V listopadu roku 2025 se v Polsku konaly další duchovní cvičení s názvem „Vzkříšení. O Davidovi v nás“ určené pro kněze. Připravili je biskup Artur Ważny, tým polské biskupské konference pro novou evangelizaci, Evangelizační škola sv. Ondřeje (SESA) Żary „Syn Dawida“ a nadace Składak s přáteli. Ve vedoucím týmu rekolekcí jsou lidé sexuálně zneužití v církvi.
V tomto článku vám přinášíme svědectví účastníků z řad kněží, kteří se rekolekcí zúčastnili v loňském roce.
Kněží, kteří se zúčastnili rekolekcí „Zmrtvýchvstání. O Davidovi v nás“ v Poroszevicích, na jejichž vedení se podílely osoby stižené sexuálním násilím ze strany duchovních, sdílejí svá svědectví. Rekolekcí se zúčastnilo několik desítek kněží.
Od 21. do 24. října roku 2024 proběhly v centru v Poroszevicích rekolekce pro kněze, na jejichž vedení se podílely osoby se zkušeností se sexuálním násilím ze strany duchovních, manželské páry, lidé žijící sami, psychoterapeuti, kněží a také biskup. Biskup Artur Ważny řekl: „Tyto rekolekce jsou plodem setkání a vzájemného naslouchání biskupů a zneužívaných… U zrodu této myšlenky je také pochopení, že je nutné, aby se s oběťmi mohli setkat i další duchovní a mohli jim naslouchat.“ V rozhovoru s KAI o. Tomasz Matyjaszczyk vysvětlil: „Absolutně mimořádné je to, že zneužívané osoby budou plnoprávnými členy evangelizační skupiny.“
Rekolekce zorganizovala Nadace Składak a škola nové evangelizace Żary „Syn Dawida“.
Navzdory zranění budovat bezpečnou církev
Jeden kněz účastnící se rekolekcí, který chce zachovat anonymitu, říká: „Když jsem viděl na facebooku pozvání na rekolekce v Poroszevicích, pomyslel jsem si: To je něco pro mě. Ale může tam jet kněz v dětství sexuálně zneužívaný knězem? Naštěstí byla moje žádost přijata a já jsem jel.“ První věcí na rekolekcích byla zpověď u biskupa Artura Ważného. „Po zpovědi mi otec biskup doporučil, abych si popovídal s Tośkou Szewczyk a o. Tomkem. Když jsem se s Tosiou podělil o svůj příběh zneužívání, řekla, že je jí to velmi líto. Cítil jsem se zmatený a dojatý jejím smyslem pro odpovědnost. To mně by mělo být líto jejího zranění…“
V Poroszevicích Tośka sdílela svůj příběh. „Objevil jsem v něm stejné rány sexuálního zneužívání, které vidím v sobě. Její zkušenost zneužití, vzteku a bezmoci jsou pocity, které cloumaly i mnou a ještě občas cloumají,“ říká účastník rekolekcí a dodává, že dalším důležitým momentem byl rozhovor s o. Tomkem Matyjaszczykem.
„Povídal jsem mu o tom, jak jsem byl sexuálně zneužívaný, o tom, jak se se mnou kněz, který byl mým vůdcem a zpovědníkem, nejdřív pomodlil kompletář a potom mi dával ruce do rozkroku. Po 20 letech jsem nabyl odvahy si s tím člověkem promluvit. Ale neuslyšel jsem slova ,omlouvám se´, ale tajemně formulované: ,zachoval jsi se zraleji než já´. Potom se mnou chtěl odsloužit mši, s čímž jsem neprozřetelně souhlasil. O. Tomek se mě zeptal, jestli potřebuji nějakou pomoc. Odpověděl jsem, že ne, že chci pomáhat ve společenství zneužívaných v církvi,“ říká účastník rekolekcí.
Dojalo ho věnování, které mu Tośka Szewczyk napsala do knihy „Nezemřela jsem. Od zranění ke svobodě“: „Děkuji, že přes všechna zranění tvoříme bezpečnou církev.“ Zakončil: „Děkuji za ten čas rekolekcí. Děkuji, že jsem přes všechna zranění s novou silou zatoužil tvořit bezpečnou církev.“
Rekolekce, které byly církví
Rekolekcí se zúčastnil také o. Maciej Biskup, dominikán. Sdílí tuto úvahu:
Rekolekce, které byly církví. Církví, která byla taková a ne jiná proto, že si dovolila obejmout – obejmout zneužité osoby a být objata zneužitými osobami.
My účastníci jsme zažili po těch několik dnů jinou církev. Církev, která nejen chtěla slyšet, ale i – a to je možná nejpodstatnější – si dovolila odzbrojit se. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ začíná sestoupením do pekel. Do propasti, skrz kterou procházejí zneužívaní, skrz propast vlastních ran uštědřených v církvi, ran, způsobených zneužitím moci, nelidskými a neevangelními styky a vztahy v církvi, nevšímavostí a neslyšením.
Dojemným momentem těchto rekolekcí bylo gesto objetí kněží zneužitými (i dalšími přítomnými laiky). Zneužívaní chtěli utišit rány, které v sobě neseme i my, kněží. Je mimořádné nechat se obejmout Kristem přítomným ve zneužívaných.
Jiné, neméně dojemné gesto, udělal biskup Artur Ważny, který si při rekolekcích na nic nehrál a mluvil jako laskavý bratr a otec, bez církevní falešnosti, odstupu a povýšeného paternalismu. Biskup Artur nepoučoval. Sdílel svůj život včetně toho, co jeho samotného v církvi zranilo a zraňuje. Potom se rozhodl jménem církevních hierarchů a představených požádat o odpuštění za veškerá zneužití moci. Jako první vykonal obřad mandatum (mytí nohou) několika kněžím zastávajícím různé vedoucí funkce představených a ti potom to samé vykonali vůči všem ostatním kněžím, kteří mohli přijít se svým osobním zraněním, způsobeným hierarchy, faráři, řeholními představenými a dalšími kněžími.
Takových momentů dotýkajících se srdce a bořících v nás duchovních „opevněné hrady“ (slovo “Kościół” v polštině pochází z českého castellum – hrad), odhazujících plášť (bezpečnou roli) jako Bartimaios (Mk 10, 46b-52), o kterém hovořil biskup Artur, bylo víc.
To všechno by se nestalo, nebýt otevřenosti zraněných. V žádném případě není možné pokoušet se zredukovat tyto lidi do pozice obětí (ani v kanonickém procesu, kde je jim odepřeno právo být procesní stranou a je jim odmítnut přístup k informacím). Bylo by to další zranění a drželo by je to v odstupu. Tyto rekolekce byly možné, protože zneužití nám darovali svou sílu, znovu získanou osobnost a schopnost jednat, protože „v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12, 9).
Jel jsem s velkými nadějemi, protože jsem se měl setkat se zneužívanými, ale zároveň jsem sem nemohl přijet bez svého osobního zranění způsobeného opakovaným nepřijetím v polské církvi, protože stojím na straně vyloučených. Věřím, že církev, jako společenství vykoupených lidí, pekelné brány nepřemohou. Ale už nemám stejné přesvědčení, co se týče její institucionální tváře. Naopak jí přeji onen oheň a rozdělení (srov. Lk 12, 49-53), které ji uvrhnou do ještě větší progresivní krize, aby přestala být „mimo“ (Nosowka/Król, „Poza“).
„(…)
máš suché srdce
otupělé nervy
kudy k tobě
zda správně jedu jedu
jsem mimo, mimo dosah
slabý signál přerušuje spojení
prosím, podej mi pomocnou ruku
nevěřím
příliš dlouho jsem klečel
jsem mimo
mimo dosah
slabý signál
přerušení spojení
prosím, podej mi
pomocnou ruku
nevěřím
nebo se možná bojím (…)”
Odjel jsem překvapen vírou společenství, ve kterém jsem zažil to, že my, kněží, můžeme fungovat jinak, aniž bychom se schovávali za roli a z odstupu poučovali; ale jako lidé…, jako učedníci, bratři, kteří se před sebou navzájem a před Slovem nebáli (na začátku se samozřejmě báli) odhalit svoji křehkost. Během těchto několika dní se zrodila církev, která si dovolila v prostotě a křehkosti zranění sama sebe svolat a shromáždit (ekklésia). Rekolekce byly skrz naskrz dobou antiklerikální. Možná právě proto se staly CÍRKVÍ!
Devatenáctého listopadu se zneužívané osoby setkaly s celým episkopátem. Přeji našim biskupům stejnou zkušenost rekolekcí se zneužívanými.
Láska navzdory zranění
O. Gniewomir Kujawa shrnul rekolekce jednou větou: „Láska v pravdě.“ Je vděčný za „svědectví zneužívaných osob o Ježíšovi, který uzdravuje a uschopňuje k velké a upřímné lásce k církvi, ke kněžím, a dokonce k pachatelům zranění“. Byla pro něj důležitá společná modlitba krásných chval Boha, také být společně před Bohem, číst Boží slovo spolu s lidmi, kteří jsou prostí výčitek, ač by na ně měli plné právo. „Od zneužívaných osob jsem zažil lásku projevující se prostými, všedními gesty – při společném jídle, v rozhovorech a ve vtipkování mezi kněžími a terapeuty.“ Zdůraznil zkušenosti lásky přítomných kněží vůči zneužívaným osobám, „v citlivosti a pokorném vědomí, že jejich bratři dříve tyto lidi zneužili“. Podstatné je, že zmizelo rozdělení na „oni“ a „my“ ve prospěch bytí spolu, společenství, jednoty v Kristu.
O. Tomasz je přesvědčený, že není třeba příliš povzbuzovat kněze, aby se zúčastnili takových rekolekcí: „Pokud má někdo rád církev, pojede na tyto (a nejen na tyto) rekolekce, protože mu záleží na církvi a na sobě samém. Pro mě to byl krásný a výjimečný čas. Sám prožívám hodně bolesti a zranění církví. Ale vím, že jde o Boží milost.“
Uzdravit pastorační lhostejnost
„Rekolekce ,O Davidovi v nás´ byly potvrzením toho, o čem jsem přesvědčený od začátku tohoto těžkého momentu naší církevní reality, jakým je skandál zneužívání služebníky církve jim svěřených lidí. Toho, že jedině věrnost evangeliu, radikálně a absolutně beze zbytku, nás může z této situace dostat, posílit nás, aniž bychom ztratili ,některého z těch maličkých´ na obou stranách dramatu zneužívání. Co nejsrdečněji děkuji našim obětem přítomným na rekolekcích za to, že jsem v nich mohl potkat konkrétní, laskavé a o církev se starající živé osoby, bratry a sestry, a nikoli – jak se leckde říká – ,ideologii´. Jasně také vidím, že vedle zřejmého a poměrně snadno diagnostikovatelného hříchu, jakým jsou případy sexuálního zneužívání, existuje zhouba s často podobnou intenzitou, ale s ,postupným uvolňováním´, a to skrze pastorační průměrnost a nevěrnost evangeliu, které jsou ale obtížně vysledovatelné a pojmenovatelné. Řeknu to jazykem nejnovější encykliky Svatého otce: jednání ,bez srdce´ jak mezi duchovními, tak ve vztazích k laikům, mě ještě víc motivuje, abych byl vůči ostatním vždy takový a pouze takový, jaký by na mém místě byl Ježíš, dobrý pastýř,“ říká o. Karol.
Ježíš učí milovat církev
O. Mirosław Tykfer zjistil, že číst evangelium spolu s osobami zneužívanými v církvi umožňuje nahlédnout jeho hloubku. „Sbližuje nás to také navzájem: nás kněze a nás kněze a zneužívané osoby. Je to ale také výzva, abychom, tváří v tvář tak hrozné nespravedlnosti, jakou je umlčování zneužívaných nebo to, že nejsou bráni vážně, nezůstávali z pohodlnosti mlčet. Z rekolekcí odjíždím také s poselstvím pro zneužívané, aby se nestavili proti kněžím falešně obviněným ze zneužívání, protože zneužití jsou de facto jedni i druzí,“ říká.
O. Sebastian je dojatý tím, že zneužívaným záleží na církvi věrné evangeliu: „Doslova mě dostalo, že každý ze zneužívaných lidí, kteří tam byli přítomni, zdůrazňuji KAŽDÝ, chce, aby církev žila podle evangelia a aby se s pachateli jednalo evangelijně. Velmi se mě dotýkalo, že jedině LÁSKA je lékem na zlo. Veškerý ten čas byl požehnaný. Děkuji Bohu za tu dobu milosti a proces uzdravování mých zranění. Možná je to silné, co teď napíšu, ale nemiloval jsem církev, protože jsem v ní nezažil lásku. Teď mě Ježíš učí milovat církev.“
Zneužívaní jsou srdcem církve
O. Mariusz Turzyński říká:
Církev bez srdce je nelidská. Kněží bez lidskosti jsou nelidští. Máme v církvi vážné nedostatky v lidské formaci, v rozvíjení citlivosti. Ten, kdo není citlivý, je nelidský. Jednou jsem slyšel větu: „K čemu to je, že kněz je Boží, když je nelidský.“ Jel jsem na tyto rekolekce s úmyslem rozvíjet citlivost vůči osobám zneužívaným v církvi a kvůli osvojení schopnosti jim naslouchat. Neměl jsem ponětí, že budu laskavě vyslechnut a zažiju empatii a něhu v nejčistší podobě. Ježíš a zneužívaní se dotýkali mých ran. Dotýkali se jich láskou. Potkal jsem na těchto rekolekcích církev v jejím centru, potkal jsem srdce církve, Ježíšovo zraněné srdce. Zneužívaní jsou srdcem Ježíše, jsou srdcem církve. Kdysi sv. Terezie od Dítěte Ježíše řekla: „V srdci církve, své matky, budu láskou…“ Na těchto rekolekcích jsem uviděl a zažil, že zneužívaní jsou v srdci církve láskou. Kdysi jako seminarista jsem s ruměncem na tváři četl „Dějiny duše“ od sv. Terezie. Teď se stejným dojetím čtu dějiny duše Tośki – kniha „Nezemřela jsem. Od zranění ke svobodě“ je pro mě hlasem Boha a pramenem světla zářícím z evangelia, z rána vzkříšení. V biskupovi Arturovi jsem potkal otce, v našich zneužívaných jsem se setkal s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem.
Viděl jsem vlastní rány
Když jsem jel na kněžské rekolekce, byl jsem přesvědčený, že uslyším mnoho těžkých bolestných příběhů zneužívaných lidí, které probudí moje srdce k větší citlivosti vůči lidským zraněním. Věděl jsem, že vůdčím motivem bude Davidův příběh. To znamená, že si určitě připomenu jeho hřích, nejistotu a že uvidím nástrahu, do které upadl. Ale to, co jsem zažil na rekolekcích, překonalo moje nejsmělejší očekávání. Na základě Davidova příběhu a jeho ran, které mu uštědřili druzí lidé nebo on sám sobě, jsem uviděl vlastní rány, které jsem během života zažil. Měl jsem příležitost odhalit je před Kristem přítomným ve svých bratřích a sestrách z církevního společenství. Ježíš se jich dotkl svou uzdravující láskou. Stalo se to díky našim zneužívaným, kteří sdíleli svoje příběhy, vydávali svědectví víry, prokazovali nám svou lásku k nám a církvi a umožnili, aby skrze ně působil sám Pán. Přijel jsem, abych projevil starostlivost o zneužívané osoby, ale byli to oni, kdo se jako první postarali o mě. Čas těchto rekolekcí byl dobou zakoušení krásných bratrsko-sesterských vztahů, ve kterých člověk nemusí nic předstírat, ale v atmosféře bezpečí a vzájemné úcty může sdílet to, co je v hloubi srdce. Dobře, že jsem přijel, abych znovu objevil, jak krásný je každý člověk, jak krásný je Bůh a jak krásná je jeho církev,“ říká o. Jarosław Góralski.
Další kněz rovněž zdůrazňuje, že tyto rekolekce byly výjimečným časem. „To, co jsem zažil, ve mně dál pracuje, mění mě a umožňuje mi dívat se na všechno jinak. Tyto rekolekce ve mně otevřely úplně novou perspektivu pohledu na církev. Do té doby byla pro mě otázka zneužívaných osob teorií, hodně věcem jsem nerozuměl. Ale teď přestávám spekulovat a začínám naslouchat. První večer jsem se bál jít za Tośkou, Jakubem a Robertem, protože jsem nevěděl, jak s nimi mluvit. Ale velmi rychle se pro mě stali velice blízkými. Teď jsou to MOJI BLÍZCÍ, MOJI zneužívaní. Důležitá pro mě byla také zkušenost kněžského společenství, lidí křehkých, ale silných společnou modlitbou, vzájemným nasloucháním a slavením eucharistie. Vidím také nutnost modlit se nejen za zneužívané, ale i za pachatele, protože jsou nadále našimi bratry! A naší povinností je modlit se za ně, aby jim Bůh změnil srdce. Vidím se v Davidově příběhu.“
Poznal jsem další ránu
Ks. Dawid Dyrcz během duchovních cvičení napsal báseň:
Našim zraněným v církvi
On přišel
navzdory zavřeným dveřím
ukázal ruce a bok
nohy a záda
660 ran
poznal jsem další ránu
skrytou po staletí
zakrytou mnoha vrstvami rubáše
mnohokrát odsouzenou k smrti
nezemřelou
uloženou do hrobu
který neměla nikdy opustit
živější
než ostatní
krvácející více
než ostatní
měla ústa, která mluvila
velké věci
po léta dušená
může se nadechnout
ještě ne plně
lidé nechtějí vidět krev
ani slyšet velká slova
z nebe se ozval hlas
poslouchejte ji!
potkal jsem rákos
mnohokrát zlomený
dodnes lámaný
Veroničiny roušky
se ukázaly být dalšími
hřeby
které psaly na pergamen
z Kristovy kůže
potkal jsem ránu
obzvlášť Kristovu
před kterou
lze jen pokleknout
Tělo Kristovo
Amen
padnout na tvář
zakrýt hanbu
otevřít ústa
přijmout
setkat se
vyslechnout
zašpiněná léty
a přesto čistá
bílá tak, že žádný
bělič ji nedokáže vybělit
setkal jsem se s Kristem
zraněným
plným odpuštění
Nepředstavitelného
Neuchopitelného
pochopil jsem
Bůh je odpuštění
a rákos je dub.
„Potom jsem uviděl:
a hle, veliký zástup,
který nikdo nemohl spočítat,
ze všech národů a všech rodů,
lidí a jazyků,
stojící před trůnem a před Beránkem.
Jsou oděni v bílých rouchách
a v rukou mají palmy.
…
Kdo jsou ti odění v bílých rouchách
a odkud přišli?“
A já jsem mu řekl:
„Pane, ty to víš.“
A on mi řekl:
„To jsou ti, kteří přicházejí z velikého soužení
a vyprali svá roucha
a v krvi Beránka je vybělili.
…
A ten, který sedí na trůnu, nad nimi rozprostře stan.
Už nebudou hladovět ani žíznit,
a slunce ani žár je nezasáhnou,
protože je bude pást Beránek, který sedí na trůnu,
a povede je k pramenům vod života:
a Bůh setře každou slzu z jejich očí.“
Zjevení svatého Jana,
kapitola 7
Porszewice, 24 X 2024r.
