Duchovní zneužívání – jak jej rozpoznat a zasadit do kontextu.

ÚVOD

Zneužívání moci, svědomí a duchovní zneužívání představují v církvi hlubokou ránu – nejen pro osoby, které je zakoušejí, ale i pro společenství a instituce, v nichž k nim dochází. Jde o složité dynamiky, které se prolínají s důvěrou, s rolí autority a s lidskou zranitelností; často se odehrávají v prostředích, kde by vztahy měly být prostorem růstu a ochrany. Porozumět těmto jevům znamená jít za hranice pouhých vnějších projevů – uchopit systémové kořeny, které je umožňují, a také ničivé důsledky, jež mají v životech obětí, a to jak na osobní, tak i duchovní úrovni.

Tento text, aniž by si činil nárok na úplnost či akademickou povahu, si klade za cíl nabídnout praktický nástroj těm, kdo chtějí těmto skutečnostem čelit s vědomím a odpovědností. Prostřednictvím snahy o jasnou a přístupnou analýzou jsou zde představeny hlavní charakteristické prvky duchovního zneužívání, zneužívání svědomí a autority – s cílem poskytnout oporu pro reflexi a ověřování pastorační a formační praxe. Záměrem je podnítit úvahu i konkrétní kroky, které by podporovaly vztahy a prostředí založené na transparentnosti, úctě a ochraně důstojnosti každého člověka.

 

1. JAKÉ JSOU ZÁKLADNÍ PRVKY KAŽDÉ FORMY ZNEUŽÍVÁNÍ?

Zneužívání spočívá v pokřiveném způsobu výkonu moci, v manipulaci se získanou důvěrou a ve zneužití osobního vztahu.

Nerovnováha moci v rámci asymetrického vztahu, která je provázena pošlapáním osobních hranic, života, důstojnosti a svobody.

Zneužívání se odehrává především v systémovém kontextu, který vytváří jeho předpoklady, napomáhá mu, umožňuje jej, kryje a popírá, a který je zároveň schopen umlčet osoby, kterých se to týká.

1.1. Vztah důvěry

Klíčovým prvkem pro pochopení jakékoli formy zneužívání je důvěra vložená do osoby nebo společenství. Právě uvnitř vztahu důvěry se člověk otevírá a stává se zranitelnějším. Otevře se a svěří se tomu, kdo ji doprovází, protože v něm hledá oporu, a koho považuje za spolehlivého a bezpečného díky jeho roli, aby v něm nalezla úlevu, útěchu, radu a nasměrování.

1.2. Zranitelnost

Všude tam, kde se děje nějaká pastorace, v každém pastoračním vztahu a v jakémkoliv církevním prostředí existuje potenciální zranitelnost. Je proto nutné uznat, že nejsou ohroženi pouze nezletilí nebo lidé s tělesnými, kognitivními či psychickými omezeními.

1.3. Manipulace

Ústředním prvkem dynamiky zneužívání je manipulace se zranitelnými osobami, které jsou prostřednictvím pomalého a nenápadného procesu přiměny, aby důvěřovaly pouze jediné osobě, aby se jí zcela otevřely, svěřily a stávaly se na ní stále více závislé, dokonce i při drobnějších rozhodnutích svého života.

Tato dynamika je ještě závažnější, když zneužívá svou moc kněz, duchovní vůdce nebo vedoucí společenství, protože moc spojená s náboženskou autoritou může být vnímána jako absolutní. Pachatelem může být jednotlivec, pár, malá skupina nebo celé společenství.

 

2. JAK ROZPOZNAT ZNEUŽÍVÁNÍ MOCI A AUTORITY?

K zneužívání moci a autority dochází v rámci asymetrického vztahu, když osoba z vyšší pozice používá nesprávně, pokřiveně či násilně svou roli nebo funkci. Ten, kdo zneužívá, sleduje nepatřičný, nezákonný nebo nemorální cíl, který je – pokud je rozpoznán – v zásadním rozporu s dobrem osoby či společenství.

Zneužívání může mít za cíl využít, poškodit nebo potrestat osobu či skupinu (intelektuálně, duchovně, sexuálně, ekonomicky, materiálně atd.), aby pachatel získal osobní uspokojení nebo neoprávněné výhody. To však nevylučuje, že se pachatel může navenek jevit jako dobrodinec, který skrývá své skutečné úmysly za velmi atraktivní veřejnou fasádou.

Pachatel postupně získává kontrolu nad životem druhého, má tendenci vstupovat do jeho intimní sféry, vnucuje mu své názory ohledně volby duchovní cesty, životního stavu a pozice, kterou má člověk zaujmout v církvi a ve společnosti.

 

3. PROČ LZE HOVOŘIT O ZNEUŽÍVÁNÍ SVĚDOMÍ?

Zneužívání svědomí zasahuje ono posvátné místo, „kde je člověk sám s Bohem, jehož hlas zní v nitru“ (srov. Gaudium et Spes, 16).

Dochází k němu tehdy, když osoba – často v roli autority – využívá svou moc k manipulaci a postupně proniká do nitra svědomí jiné osoby (oběti), aby ovlivnila, omezila či zcela zničila její svobodu úsudku a rozhodování.

Pachatel se vkrádá do názorů oběti, zpochybňuje je, rozkládá a přetváří je podle vlastního výkladu reality.

Zneužívající poškozuje morální citlivost oběti, když se staví do role jediného nositele pravdy o tom, co je správné či špatné, dobré či zlé, a tím mate její morální svědomí – někdy se dokonce staví na jeho místo.

 

4. CO JE DUCHOVNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ?

Duchovní zneužívání je zvláštní forma zneužívání svědomí, která se projevuje zásahem do důstojnosti, svobody a integrity osoby v jejím náboženském a duchovním sebeurčení. Tento druh zneužívání je nejvíce invazivní vůči lidské intimitě, protože se děje v souvislosti se vztahem k Bohu, s vírou a duchovním životem, prostřednictvím pokřiveného výkonu moci a autority, ať už osobní, náboženské nebo institucionální.

Zasahuje jednotlivce hledající duchovní doprovázení, rozlišování či pastorační podporu, s cílem podrobit si jejich rozhodovací autonomii, aniž by byla respektována jejich duchovní identita.

Duchovní zneužívání se vyznačuje řadou záměrných a manipulativních činů, páchaných ve jménu Boha, a představuje formu násilí, kterou může vykonávat duchovní vůdce nebo více osob (duchovní průvodci, zpovědníci, katecheté, vychovatelé, pastorační pracovníci…) nebo dokonce celé společenství (hnutí, sdružení…), a to vůči jednotlivci, skupině či celé komunitě.

 

5. JE ZNEUŽÍVÁNÍ V CÍRKEVNÍM KONTEXTU VŽDY DUCHOVNÍ?

Zneužívání v církevním kontextu je vždy duchovní. I když se neprojevuje nutně jako zneužívání sexuální, často mu předchází, protože jak role autority, tak motivace a ospravedlnění tohoto jednání odkazují na život víry a spiritualitu, na posvátné texty a na Boha.

5.1 Jak dochází k duchovnímu zneužívání?

Duchovní zneužívání se vyznačuje manipulací, citovým vydíráním, lží, vykořisťováním, omezováním a kontrolou osobní či kolektivní svobody ve vztahu k prožívání víry, vztahu s Bohem a náboženské praxi.

Projevuje se prostřednictvím procesu „vymývání mozku“, který se týká zásadních naukových otázek: neortodoxních teologických vizí, fundamentalistických interpretací posvátných textů, pokřivených představ o autoritě, poslušnosti, pokání, o zbožnosti a disciplinárních praktikách, které činí lidi zranitelnějšími i vůči jiným formám zneužívání, a zároveň brání nebo dokonce znemožňují setkání s Bohem.

5.2 Kdo je nejvíce ohrožen?

Lidé svědomití a angažovaní, kteří touží růst v duchovním životě, jsou potenciálně vystaveni duchovnímu zneužívání ve chvíli, kdy je narušeno jejich svědomí a sebeurčení. Lidé, kteří postrádají kritické myšlení nebo jsou zranitelní a bezbranní kvůli ztrátám, opuštění, krizím, konfliktům, selháním či nemocem, jimiž procházejí, jsou v této oblasti vystaveni ještě většímu riziku.

Tito lidé se stávají oběťmi, když ten, kdo nad nimi má určitou autoritu, zneužije jejich touhy po duchovním růstu, a svádí je, manipuluje jejich nitro a ovlivňuje jejich úsudek a rozhodování.

 

6. JAKÉ JSOU NÁSLEDKY U ZRANĚNÝCH OSOB?

Duchovní zneužívání, které je vždy zároveň projevem zneužívání moci a svědomí, se obvykle děje v rámci pastorační činnosti, duchovního doprovázení nebo uvnitř řeholních společenství. Způsobuje hluboké existenční rány, a v některých případech může dokonce vést až k sebevraždě. Mezi nejvážnější následky se na psychosomatické a psychosociální úrovni řadí: ztráta sebeúcty, vznik závislosti, dezorientace, deprese, mánie a odmítání vlastního těla. Objevují se také tyto emoční reakce – strach, úzkost, pocity viny, opuštěnosti, izolace, zmatek ohledně vlastní identity, přehnané sebepřeceňování, nedůvěra v sebe, v druhé, v život i v budoucnost. Následky zneužívání mohou vyústit ve zpřetrhání rodinných vztahů, odloučení od referenční skupiny, přerušení studia nebo zaměstnání, a také ve finanční vykořisťování. Další důsledky v oblasti víry a duchovního života mohou být ničivé: strach z věčného zatracení, zkreslený obraz Boha a víry, pochybnosti o příslušnosti k církvi a silný pocit odporu či znechucení vůči kněžím, obřadům a náboženským symbolům, který může vést až k opouštění víry.

 

7. JAK JEDNÁ TEN, KDO ZNEUŽÍVÁ?

Ten, kdo zneužívá, má typický způsob, jak se vztahuje k ostatním a jak uplatňuje svou autoritu.

7.1 „Charismatické“ postavy

Lidé, kteří zneužívají, přesto že se často prezentují jako „charismatické“ osobnosti, a někdy se sami prohlašují za duchovní autority s nějakými speciálními „dary“, jsou především velmi zdatní v manipulaci a dominanci prostřednictvím elitářských postojů.

Mají velkou schopnost přitahovat pozornost a obdiv, připisují si „zvláštní schopnosti“, tvoří exkluzivní skupiny a rituály, nabízejí opravdovost, radikalitu a originalitu, často v opozici k církevní realitě, kterou kritizují nebo jí opovrhují. Ve skutečnosti se jedná o psychicko-emočně a sociálně nezralé osoby s narcistickými, paranoidními či antisociálními rysy osobnosti.

7.2 Nahrazení Boha

Duchovní zneužívání často znamená, že zneužívající se staví mezi Boha a jedince. Hrozí duchovními následky a postupně omezují svobodu niterného života, takže oběť začne věřit, že rada zneužívajícího je vůlí Boží.

Zneužívající, na základě své autority, rozhoduje o přijetí či nepřijetí do skupiny, rozlišuje mezi vyvolenými a těmi, kteří zůstávají na okraji komunity, podle své libovůle určuje životní zvyklosti, časy modliteb a formy duchovního života, nastavuje vlastní interní jazyk a odnímá podřízeným možnost osobního rozvoje. Tato patologická forma vedení může zasahovat i do zpovědi a svědomí, až po kontrolu forem pokání a odčiňování hříchů.

 

8. V JAKÉM KONTEXTU SE ZNEUŽÍVÁNÍ ROZVÍJÍ?

Zneužívání nelze chápat pouze jako vztah mezi dvěma lidmi; obvykle se odehrává v komunitním, institucionálním a sociálním kontextu. Charakteristiky prostředí mohou podporovat nebo bránit výskytu zneužívání – hovoříme o „systémovém kontextu“ zneužívání.

8.1 Co znamená „systém“?

V církevním smyslu pojem „systém“ zahrnuje poslání, pravidla a struktury potřebné k naplnění původního poslání církve a zajištění její kontinuity. Všechny tyto prvky, pokud jsou zneužity, mohou přímo či nepřímo umožnit, podporovat nebo zakrýt zneužívání, přestože křesťanské poselství vyžaduje morální a transparentní chování. Například v komunitě může převládat představa, že poslouchat Boha znamená poslouchat nadřízeného ve všem, protože je exkluzivním prostředníkem Boží vůle. V takovém „systému“ členové vnímají jako normální, že lídr rozhoduje sám o všem, neposkytuje důležité informace, a že jeho slova nelze zpochybňovat, a zároveň systém marginalizuje nebo izoluje ty, kdo uplatňují kritického ducha.

8.2 Co je skutečné pohoršení?

Často byla ochrana a obrana obrazu církve a posvátné autority kléru považována za důležitější než uznat v raněné osobě bližního, kterého je třeba podpořit ve spravedlnosti a lásce (srov. Lk 10, 25-37; Mt 25, 31-46).

8.3 Odpovědnost a opomenutí

Systémový pohled je tedy nezbytný pro pochopení odpovědnosti jednotlivce, komunity a samotné církve. Ten, kdo zneužívá, dokáže spáchat trestný čin a často zůstat nepotrestán, když systém funguje pokřiveně, poskytuje krytí, v jehož rámci pachatel působí nerušeně díky spoluúčasti církevních nadřízených (biskupů, členů kurie, představených, odpovědných osob, lidí se společenským nebo ekonomickým vlivem).

Ti, když zneužívají svou moc a svůj vliv, mohou – někdy i pro svůj prospěch – hájit obviněného tím, že svědčí ve prospěch jeho dobré pověsti a bezúhonného chování. Oběť naopak může zůstat nevyslyšena nebo být přinucena mlčet hrozbami či finančními kompenzacemi.

8.4 „Sakralizace“ osoby

Uvnitř uzavřených pyramidálních systémů, kde se moc soustředí do rukou jediné osoby, jednají pachatelé zneužívání svévolně. V některých případech dochází k sakralizaci vedoucí postavy, která je ospravedlňována chybnými či neúplnými teologickými představami, čímž se legitimizuje autoritativní praxe. Jedná se o systémy s autoritativními a/nebo permisivními ideologiemi, které vyvíjejí silný tlak na jednotlivce či skupinu.

8.5 Soustředění moci

Často se používá strategie privilegování a výjimek pro vybrané členy a trestů či vydírání vůči neposlušným členům. Lídr vyžaduje mlčenlivost všech členů, kontroluje a omezuje komunikaci uvnitř i vně komunity, prosazuje jediný způsob myšlení a stereotypní jazyk. Setkávání s osobami či skupinami, které vůdce duchovní komunity neschvaluje, je znepříjemňováno nebo zakazováno, často je zakazován i kontakt s těmi, kdo komunitu opustili. Je třeba zdůraznit, že čím více je systém uzavřený a centralizovaný, tím vyšší je riziko zneužívání.

8.6 Chybí kultura, ve které je možné udělat chybu

Systémy, kde dochází k systematickému zneužívání, vytvářejí rozporuplnou teologickou, duchovní a pastorační subkulturu, která na jedné straně hlásá vysoké ideály, ale zároveň na druhé straně bagatelizuje a normalizuje skandály. Chybí kultura učení se z chyb, která umožňuje potkat se s vlastní chybou a adekvátně se učit z vlastních omylů osobně i institucionálně.

8.7 Diváci a kultura mlčení

Důležitým prvkem systémové analýzy jsou diváci – lidé, kteří věděli, viděli nebo slyšeli. Z různých důvodů raději mlčeli, nebo promluvili, ale nebyli vyslyšeni ani bráni vážně. Tímto způsobem se v systému vytváří kultura mlčení a kolektivní popírání toho, co nelze připustit ani považovat za pravdivé. V takové kultuře se rozvíjejí postoje, které, pokud jsou internalizovány, působí nevědomě a projevují se formami lhostejnosti, zkresleným vnímáním a úsudkem, čímž se omezuje možnost jednat vůči zneužívání zodpovědně a odvážně – jak v evangelním, tak občanském smyslu.

 

OTÁZKY K OSOBNÍ A SKUPINOVÉ REFLEXI

Bylo by důležité a vhodné využít tuto osnovu pro osobní zamyšlení a pro skupinovou diskusi (v rámci vzdělávacích týmů, sdružení, hnutí, společenství a farností…).

1. Které aspekty nás nutí nejvíce k zamyšlení na základě osobních zkušeností v našem církevním životě?

2. V návaznosti na náš církevní kontext, které aspekty považujeme za zvlášť důležité zohlednit, prozkoumat a ověřit?

3. Jaká společná rozhodnutí, korekce a preventivní opatření by měla být zavedena v našich sociálních a církevních kontextech?

 

DOPORUČENÁ LITERATURA

BRAMBILLA F.G., Derive settarie nella Chiesa di oggi? Cinque criteri per riconoscerle e prevenirle, Tredimensioni, 1/2024, pp. 37-50.

BRAMBILLA F.G., Nuovi movimenti religiosi: i rischi di una deriva settaria, Il Regno, 16/2023, pp. 531-541.

CITO D., Brevi citazioni canonistiche sul concetto di abuso di potere e di coscienza, Tredimensioni, 3/2020, pp. 302-312.

CITO D., Abuso di potere, abuso di coscienza e abuso spirituale, in L’accompagnamento spirituale nei movimenti e nuove comunità, Edusc, Roma 2023.

COMOTTI G., Prevenzione e repressione degli abusi sessuali sui minori: i limiti imponibili alla tutela dei segreti nel diritto canonico, Ephemerides Iuris Canonici 61 (2/2021), pp. 443-474.

DEODATO A. & RINALDI F., Le ferite causate dall’abuso spirituale, Tredimensioni, 3/2021, pp. 266-273.

DEODATO A., Accompagnare le persone ferite da abusi, in L’accompagnamento spirituale nei movimenti e nuove comunità, LISIERO E., VIGO S., INSA F. (a cura di), Edusc, Roma 2023. EDITORIALE, Cosa fa ammalare i leader nella Chiesa, Tredimensioni, 3/2021, pp. 232-235.

EDITORIALE, Quando il carisma è bacato, Tredimensioni, 1/2018, pp 9-17. EUGENIO L., Dalla vulnerabilità alla vulneranza. I contesti e le dinamiche istituzionali dell’abuso, Tredimensioni, 1/2023, pp. 54-64.

FUMAGALLI A., Lo scandalo dei piccoli. Approcci teologico-morali agli abusi nella Chiesa, in Abusi nella Chiesa. Un approccio interdisciplinare (Ancora, Milano 2025), a cura di Corbella C. e Ceragioli F. GIANFREDA A. - GRIFFINI C. (a cura), Accountability e tutela nella Chiesa. Proteggere i minori dagli abusi oggi, Rubettino, Soveria Mannelli (CZ) 2022. HAUSELMANN J. & INSA F., Abuso di potere, abuso spirituale, abuso di coscienza. Somiglianze e differenze, Tredimensioni, 1/2023, pp. 42-53.

RONZONI G., L’abuso spirituale, Messaggero, Padova 2023.

 

ZÁKLADNÍ TEXTY Italské biskupské konference

Le ferite degli abusi, CENCINI A., DEODATO A., UGOLINI G., (a cura): https://tutelaminori.chiesacattolica.it/le-ferite-degli-abusi/

La formazione iniziale in tempo di abusi, CENCINI A., LASSI S. (a cura): https://tutelaminori.chiesacattolica.it/wp-content/uploads/sites/51/3-La-for-

mazione-iniziale-in-tempo-di-abusi.pdf

 

Vypracovali: Anna Deodato, don Gottfried Ugolini, Luisa Bove, don Enrico Parolari, Marco Rondonotti

Ve spolupráci s: sr Alessandra Bonifai, mons. Gianni Checchinato, Roberto Costamagna, Ludovica Eugenio, mons. Alessandro Giraudo, Martin Lintner, Luciano Manicardi, don Lello Ponticelli, Chiara Palazzini, don Fabrizio Rinaldi, sr Elisabeth Senfter, Assunta Steccanella, sr Mariachiara Vighesso.

 

Zdroj:

https://tutelaminori.chiesacattolica.it/wp-content/uploads/sites/51/AbusiSpirituali_Aprile2025.pdf