějí přijít a říct nám, v čem jsme chybovali, co ještě nefunguje, pro všechny, kteří řeknou, že jsou oběti a chtějí vyprávět, co se jim stalo. 

A možná bych čekala i větší přijetí nás odborníků ze strany místních církví nebo ze strany církevních představených. Aby byli otevření tomu, že se snažíme o něco dobrého, snažíme se pomáhat lidem. Moc by by celé věci pomohlo, kdyby dali více prostoru jak odborníkům, tak obětem. 

Když zjistím, že mám rakovinu, je normální začít s aktivní léčbou. Nezůstat pouze s morfiem, které jenom tlumí bolest, a tak nějak dožít a zemřít. Je důležité s nemocí něco začít dělat, dokud je šance. Být aktivní a ne se jen utěšovat, že jsme udělali dost. Dělat to jen na půl. To je jako morfin, který jen tlumí, ale neléčí. A v církvi šance ještě je, ještě snad neumíráme.

Často slyšíme, že je potřeba, aby téma otvíraly samy oběti, aby oběti zneužívání byly slyšet, že jen tak se věci změní. Je to u vás stejné nebo myslíš, že hlas odborníků bude na Slovensku stačit? 

Asi náš hlas stačit nebude. Ale nedovedu si představit, že to obětem naložíme na záda jako další úkol. Oběti už tak nesou následky toho, co se jim stalo. Kromě toho, že prošli zneužíváním, které jim rozbilo různé oblasti života, by měli zachraňovat církev, ve které byli zneužití? To není fér. 

Chápu jejich obrovský strach a zklamání. Proč by měli církev zachraňovat? Někteří mají sílu a odvahu otevřít svůj příběh a chtějí ho vyprávět hlavně kvůli dalším obětem, aby věděli, že nejsou sami, že si něčím podobným prošel i někdo další. 

Ale nečekala bych automaticky od obětí, že budou své příběhy otvírat a veřejně o nich mluvit. Když vidím následky, jaké to může mít, kdo všechno oběti kritizuje, kdo na ně útočí, že si všechno vymysleli a chtějí jenom peníze, je to strašně těžké. 

Proč je potřeba o zneužívání pořád mluvit? Není to tak, že ten, kdo o zneužívání nejvíc mluví, zároveň dělá ty nejhorší věci? 

Někdy opravdu funguje mechanismus, že kdo chce schovat své hříchy, tak o nich nejvíc mluví, aby si nikdo ani nepomyslel, že bych to já mohl dělat. 

Ale téma sexuálního zneužívání je tak nepříjemné a těžké, že když o něm nebudeme mluvit, tak zbyde už jen kamení, aby křičelo. 

Tabu je nejen téma zneužívání, ale celá sexualita.  A na rodičích a vychovatelích vidím, jak velkou úlevou pro ně je, když jim pomůžeme najít cestu, jak o sexualitě s dětmi mluvit. Je velmi důležité o zneužívání mluvit, protože samotné mluvení je jednou z forem prevence. Čím víc o něm mluvíme, tím bezpečnější církev pak může být.

Nakonec nám, prosím, ještě prozraď, co jsi dělala teď v Praze. 

Strávila jsem úžasný víkend s bohoslovci v pražském semináři. S Markem Drábkem jsme je učili o prevenci sexuálního zneužívání.

Našeho semináře se zúčastnili bohoslovci všech ročníků a jeden premosntrát, který je ve formaci. Víkend byl plný diskuzí, otázek, rozhovorů a vzdělávání. Pro bohoslovce to bylo asi velmi intenzivní a náročné. Přínosný čas to byl i pro nás. 

Proč myslíš, že je potřeba vzdělávat právě bohoslovce? 

Prevence musí pro každou skupinu lidí vypadat trochu jinak, musí být pro ně ušitá na míru. Základem je ale vždycky nějaké vzdělávání v oblasti safeguardingu i v tématu zneužívání. Bohoslovci se mají stát kněžími, působit ve specifickém prostředí a kromě lidské, duchovní a intelektuální formace je velmi důležité připravovat je na to, že potkají lidi, kteří si prošli zneužíváním, lidi, kteří neumí držet hranice, lidi, kteří budou potřebovat pomoci se svými traumaty. Seznámit je s touto tématikou, mluvit s nimi o tom, jak držet dobré hranice, mluvit o duchovním zneužívání, co se může i nechtěně stát, pokud zneužijeme svou moc a postavení vůči někomu, koho doprovázíme, je prostě velmi důležité. 

Každý seminář k tématu zneužívání v církvích je prevencí. 

Myslíš, že to, co se dozví v semináři, stačí? Když vyjdou kněží ze semináře a působí v pastoraci, pokračuje nějak jejich vzdělávání? 

Jasně, že seminář nestačí. Ale myslím, že je to dobrý úvod. A pokud náš úvod doprovází dobrá formace zaměřená na sebepoznání, poznávání hranic a vlastní sexuality i vztahů, je to dobrý začátek. Později v pastoraci je to už na každém, jak se chce dál vzdělávat. V našich kurzech pomáháme třeba kněžím, kteří se ve zpovědnici setkali s lidmi, kteří jim o zneužití vyprávěli a oni nevěděli, co jim mají poradit, jak s nimi mají pracovat. Doprovázet oběti můžou, i když nejsou psychoterapeuti, mohou pomáhat s rozbitým obrazem Boha, netlačit na  odpuštění, ale pomáhat na cestě uzdravení, které může postupně vyústit v odpuštění množstvím dalších věcí.

Díky za rozhovor!

 

Jsme připraveni naslouchat i lidem se zkušeností se zneužitím ze Slovenska. Můžete nám napsat na napiste@nekdotiuveri.cz
Přímo na Slovensku se můžete obracet na Centrum na ochranu maloletých. V rámci tohoto centra působí i sestra Agnieszka. www.ochranamaloletych.sk