Co čekáme od komisí, které vyšetřují rozsah sexuálního zneužívání v církvích? Má smysl je zřizovat? Rozhovor s profesorem Frederickem Zollem, který je profesor Jagellonské univerzity a univerzity v Osnabrücku

SZYMON PIEGZA

9. prosince 2023

Církev by měla co nejdříve vyšetřit rozsah zločinu sexuálního zneužívání nezletilých a být připravena na jakoukoli pravdu. Pokud v instituci stále převládá mentalita obléhané pevnosti, žádná komise nebude fungovat. Nejprve musí biskupové dospět k přesvědčení, že si tímto způsobem velmi škodí," říká v rozhovoru pro Onet právník profesor Frederick Zoll, člen Kongresu katoliček a katolíků.

Nad polskou církví dnes visí model "sosnowiecké komise", který biskup Kaszak vyhlásil po orgiích na faře v Dąbrowě Górnicze. Byla to spíše perverze komise," dodává

- Odborník má však vlastní návrh, jak by mohla být komise pro řešení problému sexuálního zneužívání nezletilých organizována. Poukazuje především na klíčovou roli IPN (Ústav paměti národa).

- Právník je toho názoru, že odmítání církve zveřejnit spisy zneužívajících kněží "jsou praktiky, které by měly být považovány za nepřijatelné"

- Specialista na občanské právo odpověděl také na otázku, zda polské církvi po odhalení vlny sexuálních zločinů hrozí bankrot.

Szymon Piegza, Onet: Státní komise pro boj se sexuálním zneužíváním nezletilých mladších 15 let (PDKD) pracuje od roku 2019. V březnu 2023 polský episkopát oznámil zřízení svého týmu, který bude ze stejného úhlu zkoumat státní a církevní archivy. Jsou takové komise vůbec potřeba?

Prof. Frederick Zoll*: Zásadní otázka zní: co od takových komisí očekáváme a pro koho mají existovat? Pokud tomu dobře rozumím, ta druhá by z definice byla ve prospěch církve. Jejím cílem by bylo především zjistit, proč k takovému zneužívání vůbec docházelo, na jakých principech se odehrávalo, co se stalo v církevní struktuře, že vznikly mechanismy, které tyto zločiny podporovaly a kryly, a proč systém umožnil, aby lidé s takovými sklony byli vysvěceni.

To je úkol, který by si církev měla stanovit, pokud chce vůbec získat zpět důvěru veřejnosti. Taková komise má jistě smysl.

Zastavme se tedy na chvíli u církve. Pokud si myslíte, že taková komise má smysl, pak se nabízí otázka, zda jsou polští biskupové schopni sestavit tým, který by byl zároveň zcela svobodný a na nich nezávislý?

To by od nich jistě vyžadovalo velmi hlubokou reflexi. Možná dokonce nutnost dojít k závěru, že polská církev se už řítí kopce a že pokud nedojde k nějaké změně, jednoduše se rozbije a okamžitě se potopí.

Co by tedy měli udělat, aby zabránili potopení církve?

Zajímavým příkladem je německá diecéze Osnabrück. Tamní biskup Franz-Josef Bode, který byl v té době zároveň místopředsedou episkopátu, pověřil osnabrückou univerzitu, aby zřídila nezávislou laickou komisi, která by všechny tyto skandály vyšetřila. Významné je, že diecéze na to poskytla velký grant a zcela otevřela své archivy.

Jaký byl výsledek tohoto vyšetřování?

Komise obvinila biskupa Bodeho a další hierarchy, že na sexuální zneužívání nereagovali adekvátně. Po zveřejnění zprávy komise se Bode nejprve bránil, ale později na svou funkci rezignoval. Ve skutečnosti se jednalo o první případ v Německu, kdy biskup odstoupil po odhalení nedbalosti.

Je třeba říci, že jeho reakce byla velmi čestná. Dalším plusem je, že odešel za vlastních podmínek. Toho si dnes velmi vážíme, protože se nesnažil za každou cenu obhájit svůj úřad. Jeho odchod také znamenal, že tato diecéze může začít novou kapitolu.

Vidíte dnes u některého polského biskupa ochotu chovat se jako biskup Bode?

Obávám se, že by s tím byl problém. Zatím je odpor k této záležitosti obrovský. Dnes nad polskou církví více visí model "sosnowiecké komise", který biskup Kaszak vyhlásil po orgiích na faře v Dąbrowě Górnicze. Byla to spíše perverze komise.

Potopí se tedy nakonec tato loď?

Církev v Polsku by opravdu musela dokázat, že starost o zneužité a touha po očistě nejsou jen prázdná prohlášení a akce na oko. Bohužel na druhé straně máme osobnosti, jako je krakovský arcibiskup metropolita Marek Jędraszewski, který již oznámil, že archivy týkající se Jana Pavla II. neotevře.

Pokud bude stále existovat mentalita obléhané pevnosti, žádná komise nebude fungovat a jen to podkope důvěru v církev jako instituci. Nejprve musí sami biskupové dospět k přesvědčení, že si tímto způsobem velmi škodí.

A Státní komise pro boj se sexuálním zneužíváním nezletilých mladších 15 let?

To je úplně jiný problém. Připomeňme, že od samého počátku se objevují pochybnosti o její ústavnosti a o tom, zda není porušen princip práva na soud, neboť má možnost potrestat pachatele například formou zápisu do registru sexuálních delikventů. Jedná se o středověkou konstrukci pranýře, která mi jako právníkovi dost vadí.

Jedním z úkolů státu je převzít odpovědnost za své občany a zajistit jejich bezpečnost. Nepochybně je zapotřebí prevence, ale ne na základě lynčování. Pokud by bylo porušeno základní právo pachatele na soud, mohlo by to skončit u Evropského soudu pro lidská práva. Domnívám se také, že řádně fungující státní zastupitelství a soud by lépe plnily vyšetřovací pravomoci než takováto komise.

Prof. Zoll: výzkum sexuálního zneužívání nezletilých v církvi by mohl provádět Ústav národní paměti.

Pokud máte právní pochybnosti o podobě současné Státní komise pro boj se sexuálním zneužíváním nezletilých mladších 15 let, jak by měla být organizována, případně co je třeba změnit, aby se tyto pochybnosti rozptýlily?

Jedním z požadavků našeho kongresu bylo, že potřebujeme komisi, která bude nezávislá, ale zároveň efektivní.

Jak by taková komise mohla být organizována?

Lze si představit, že vznikne ve spolupráci se Svatým stolcem. Prostě Polsko uzavře s Vatikánem samostatnou mezinárodní dohodu. V praxi by vzniklo něco na způsob stávajícího konkordátu. Tím by se vyřešil problém neochoty církve spolupracovat se státní komisí.

Vytvoření nové komise je pouze jedním z nápadů. Je také možné využít stávající struktury.

Co to znamená?

Já a můj otec [profesor Andrzej Zoll, bývalý předseda Ústavního tribunálu a ombudsman - pozn. red.] jsme diskutovali o tom, že by takový výzkum mohl provádět například Ústav paměti národa.

To je státní orgán, který za prvé disponuje obrovským archivem, za druhé zastupuje stát a za třetí má také příslušné badatele, specialisty, kteří se v tomto druhu práce vyznají. Dovedu si představit, že analýza těchto případů vyžaduje také důkladné historické znalosti a znalost reálií Polské lidové republiky a práce tamních služeb.

To by fungovalo pod hlavičkou "komise pravdy", protože jde skutečně o to dobrat se pravdy. Výsledkem by byla rozsáhlá zpráva, podobně jako v jiných zemích. Je však třeba mít na paměti, že takový orgán by pak neřešil otázku odškodnění nebo reparací. Výsledky práce této komise by však jistě přinesly spravedlnost poškozeným.

Jak jsem pochopil, vyšetřováním církevní minulosti by se zabýval IPN, který je však dnes jasně politicky vymezen. To by mohlo mít na výsledky práce komise velký vliv.

To byly úvahy čistě na institucionální úrovni, oddělené od fungování ústavu v uplynulých letech. Dovedu si představit, že v nové realitě by se IPN mohl skutečně zabývat historií, a ne historickou politikou.

Je třeba vzít v úvahu ještě jednu věc, na kterou se podle mého názoru často zapomíná. Aby taková komise mohla efektivně pracovat, musí mít hodně prostředků, ale také velký kádr lidí, kteří by dlouhodobě spolupracovali. Nemohli by to být dobrovolníci, ale profesionálové jednoduše zaměstnaní na pozicích s dobrými, tržními platy. I z tohoto důvodu se domnívám, že IPN by tomuto úkolu dostál .

Když se v březnu objevily v médiích zprávy o možných zanedbáních v otázce krytí sexuálního zneužívání nezletilých kardinálem Karolem Wojtyłou, tehdejší šéf státní komise profesor Błażej Kmieciak oznámil, že by mohli vyšetřit právě toto téma za účasti IPN. Ptal jsem se na to IPN, ale ze strany historiků nebyl žádný zájem.

Myslím, že takový výzkum je dnes velmi důležitý, protože se týká klíčových postav polských dějin. Nemělo by to zůstat viset ve vzduchoprázdnu. V zájmu dobrého jména a památky samotného Jana Pavla II. by měly být všechny pochybnosti objasněny.

Samozřejmě je zde nutná elementární poctivost a obezřetnost. Problém je v tom, že čím historičtější jsou postavy, tím obtížnější je jejich hodnocení.

Měla by tedy existovat další komise, která by zkoumala, co věděl a nevěděl biskup a později kardinál Karol Wojtyla? Pokud ano, kdo by ji měl vytvořit?

Zde se opět vrátím k příkladu biskupství v Osnabrücku, které tímto úkolem pověřilo tamní univerzitu. Domnívám se, že je to nejlepší řešení. Univerzita je rozhodně tou správnou institucí pro budování a získávání nezávislých poznatků.

Také polská církev by mohla takový úkol svěřit univerzitě. Dovedu si představit, že vy takový výzkum prováděi historici z Jagellonské univerzity v Krakově nebo z Katolické univerzity v Lublinu. To by ovšem muselo být spojeno s naprostou svobodou a spoluprací ze strany kurie, a tedy s otevřením všech archivů.

S tím je, jak víme, největší problém. Výše citovaný arcibiskup Jędraszewski například prohlásil, že žádné archivy neotevře.

Polská církev totiž raději žije v mýtu. V tomto případě není pravda pro biskupy hodnotou sama o sobě. Důležitější je mýtus, například o Janu Pavlu II, který umožňuje mnohem více.

Vezměte si, že to, co se o Wojtylovi říká například v Rádiu Maryja, má jen málo společného se skutečností. Ale je to mýtus, který plní důležitou funkci, i když jen národně-patriotickou.

Církev nechce zpřístupnit spisy zneužívajících kněží úřadům. Odborník: jde o praktiky, které by měly být považovány za nepřijatelné.

Problém se získáváním církevních dokumentů mají i státní zastupitelství a soudy. V prosinci 2021 obdrželi polští biskupové tajný pokyn z Vatikánu, že mají zpřístupnit spisy pouze v případě, že o ně Polsko požádá Vatikán na základě mezinárodní právní pomoci.

Jedná se o zneužití mezinárodní imunity Svatého stolce, protože záležitosti, o kterých hovoříme, nevyplývají z mezinárodní subjektivity Vatikánu.

Tato subjektivita v žádném případě nečiní katolickou církev v Polsku extrateritoriální, tj. postavenou mimo zákon podle našeho práva. A poukazování na cestu mezinárodní právní pomoci naznačuje právě to. Je mimochodem velkým paradoxem, že církev v Polsku chce být na jedné straně velmi národní a na druhé straně, když by mohla mít problémy, uchyluje se k mezinárodnímu právu.

Jak to jako právník hodnotíte?

Nevidím zde žádné uplatnění vatikánské imunity. Jde o dokumenty, které vznikly v souvislosti s nějakými událostmi, často trestnými činy, na které se polské právo vztahuje v plném rozsahu. I když spisy vytvořili kněží a jsou v archivech kurie, stále se jedná o občany Polska a území polského státu. Jak říkám: katolická církev v Polsku není extrateritoriální.

Toto jsou praktiky, které by měly být považovány za nepřijatelné. Ukazují také určitou tendenci: Církev bude tyto spisy bránit a ztěžovat cestu k pravdě.

Co mohou polské úřady v takové situaci dělat?

Žádný úřad si jistě nemůže dovolit nerespektovat zákon, ať už je to církev nebo jiná organizace. Bohužel tato instituce měla vždy tendenci se v takové mimoprávní zóně pohybovat.

V polském právu existují předpisy, které ukládají povinnost vydávat dokumenty. Stačí je jednoduše začít uplatňovat a vymáhat. Konstrukce autonomie církve nespočívá v unikání spravedlnosti.

Vidím, že si představujete takový scénář, že policisté násilím vniknou do kurie a vezmou dokumenty z archivu. Něco takového se v Polsku ještě nestalo.

Pokud budou tyto dokumenty důsledně skrývány a blokovány před prokuraturou, nebude jiného východiska. Církvi nesmí být dovoleno, aby nerespektovala stát. Katolická církev nemá nikde zajištěnu beztrestnost.

Rozhodně tuto beztrestnost nezajišťuje konkordát. V článku 1 se dočteme, že Polsko a Svatý stolec "se zavazují plně respektovat zásadu autonomie ve vzájemných vztazích a spolupráci pro rozvoj lidstva a společné dobro". Utajování spisů zneužívajících kněží není činností "pro rozvoj lidstva a společné dobro".

Ano, to je záležitost, kterou konkordát vůbec nepokrývá.

Finanční odškodnění pro ty, kterým zneužívající kněží ublížili. Hrozí polské církvi bankrot?

Jste odborník na občanské právo, a tak se musím zeptat, zda státní nebo církevní komise, která by řešila problém sexuálního zneužívání nezletilcýh, by měla také vyplácet odškodnění?

Právním základem pro takovou náhradu je v občanském zákoníku § 430, z něhož vyplývá, že "kdo svěří svým jménem výkon činnosti osobě, která při výkonu této činnosti podléhá jeho vedení a je povinna řídit se jeho pokyny, ten je zodpovědný za škodu způsobenou zaviněním této osoby".

Zde je však třeba posuzovat každý případ individuálně a nelze vytvářet kolektivní odpovědnost. Prof. Łętowska je toho názoru, že duchovní je vždy ve vztahu podřízeném vzhledem ke svému představenému, takže biskup nebo řeholní představený je odpovědný vždy. Já bych však byl opatrný.

Proč?

Existuje kategorie kněží, kteří odmítli poslušnost biskupovi a opustili církev nebo někam utekli. Když takový člověk například odjede na druhý konec Polska a spáchá tam zločin, opravdu konal úkol, který mu svěřil jeho nadřízený? Ne, jednal výhradně na vlastní pěst. Zde by tedy článek 430 občanského zákoníku neměl uplatnění.

Další problém se týká toho, kdo by měl být obviněn. Podle zákona ze 17. května 1989 o vztahu státu ke katolické církvi v Polské republice je jak kurie, tak každá jednotlivá farnost právnickou osobou, takže má svůj majetek. Je za trestný čin faráře odpovědná farnost nebo diecéze?

Nedovedu si také představit, že by komise nahradila soudní mechanismus kompenzace.

V současné době je již dobře znám příklad Terlikowského komise, kterou zřídili dominikáni poté, co byl odhalen rozsah zneužívání Pavla M. Po zveřejnění zprávy řád také oznámil, že zaplatí odškodné.

Dominikáni se rozhodli uzavřít s poškozenými stranami mimosoudní vyrovnání. Jedná se o právní mechanismus, který vyžaduje, aby oběť přijala nabídku odškodnění výměnou za zřeknutí se dalších nároků za utrpěnou újmu.

Domnívám se však, že toto by nemělo být úlohou komise. Práce komise by měla spočívat ve zjišťování skutečností, které mohou být později základem pro další nároky, například v individuálním jednání se zástupci církve nebo před občanskoprávním soudem.

To znamená, že by mělo být možné mimosoudní vyrovnání? Doposud se poškození rozhodli léta trvající soudní boj, protože biskupové nechtěli akceptovat jejich podmínky vyrovnání.

Je v zájmu církve vypracovat takovou strukturu, která by tyto případy vyřešila bez soudního řízení. Soud, jak je dobře známo, pouze generuje další náklady, nejčastěji na straně kurie, ale také traumatizuje oběti, znovu je viktimizuje.

Takový mechanismus dobrovolného odškodnění by byl jistě dobrým řešením pro obě strany. Církev by se otevřela poškozeným, ale také, přiznejme si, by se ochránila před vysokými odškodněními přiznávanými soudně. Jak ukazují zkušenosti, tyto odškodnění se budou časem jen zvyšovat.

Dosud nejvyšší odškodnění přiznané polským soudem činilo 1 milion zlotých, ale to je ojedinělý případ. V průměru se tyto částky pohybují v řádu několika set tisíc zlotých. Praxe také ukazuje, že pro biskupy je obtížné s těmito rozsudky souhlasit, protože se proti nim obvykle odvolávají. Proto se tyto případy táhnou roky a končí až u Nejvyššího soudu.

Samozřejmě, že biskup, stejně jako každý občan, má právo využít instanci soudů. To mu nelze zakázat. Takové jednání však není morálně nelišné. Když se biskup zatvrdí a odvolává se proti každému rozsudku, způsobuje takový proces církvi mnohem větší škody než několikasettisícové odškodné.

Kvůli mravnostním skandálům vyhlásilo mnoho amerických diecézí po odškodnění obětí bankrot. Hrozí polské církvi finanční bankrot?

Na tuto otázku nelze přesně odpovědět, protože neznáme počet poškozených, ani nemůžeme předvídat, jaké odškodnění přiznají soudy. Dnes bychom jen spekulovali.

Církev by nepochybně měla co nejdříve taková šetření provést a čelit jim s připraveností přijmout pravdu, ať je jakákoliv. Šetření nemůže sloužit k uspokojení mýtů a k obraně biskupů, ale nemělo by sloužit ani k útoku na instituci. Poctivý přístup k tomuto problému poslouží celé společnosti.

*Prof. Frederick Zoll - profesor Jagellonské univerzity a univerzity v Osnabrücku, Dr. h.c. D. h.c. Západoukrajinské univerzity v Ternopilu. Místopředseda regionální rady KOD Malopolska. Je členem organizačního týmu Kongresu katoliček a katolíků a skupin "Moc", "Duchovní - lid".

Zdroj: https://wiadomosci.onet.pl/tylko-w-onecie/co-z-rozliczeniem-pedofilii-w-kosciele-ekspert-wskazuje-na-role-watykanu/7lc03d0