V tomto článku deník La Croix shrnuje reakce svých čtenářů na reportáž mapující duchovní zneužívání v Sept-Fons, kterou jsme v českém překladu zveřejnili na našem webu pod názvem Opatství Sept-Fons: Neproveditelná reforma kláštera v zajetí mocenského zneužívání. České církevní prostředí bylo touto problematikou také zasaženo, a tak bychom tyto reakce rádi zprostředkovali i zde.
Sophie Gratelle
31. července 2025
Zveřejnění naší reportáže o opatství Sept-Fons, které odhalilo přetrvávající mechanismy duchovní manipulace, vyvolalo četné reakce našich čtenářů.
Ačkoliv v centru debat je mocenské zneužívání, znovu se dostávají do popředí také otázky církevní hierarchie a selhání systému. Čtenáři také diskutují o roli a odpovědnosti médií, zejména listu La Croix. Naše redakce dostala osobní svědectví, popisy různorodých zkušeností i různé otázky týkající se duchovního života – všechny poukazují na společnou snahu dobrat se pravdy.
Zneužívání moci
Řada svědectví potvrzuje pravdivost popsaných událostí.
„Nic není přehnané, všechny informace jsou přesné. Jsou dokonce i jiné, ještě závažnější skutečnosti, o nichž nebyla řeč,“ píše například V., který tvrdí, že v Sept-Fons strávil dvacet let.
„Konečně vychází najevo pravda! Žil jsem v této komunitě devět let (…) Plně se v popisu autora poznávám,“ reaguje další.
Někteří čtenáři odsuzují toxické prostředí, jiní kritizují nejasné nebo přehnané používání pojmu „zneužívání moci“. Bývalí mniši a blízcí hovoří o případech různých forem zneužívání. Několik svědectví označuje tamější autority za toxické, mluví o manipulaci a důsledcích v podobě depresí či sebevražd.
„Ti, kdo se ‚mají dobře’, jsou ti, kteří se podřídili systému otce Mikuláše – ale jakou cenu to stálo jejich duchovní život? (…) Sept-Fons fungoval jako sekta,“ dosvědčuje bývalý mnich.
Další bývalý kněz z jiného kláštera dodává: „Podařilo se mi odtud odejít až poté, co jsem zahájil hladovku… Vaše osobní doklady jsou schované u představeného. Je to opravdu vězení.“
Církevní autority a selhání systému
Někteří čtenáři poukazují na to, že někteří náboženští představitelé mají příliš dlouhé mandáty, a volají proto po strukturální reformě církve: navrhují zavedení externích kontrol, psychologického hodnocení přestavených či omezení jejich pravomocí.
Jeden anonymní čtenář srovnává s jinými komunitami:
„Článek správně zdůrazňuje odpovědnost opata a novicmistra, kteří vykonávali autoritu čtyřicet let bez jakékoliv skutečné protiváhy. (…) Je třeba zdůraznit nebezpečí dlouhodobého vykonávání vedoucí role bez nezávislé kontroly. U dominikánů se Převor pravidelně mění, u komunity Emmanuel je Moderátor jmenován na omezené období. Navrhuji, aby i zde byly mandáty časově omezeny a aby se případně v tomto smyslu upravily stanovy.“
Role a odpovědnost tisku, zejména listu La Croix
V reakcích se často objevuje otázka, zda má tisk právo zkoumat vnitřní záležitosti církve. Mnozí čtenáři La Croix děkují a oceňují odvahu redakce prolomit mlčení. Jedna řeholnice napsala: „Díky La Croix za velkou odvahu říkat pravdu.“
Podobně se vyjadřuje i Guy Aurenche, bývalý předseda katolického výboru CCFD-Terre solidaire: „Díky redakci La Croix za odvahu při odhalení destruktivního vlivu mocenského zneužívání v opatství Sept-Fons. Je to zároveň otřesné i smutné! Takové skutečnosti silně poznamenávají způsob, jakým můžeme svědčit o naší víře. (…) Děkuji celému týmu za odvahu osvětlit tyto závažné anomálie.“
Jiný čtenář, který si přeje zůstat v anonymitě, dodává: „Tváří v tvář bezmoci církevních institucí našly oběti zase jednou poslední útočiště v tisku.“
Někteří jsou však kritičtější a článek označují za senzacechtivý či málo vyvážený. „Velmi mě překvapuje, jak rozebíráte vnitřní život kláštera. (…) Naučte své novináře diskrétnosti, zdravému rozumu a evangelní velkorysosti!“ píše benediktin bratr Reginald-Ferdinand Poswick.
Jiný čtenář, F. Dufay, zase lituje poškození pověsti církve: „Nestává se La Croix bulvárem? (…) Zašli jste opravdu příliš daleko. (…) Bude pro mě těžké hájit vás jak před těmi zprava, kteří vás obviňují z útoků, tak před těmi zleva, kteří tvrdí, že se tématu věnujete příliš. Pište také o tom, co funguje dobře, prosím!“
Do redakce nám dorazila také silná svědectví bývalých mnichů, blízkých, věřících, kněží či řeholnic. Některá popisují hluboké utrpení, jeden bývalý bratr například píše: „Komunitu jsem opustil v roce 2014 po třiceti letech strávených v osidlech otce Mikuláše a Doma Patrika.“
Jiní naopak vyjadřují opatství hlubokou vděčnost. Takto vzpomíná otec Jean-Claude P.: „Moje první duchovní obnova v opatství se konala v červnu 1970, bylo mi 19 let. Hostitelé – otec Jean a otec Jacques – byli mimořádně *moderní*, velmi otevření církvi té doby po koncilu, fascinující a pevně zakotvení v Kristu. Otec Jean se stal mým duchovním průvodcem na nejméně deset let – a vděčím mu za tolik. Děkuji jemu (nyní již zesnulému), děkuji Pánu za něj i za všechny. Na Sept-Fons mám jen ty nejkrásnější vzpomínky.“
„Nevylévejme dítě i s vaničkou“
Někteří čtenáři vyjadřují věrnost komunitě navzdory kritice. Thibault a Florence Walckenaer píší o svém synovi: „Pozor, abychom nevylili dítě i s vaničkou… Náš syn zde žije už třináct let a nalezl štěstí, rovnováhu, naplnění a klid.“
Další sdílejí příběhy uzdravení po zkušenosti zneužívání: „Sám jsem před třiceti lety zažil zneužívání moci v jednom opatství a podařilo se mi odejít až díky hladovce,“ vysvětluje bývalý kněz Philippe Delaby. „Naštěstí se mi později dostalo pomoci a mohl se znovu postavit na nohy. Proto rozumím bolesti těch, kteří stále trpí. Někteří dokážou svůj život znovu vybudovat, jiní trpí dál a další na uzdravení ještě stále čekají.“
Mnozí svědčí o napětí mezi věrností církvi a hledáním pravdy. Pierre-Emmanuel Lesoin se ptá: „Jak může církev dál kráčet vpřed, pokud se opírá o lež – nebo jak tomu sama říká – o ‚tajemství’? Dokud si církev sama neuloží povinnost mluvit pravdu, bude světu dávat odpudivé svědectví.“
Výzvy k modlitbě
Otázky ohledně smyslu a obsahu charismatu, poslušnosti a samotného mnišského života se v dnešní době otevírají s nebývalou hloubkou. „Neuvážené používání pojmu ‚charisma‘ je zásadním faktorem, který přispívá k tomu, že je sexuální, psychologické i duchovní zneužívání v katolické církvi systémový problém,“ píše Philippe Delaby.
Do redakce dorazilo také mnoho výzev k modlitbě a soucitu – jak s oběťmi, tak s mnichy samotnými. Nejčastěji přicházely od čtenářů, kteří opatství navštěvují, nebo je v minulosti poznali: „Modleme se především za tyto mnichy, na které se dnes ukazuje prstem, i za ty, které přijímají – často zranitelné a křehké,“ píše jeden z nich. A další připomíná: „Mniši se modlí za svět; bylo by nevděčné, kdybychom je v těchto těžkých chvílích nepodpořili modlitbou my.“
