V rámci Národní služby na ochranu nezletilých (SNTM) Italské biskupské konference vyšla v roce 2016 příručka s názvem: Duchovní zneužívání. Rozpoznání a souvislosti (zveřejněna na internetových stránkách CEI). Text je dalším v řadě příruček a iniciativ, které biskupové věnovali tomuto problému.
Lorenzo Prezzi
16. května 2025
Kromě směrnic formulovaných v roce 2014 a revidovaných v letech 2019 a 2023 a dvou zpráv o zneužívání, které však byly v některých ohledech kritizovány, je třeba zmínit další četné iniciativy týkající se seminářů, škol, farností a vychovatelů, jakož i aktivity jednotlivých 226 diecézí v této oblasti. K tomu lze přičíst také „národní den“ věnovaný obětem a další aktivity, například v rámci činnosti mužských a ženských řeholí.
Teoretické návrhy v příručkách a pokyny Národní služby jsou však často důslednější a odvážnější než konkrétní praxe v terénu.
Porušování důstojnosti, svobody a integrity
Ve zmiňovaném textu, který je výsledkem několikaleté práce studijní skupiny zahrnující přibližně 20 osob, je zneužívání svědomí označeno jako manipulativní činnost, kterou osoba vstupuje do sféry svědomí jiné osoby do té míry, že podmiňuje a ruší svobodu úsudku a volby.
„Duchovní zneužívání je zvláštní formou zneužívání svědomí a projevuje se porušováním důstojnosti, svobody a integrity člověka v jeho náboženském a duchovním sebeurčení. Takové zneužití je nejinvazivnějším zásahem do intimity člověka, protože se odehrává ve vztahu k Bohu, k životu víry a k duchovnímu životu, a to prostřednictvím zvráceného výkonu osobní, náboženské a institucionální moci a autority.“
„Duchovní zneužívání je charakterizováno jako sled záměrných a manipulativních činů páchaných ve jménu Boha a má podobu násilí, které koná duchovní vůdce, skupina několika osob (duchovní vůdci, zpovědníci, katecheté, vychovatelé, pastorační pracovníci…) nebo společenství (hnutí, sdružení…) buď vůči jednotlivci, skupině či celému společenství.“
Je třeba upozornit, že v církevním kontextu má zneužívání vždy duchovní charakter a je specifické citovým vydíráním, vykořisťováním a kontrolou individuální nebo kolektivní svobody. Často je zahaleno do pokroucených teologických názorů nebo fundamentalistických výkladů Písma. Výsledkem je pokřivený rozměr autority, který se zaměřuje zejména na lidi toužící po růstu v duchovním životě. Zranitelnější jsou ti, kdo jsou zasaženi ztrátou, opuštěním, selháním nebo nemocí, čímž jsou vystaveni většímu nebezpečí.
Zranění způsobená duchovním zneužíváním jsou velmi hluboká a projevují se poklesem sebeúcty, závislostí, dezorientací, pocitem strachu, viny a zmatkem ohledně vlastní identity.
Zvláště devastující je rozpad rodinných vztahů, referenční skupiny a přerušení formace. Jevy, které poškozují obraz Boha, zpochybňují příslušnost k církvi a někdy vedou k opuštění víry.
Zneužívající osoba
Zneužívající osoba je často charismatickou osobností, která kolem sebe vytváří exkluzivní skupinu s vysokou mírou kritiky církevní instituce. Charismatik postupně omezuje zdravý životní prostor a vnitřní svobodu členů, stává se ve společenství nezpochybnitelnou autoritou, vytváří vlastní jazyk a brání jakémukoliv formování skupiny zvnějšku. Staví se na místo Boha.
K tomu všemu je potřeba nastavit takový kontext, který umožňuje rozvoj určitého komunitního, sociálního a institucionálního systému: „systemický kontext“. „Pojem ‚systém‘ chápaný v církevním smyslu zahrnuje poslání, normy a struktury nezbytné k realizaci poslání církve a k zajištění její kontinuity. Všechny prvky systému, pokud jsou používány zvráceným způsobem, přispívají přímo či nepřímo k tomu, že v rámci tohoto systému umožňují, podporují a kryjí zneužívání.“
Stává se, že poslušnost Bohu je nahrazena poslušností představenému a že obraz autority a církve se považuje za důležitější než zranění obětí. „Je proto nezbytný systémový pohled, aby bylo možné pochopit odpovědnost jednotlivce, společenství i samotné církve. Pachatel může páchat trestnou činnost a často zůstává nepotrestán, když systém funguje pokřiveně a umožňuje krytí zevnitř, takže pachatel nerušeně působí díky spoluúčasti církevních nadřízených (biskupů, členů kurie, představených, vedoucích a společensky a ekonomicky vlivných osob).“
To může dojít až tak daleko, že je představený sakralizován a veškerá jeho rozhodnutí jsou nekriticky přijímána, včetně zavazování k mlčenlivosti a příkazů k přerušení vztahů s lidmi, kteří se od něj vzdálili. Vytváří se fiktivní a sdílená soudržnost, která brání vnitřní kritice a uznání chyb, což vede k tomu, že se mnozí, ačkoli to vědí, neodváží ozvat. Vytváří se kultura mlčení a popírání.
Co dělat
V souvislosti se zneužíváním je užitečné připomenout strukturální nedostatky, které v církevním kontextu stále přetrvávají. Sekretář Papežské komise pro ochranu nezletilých P. Luis Manuel Alí Herrera o tom hovořil v Polsku v projevu k pracovním skupinám pro ochranu nezletilých (13. května 2025).
Vyzval, aby se více pracovalo s problematikou kulturních bariér a také na tom, že oběti stále nejsou středem pozornosti. Odsoudil po staletí přetrvávající tabu, které identifikuje duchovní autoritu s přímou manifestací Boha, což vede k mlčení tváří v tvář zločinům. Dále konstatuje zdlouhavost soudních procesů, netransparentnost archivů a nejasnou komunikaci. Stále není jasné, jak definovat zranitelného dospělého, například v případě mladých lidí ve formaci. V neposlední řadě existují provozní nedostatky, díky nimž úřady pro ochranu nezletilých existují pouze na papíře, ale bez potřebných investic a kompetencí.
Prohlubování povědomí církve o zneužívání má před sebou ještě dlouhou cestu.
Zdroj: https://www.settimananews.it/pastorale/cei-su-abuso-spirituale-coscienza/
