Článek o zneužívání v komunitě sester trapistek v klášteře Naší Paní nad Vltavou jsme publikovali před více než čtvrt rokem. Šlo o nejčtenější text na našem webu, vraceli se k němu lidé, které jsme potkávali, volali nám někteří představitelé církve. Pro autorku byl článek jistým vystoupením z anonymity a odhalením se. Ačkoli na našem webu byla podepsaná pouze Eliška, její známí samozřejmě poznali, o koho jde. A tak logicky nejvíce reakcí přišlo přímo jí. V tomto textu se vrací k tomu, co zveřejnění přineslo a jak se jí v životě daří dál.
Za Někdo Ti uvěří dodáváme, že s podobnými reakcemi se setkává takřka každý, kdo svůj příběh vypráví, ať už veřejně nebo mezi blízkými. Text nám připadá důležitý právě proto, že může ukázat, jak zraňující je pro oběti, když s důvěrou vypráví svůj příběh a někdo je znovu staví do role loutky, která má dělat jen to, co chtějí ostatní.
Lidem, kteří byli zneužiti, vzal někdo svobodu o sobě rozhodovat. Podobné reakce, které Eliška popisuje, tuto svobodu obětem znovu berou a hází tak klacky pod nohy uzdravení i cestě, kterou oběti už ušly.
Pozn. „redakce“: Jsem autorkou otázek i odpovědí. A to jak v tomto, tak v předchozím článku. Pokud jsem někoho uvedla v omyl, omlouvám se a na svou obhajobu uvádím, že u článku je výhradně moje jméno. Navíc, když jsem připravovala svůj první text, můj kritický manžel tvrdil, že je tak příšerně evidentní, že to není skutečný rozhovor, až ho to při čtení ruší, a že to tedy každý pozná. Nestalo se, takže to zde uvádím na pravou míru a dodávám, že tuto formu volím, protože je snazší při mateřském multitaskingu, mohu nechat text hovorový a umožňuje odstup.
Krom tohoto uvedení na pravou míru cítím potřebu zde okomentovat některé reakce, které se ke mně dostaly v souvislosti s touto zvolenou formou textu. Mezi nimi byl nejen nesouhlas s tím, že mluvím, ale i s tím, jak mluvím: tedy, že je to formou rozhovoru.
Naprosto respektuji, že někdo nemusí souhlasit s tím, co a jak konám. Do té míry je to korektní. Je také ještě korektní mít hypotézy ohledně toho, proč to dělám. A ano, lze mít i hypotézy ohledně toho, že moje motivace jsou mylné či dokonce zlé. Ovšem někdy se setkávám s tím, že nejde ani o hypotézy. Diskutující si je jist jak motivacemi mými, tak motivacemi ostatních. A kupodivu ví, že naše motivace jsou minimálně hříšné či psychiatrické, ne-li rovnou ďábelské: víme, že to děláš, aby sis připadala důležitá, aby ses pomstila, protože to „nemáš srovnané“, nebo: „Někdotiuvěří ti klade takové otázky, aby z tebe vytáhli co nejvíce skandálních detailů“, atd. To už korektní není.
Za „redakci“ Eliška
A za Někdo Ti uvěří ještě chceme dodat, že dialog vedený jakožto rozhovor mezi tazatelem a dotazovaným v jedné osobě je běžnou literární formou hojně užívanou již od antiky (např. Platónovy dialogy a dramatická tvorba). Na jeho popularitu navázal i středověk a novověk (různé formy rozprav nad teologickými tématy, didaktické texty, disputace) a ani moderní literatura není výjimkou (výrazný vzestup beletristiky), a to včetně vědeckých metod (kladení si otázek a hledání odpovědí na ně).
ROZHOVOR 2
Jak se máš?
Celkem dobře. Měla jsem nějaké zdravotní problémy, ale už s nimi nějak zvládám zacházet, a hlavně...jsem dodělala diplomku, začala autoškolu a připravuju se na státnice.
Takže dobře.
Tak jo. Není to celé, ale je to další kámen v rekonstrukci...
Života po klášteře...
Yes... No, a jinak, dcera roste, zvládli jsme rodičovské zkoušky na téma "kroužky", dětská skupina", "změna pediatra"... Kdo můžeš pochopit, pochop...;-)
A jaká je tvoje zkušenost "po zveřejnění rozhovoru"?
Tak asi dvě slova: překvapení, pozitivní.
Co bylo pozitivní překvapení?
Hodně věcí. Díky tomu jsem se mohla zkontaktovat s dalšími bývalými spolusestrami, dostala jsem také dost zpětných reakcí ve smyslu, že to někomu pomohlo. Například tím, že jejich blízcí najednou více rozuměli tomu, co prožívaly po odchodu z kláštera, nebo uvědomění, že ne všechno byla chyba na jejich straně. Nebo že najednou je možnost o tomto tématu mluvit, ať už v rámci jiných komunit, nebo v dalších prostředích. To pro mě bylo důležité.
Nemyslím si, že bych měla ještě nějakou roli v procesu změn v komunitě nebo řádu. Ale přijde mi důležité, aby někde v češtině byly dostupné informace o tomto fenoménu pro ty, kteří se pro řeholní život rozhodují. Ne proto, aby nevstupovali, ale proto, aby uměli rozpoznat a řešit, co není v pořádku.
Pak samozřejmě po vydání článku přišla vynucená veřejná omluva ze strany komunity, a později i ze strany řádu. Jistě, je to na místě. Ale vynucené omluvy nemají velkou hodnotu.
Taky mě překvapil ten obecný zájem. Nečekala jsem, že si to tolik lidí přečte, asi částečně proto, že jsem byla zvyklá, že to je „můj problém", který nikoho zas až tak nezajímá.
A pak jsem taky byla ráda, že jsem zvolila platformu Někdotiuvěří, protože tam pak někdo kompetentní mohl zorganizovat třeba podpůrnou skupinu, a nějak se dál věnovat a pomáhat těm, které řád poškodil, když já na to kapacitu nemám. Tohle byl jeden z mých cílů, a jsem ráda, že tohle nějak zafungovalo. Jako... posunuli jsme se od – pomoc a informace poskytují oběti – k – pomoc a informace poskytuje neziskovka. Ale furt lepší než nic.
A překvapilo tě něco i co do obsahu reakcí, nikoliv jen to množství?
Překvapilo mě, kolik lidí volalo po tom, aby se věc předala policii. Já jsem tedy od začátku počítala s tím, že to nejspíš bude tak, že předáme stížnost církvi, ta nic neudělá, tak se bude pokračovat u dalších institucí, tedy neziskovky, policie, média. Pak se sice stalo, že řád „něco udělal“, ale spíš se ukázalo, že tam to stejně nekončí, takže jsem stejně pokračovala dál.
Nicméně, zvlášť u té policie jsem vlastně hodně skeptická. Vždyť žijeme ve státě, kde 95% znásilnění skončí podmínkou a domácí násilí je prakticky nepostižitelné. A já tam budu chodit a nahlašovat fackování a zamykání, u kterého většina postižených uvnitř komunity navíc vypoví, že to „nic nebylo“ a bylo to „s jejich souhlasem“? Jakýpak to bude asi mít efekt, že? Ale přesto to byl pro mě nějaký zajímavý feedback.
V jakém smyslu?
No, během celého procesu jsem se setkávala dlouhodobě s argumentem, ať to nedělám, že to bude k ničemu, aneb to slovo, které se teď hodně skloňuje, „ať se nevměšuju“. Mám už zajímavou sbírku argumentů na téma, proč nemám nic dělat. A najednou člověk slyší více reakcí lidí, kteří se podivují, jak to že se toho neudělalo víc... Tak ... je to kontrast.
Chceš uvést něco ze sbírky?
Ale ráda.
Tak například, když jsem chtěla podat stížnost hned poté, co jsem z kláštera odešla, tedy v roce 2020: „Duchovní zneužívání je nepostižitelné, nemá cenu podávat stížnost.“ „Bude tě to stát spoustu energie a nic z toho nebude. Na to teď nemáš.“ „Kdo ví, jestli nepřeháníš, aby sis ospravedlnila svůj odchod, nikdo ti nebude věřit.“ „Nemáš žádné důkazy, nikdo ti nebude věřit.“ „Jsem ochoten Vám pomoct, ale nikdy ne tak, abych ohrozil své dobré vztahy s komunitou a abatyší.“ „Tvá stížnost by mohla komunitu poškodit/zničit.“ „Jistě se už poučily a vměšování by ničemu neprospělo.“ „Nedávno tam byla vizitace a myslím, že to opravdu prospělo, stížnost by to mohla poškodit.“
Hodně z těchto argumentů se opakovalo i kolem článku, hlavně ten na téma: vše kromě ticha je škodlivé.
Ovšem kolem článku se objevily i některé novinky. Třeba: „Rodiny postižených se to dozví a budou mít strach“ (a proto o tom nemluv). „Poškodíš tím image ostatních řeholnic.“ „Poškodíš interní proces obnovy, protože sestry se zatvrdí, jak se budou obhajovat.“ „Poškodíš dobrou pověst církve.“ „Nech už je chudinky na pokoji“ (Chudinky jsou ony, ne ti, které poškodily). „Nejsi jediná“ (a proto o tom nemá cenu mluvit). „O tom už vyšlo článků, i celé knihy...“ (a proto o tom nemá cenu mluvit). „Takový článek se objeví, autor (zde to budeš ty) si užije svých 5 minut slávy, a za tři dny o tom nikdo neví“ (tj. Je to k ničemu a jde ti o slávu).
A pak je edice, proč nejít na policii: „Věřím, že sestrám můžete dát ještě čas.“ „Ty jsi ochotná jít na policii a do médií?! To je teda síla (tedy projev toho, že to nemáš srovnaný)."
Které jsou tvoje nejoblíbenější?
No, hodně zvláštní je ta dynamika, že jsem buď bezvýznamná (nic nezměníš, nic nového nesděluješ), nebo takřka všemocná. Můžu zničit komunitu, vzít nebo dát čas. Obojí je dost přehnané, byť i extrémy se někdy dějí.
A pak některé odhalují opravdu zvláštní mentalitu. Jako třeba, že když je podezření na trestný čin, ostatně i na nedodržováni církevních zákonů a stanov, tak milosrdenství z mojí strany je dát pachatelům čas a prostor, než udělám tu ošklivou věc, že je nahlásím. S tím jsem se ale setkala i v souvislosti s ohlašováním domácího násilí: i když v rodině všichni vědí, že se závažné domácí násilí nebo zneužívání skutečně děje, často je ten, kdo to nahlásí, v rámci rodiny považován za zločince, který rodinu rozbil (nehledě na to, že „nerozbití rodiny“ je typicky důvod, proč se to nenahlásí).
Nebo ta zvláštní představa, že moje ochota jít do médií a na policii je určitě projev toho, že to „nemám srovnaný“. To je vlastně slabší verze argumentu „děláš to, protože jsi dosud neodpustila“ aneb děláš to ze zlých motivací. Je to podivná představa, že srovnaný to určitě má ten, kdo mlčí.
A pak samozřejmě ta specificky církevní obava o image. Jako, já jsem učitelka. Kauz se zneužívajícími učiteli jsou mraky. Ale rozhodně se nesnažím zabránit zveřejnění nějaké kauzy, protože by se na mě pak někdo mohl koukat skrz prsty. A navíc, mám pro tebe tajnou informaci...
Ano?
Církev nemá dobrou pověst. Překvapuje zpravidla pozitivně. Negativní očekávání u veřejnosti tu bývají a priori.
;-). A proč jsi tedy nešla na policii?
Na policii jsem už byla, na podání vysvětlení. Ale otázka je asi, proč jsem nepodala trestní oznámení rovnou.
Ano.
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které má sílu. Zaplatí mi někdo hlídání, abych mohla zajet na policii Benešov a mohla se pak zotavit z retraumatizace? Dopíše někdo za mě diplomku? Zaplatí právníka? Pomůže mi, až nebudu mít důchod, protože nemám „odpracováno“?
Šetříš síly.
Ano, dělám to na fáze. Přišlo mi správné zkusit nejdřív něco přes řád a církev. Když jsem po dlouhém rozlišování, které – mind you – jsem celé transparentně komunikovala s Generálním opatem a sestrou z rady pro obnovu komunity, dospěla k závěru, že považuji za důležité něco dělat dál, rozhodla jsem se, že nejefektivnější teď bude to zveřejnit v nějakém křesťanském médiu. A trestní oznámení už mezitím někdo podal, což zase znamená o trochu míň práce a rozhodování pro mě.
Nedá mi to nezeptat se na tu komunikaci s řádem ohledně zveřejnění článku.
Měla jsem s nimi meet někdy začátkem února, kde jsem řekla, že si potřebuju vyhodnotit, jestli je nutné pokračovat v další aktivitě z mé strany.
Nejsi trochu drzá?
Spíš už stará. Já vidím dva pány, Doma Bernarda, Generálního opata řádu, a imediáta komunity Naší Paní, Doma Lorise, který koordinuje tu komisi. Oba měli dlouhodobě reálnou zodpovědnost za kontrolu komunity, v komunitě byli na vizitacích a vždy se nechali úspěšně přesvědčit, že vše běží prima. A teď se chovají, jako by neměli sami máslo na hlavě, a počítají s tím, že mají právo na úplnou důvěru bez důkazů, když oznamují, že vše – opět – běží prima.
Generální opat mi navíc jasně řekl, že interní kontrolní mechanismy v řádu prostě dlouhodobě nefungují, což chápu a myslím si to také. Ovšem pro mě z toho vyplývá celkem jasně, že asi potřebují externí kontrolní mechanismy, když sami ví, že jim interní mechanismy nefungují.
A nakonec, a to je asi to nejdůležitější: vidím, jak se komise a Generální opat chovali vzhledem k veřejnosti doposud. Na základě toho lze mít oprávněné pochybnosti. Už jsem moc stará na to, aby mě okouzlili jednou osobní soukromou omluvou, která nic nestojí.
Podle čeho sis tedy vyhodnotila, že pro tebe to stížností nekončí?
Podle toho, jak jednají externě. Přijde mi totiž, že mi moc nic není do toho, jak to běží interně, každopádně se to těžko posuzuje, byť mi to není samozřejmě jedno. Ale něco podstatného se dalo vyvodit z toho, že se odmítali veřejně omluvit, o oběti mimo řád se nezajímají, abatyši někam přesunuli, v místě, kam jezdí rodiny s dětmi, pořád žije jakýsi agresivní vlčák a nikoho nemá potřebu se vyjádřit k tomu, zda je to zodpovědně vyřešené, nebo že se chovali nepěkně v nějakých dalších záležitostech, kde jsem ovšem vázána mlčenlivostí. A stálo to sakra vměšování, aby se alespoň omluvili. Takže to pak působí dost nedůvěryhodně.
Takže jsi je v únoru informovala, že se snažíš si to vyhodnotit podle těchto kritérií...
Ano. A pak jsem jim v březnu napsala, že teda ten článek vydám.
V souvislosti s tou časovou osou někdo kritizoval, že sestry měly málo času na reakci.
Já myslím, že ne. 48 hodin je v rámci médií štědré. A komise pro obnovu věděla od února, že je to reálná možnost, pokud chtějí držet linii „diskrétnost, ticho, klid“. Věděli, že tu linii chtějí držet. Od března věděli ode mě, že na tom pracuju. Mohli se kdykoliv doptat, jednat. Od té doby, co jsem jim řekla, že to udělám, už mě nikdy nekontaktovali, neodpověděli, nereagovali. Takže komise, která má řešit situaci, aby sestry měly ten klid, to věděla fakt dlouho a text článku byl jenom zkrácená verze stížnosti, kterou měli už půl roku.
Překvapilo tě v rámci reakcí ještě něco?
Jednak že jsem tam potkala málo takových těch klasicky církevních reakcí ve smyslu: to jsou všechno lži, odešla proto, že chtěla sex, a teď se ospravedlňuje, mstí se, protože selhala, a tak. Věřím, že takových bude stejně dost, ale potkala jsem jich málo.
Negativně mě pak trochu překvapil ten tlak na to, ať to nezveřejňuju. Například někdo kontaktoval mého terapeuta, který mi měl vysvětlit, že to nemám zveřejňovat. Zní mi to jako takový specifický církevní paternalismus: obětem vysvětlí význam ticha terapeut, rodinám to nebudeme říkat, aby se nebály ... Otcům jde vždy o dobro dětí – laiků… Otcové vědí, co je pro děti dobré…
Jako, já nevím… jsme dospělí, kontakt na mě není těžké získat. Pokud někdo chtěl mluvit se mnou a pokusit se vést se mnou dialog na téma, proč by bylo lepší to nedělat, mohl nabídnout nějaké jednání, ne se snažit mě někam domanipulovat.
A pak mě vlastně překvapily i ty reakce řádu. Úmyslně jsem jednala s řádem, ne klášterem, protože se mi zdá, že po sestrách bohužel nelze čekat převzetí zodpovědnosti vůči těm osobám, které poškodily a které v komunitě již nežijí. Navíc teda nevím, jestli si nemyslí, že jsem ta vúdú čarodějnice. To se pak jedná blbě.
Ovšem mají tu komisi, takže mi dávalo smysl komunikovat s lidmi, kteří nebyli situací osobně poškozeni, nejsou ve zmatku, a mají za to jakousi odpovědnost. Komunikovala jsem tedy s nimi, a poskytla jim velký prostor k tomu, abychom se bavili o tom, jaké kroky se chystám dál udělat a podle jakých kritérií si to vyhodnocuji.
A musím říct, že by bývalo nebylo tak těžké mě přesvědčit, že se do toho nemusím dál vkládat. Moje kritéria důvěryhodnosti celého procesu nebyla náročná a moje jistota ohledně toho, zda je dobré podnikat další kroky nebyla stoprocentní. Přesto byli mimořádně úspěšní v tom, aby mě k aktivitě přiměli. A nakonec museli stejně udělat i tu ošklivou věc, kterou dělat nechtěli a která patřila mezi moje kritéria důvěryhodnosti: omluvit se veřejně a poskytnout základní informace veřejnosti. Tak si člověk říká: nebylo by lepší to udělat rovnou? Co čekali? To je pro mě mystérium. Fakt si mysleli, že budou určitě všichni mlčet, protože oni to tak chtějí?
Máš ohledně toho nějakou teorii „proč“?
Zdá se mi, že tak trochu žijí v jiné době. Možná dřív se dalo laikovi říct „my si nepřejeme, aby se o tom mluvilo“ a doufat v nějakou „poslušnost“, nebo prostě doufat v to, že zas není tak snadné něco zveřejnit. V trapistickém řádu ty karty skutečně takhle rozdané jsou: Generální opat rozeslal představeným dopis na téma, co se přihodilo v Naší Paní, ale zavázal je poslušností k mlčenlivosti. Takže v komunitách se o tom mluvit nesmí. Ve světě to takhle nejde. A zároveň dnes je opravdu snadné někde něco publikovat, pokud se člověk rozhodne, obtížné je spíš to rozlišování, zda a proč.
Zklamalo tě jejich chování?
Ne. Ostatně, já jsem ten článek zveřejnila právě proto, že jsem po pečlivém uvážení usoudila, že to moc dobře nevypadá a bude dobré, když se o to bude zajímat víc lidí.
Od komise jsme se ovšem dozvěděli, že se sestry zodpovědně chovají.
A my jim k tomu gratulujeme. Ale nechme ironie. Třeba se v něčem zodpovědně opravdu chovají. Od komise však nevíme, v čem. A ne, nejde o to, abychom se dozvídali detaily ze soukromého života sester. Je rozdíl mezi soukromím slečny Aničky a soukromím instituce, která systematicky dlouhodobě poškozovala lidi. Klášter není jenom rodina, do které lidem kolem nic není (ostatně ani takhle to nefunguje, protože týrání v rodině má například zákonnou povinnost nahlásit kdokoliv, soukromí nesoukromí), je to také instituce uvnitř instituce (řád), uvnitř instituce (církev), která nějak působí veřejně a veřejnost má právo na informace o průběhu systémových změn.
Dobře si pamatuju situaci v nemocnici na Bulovce. Krátce poté, co jsem tam porodila, se tam stalo neštěstí. Vinou jedné osoby došlo k záměně pacientky, které byl proveden potrat, o který vůbec nestála. Přišla o dítě. Jako máma si takovou situaci vůbec nedovedu představit. Hodně jsem to prožívala, protože to prostředí jsem tam znala. Byli to stejní lidé, kteří pečovali o mě. Na Bulovce ale nikdo nezačal vykřikovat, ať jim už média dají pokoj a že je to jen selhání jednotlivce, které se vyřešilo vyhazovem. Velmi jsem litovala primáře, který za to samozřejmě nemohl, ale samozřejmě se omluvil za oddělení, protože ano, nese také zodpovědnost za oddělení, kontroly a výběr pracovníků. Pak informovali o systémových změnách, které udělají, o odškodnění, a o tom, jak vyřešili situaci. Nikde se nikdo nedozvěděl o tom, jak to prožívá sestra, která tu chybu udělala, ani o soukromí dalších zúčastněných. Byla jsem ráda, že jsem se jako součást „znepokojené veřejnosti“ něco dozvěděla. Instituce nemá stejné právo na soukromí jako jednotlivci.
Máš nějakou představu, co bude dál?
Tak ohledně interní situace to jistě nevím: tam víme, že byla odvolána abatyše a byla ustanovena komise sestávající se z představených jiných komunit z různých koutů světa a komise si přeje ticho.
Externě: pro mě to do nějaké míry už skutečně skončilo. Dalo by se to jistě rozporovat: tak proč o tom dál mluvíš? Ale to je jiná věc. Tohle je také můj osobní příběh a já mám právo ho vyprávět. Proč bych nemluvila o něčem, co se mě týká? Ale skutečně pracovat pro nějakou změnu znamená něco jiného: to znamenalo např. sepsat stížnost, přeložit ji, zařídit odeslání a předání, absolvovat církevní výslech, absolvovat podání vysvětlení na policii, setkávat se s rodiči, kteří jsou znepokojení tím, jak se sestry jednají s jejich dětmi, předat věc neziskovce, to jsou aktivity zaměřené na nějaký cíl. V tomto smyslu je myslím moje role vyčerpána. Co bude dál, těžko říct.
Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79747084
