„Trvalo víc než deset let, než jsem našla duchovního, který mě slyšel.“ O tom, co zažívají v církvi lidé se zkušeností se zneužíváním.

Sebevnímání zodpovědných osob v katolické církvi a vnímání církve očima osob, kterých se týká sexuální zneužívání, se od sebe často rapidně liší. Navzdory velké námaze katolické církve je zkušenost s církví u osob, které zažily sexuální zneužívání, stále ještě problematická. Již více než deset let pracujeme na internetovém projektu,[1] v jehož rámci poskytujeme duchovní podporu lidem, kteří zažili zneužívání. Následující postřehy pramení z reflektovaných zkušeností z praxe.[2]

 

1. Komu a jakou věnují pozornost zodpovědné osoby v církvi?

V církevních poradnách existuje představa, kolik lidí hledá radu v souvislosti se sexuálním násilím, které prožili v dětství či v mládí. Také duchovní a pastorační pracovnice a pracovníci ve farnostech a v mnoha oblastech kategoriální pastorace často vědí o přetrvávajícím trápení těchto osob. Pozornost vedení církve pak patří především těm, kdo byli zneužíváni kněžími a řeholními osobami.[3] Lidé, kteří byli sexuálně zneužiti v rodině či v blízkém prostoru, pak nejsou zmiňováni takřka vůbec. Uváděni jsou pouze tehdy, když se má poukázat na to, že se sexuální zneužívání v církvi „ve srovnání s běžnou populací [...] stále nachází vlastně ve spektru normálnosti“.[4]

Zúžení pohledu na oběti ze strany duchovních s sebou zároveň nese neblahou dvojkolejnou roli církve. Církev vznáší nárok na péči a starost o druhé. Na ty, kteří upadli do osidel násilníků. Zpravidla je tak i vnímána. Zároveň však také církev „vyšetřuje“, zda jsou oznámení vůči duchovním jakožto pachatelům sexualizovaného násilí oprávněná. Totot zmatečné propojení rolí vede k tomu, že se ti, jichž se zneužívání týká, ocitají v nejistotě, zda se v církvi setkávají s duchovními, nebo spíše s vyšetřovateli. Dvojitá role zaměstnanců církve tak může u přeživších způsobovat retraumatizaci, a to v souvislosti s jinou dvojrolí: důvěryhodného otce/učitele/trenéra/kněze, který je zároveň pachatelem.

 

2. Jak prožívají přeživší atmosféru v církvi?

S primitivními obviněními namířenými vůči přeživším (těm, jichž se týkalo zneužívání) se dnes již setkáme zřídkakdy. Nicméně stále existují. Podle nich jsou oběti samy vinny, a navíc požadují příliš mnoho peněz. Někdy jsou považovány za pomstychtivé. Také se o nich tvrdí, že poškozují dobré jméno církve.[5]

Některá obviněná obětí jsou v tomto ohledu rafinovanější. Podle chybných interpretací prý může vědomí traumatu a jeho mezigenerační přenos vést k tomu, že oběti mohou být považovány za budoucí pachatele násilných činů (vůči jiným slabým a zranitelným osobám). I tento postoj vede k diskriminaci. Dále zůstává nevyřčeno, že násilí je v tomto ohledu pohlavně specifickým fenoménem (dopouštějí se jej hlavně muži). Ohledy se rovněž neberou na skutečnost, že lidé, kteří ve svém předchozím životě nezakusili násilí, se zhruba stejnou měrou jako ti, kteří ho zakusili, stávají později sami původci násilí vůči slabším.[6]

A stále platí slova Marie Collins, oběti sexuálního zneužívání knězem a členky Papežské komise pro ochranu nezletilých, a sice výrok z roku 2012:  

„Podle mého názoru je zde pro přeživší velmi málo duchovní pomoci. Diskutovala jsem o tom v Irsku s představiteli katolické církve a zdá se mi, že se na oběti dívají jako na někoho, kdo stojí mimo církev, jako na někoho, kdo je zraněný a rozzlobený a nechce mít s církví nic společného. Většina katolických obětí zneužívání však pochází z katolických rodin, proto k nim také kněží měli přístup. Myslím si tedy, že je špatné se domnívat, že přeživší nemají zájem o návrat do katolické církve.“[7]

Klaus Mertes pozoruje „tendenci vytrácení se obětí z církve“.[8] Také lidé, kteří zažili sexualizované násilí v necírkevním kontextu, pozorně sledují, jak církev zachází v pastoraci s přeživšími a utvářejí si vlastní názor. Pět let po velké vlně odkrývání církevních skandálů v Německu se mnozí cítí rezignovaní, zklamaní a nemají vůči církvi žádná očekávání. Nemálo z přeživších s církví přerušilo zcela kontakt.  Mnozí jiní ovšem zůstali a stále od své církve něco očekávají. Právě tito lidé se však neustále musí potýkat s překážkami. Níže budou popsány problematické zkušenosti, jež oběti opakovaně zakoušejí: cítí se, jako by jim byla „vzata slova“, jsou podceňovány, stavěny pouze do role oběti, idealizovány, anebo naopak marginalizovány a vylučovány z církevního prostředí jako někdo, kdo tam nepatří.

 

3. Mlčení specifické pro trauma se setkává s bezmocností a odporem

I když jsou přeživší v církvi zase a znovu vyzýváni k tomu, aby promluvili, mnozí z nich ve skutečnosti zažívají, že jim není nasloucháno a že jejich slovům není porozuměno. Absence naslouchání tak podporuje rozvoj specifického bloku jako následku traumatu, který brání přeživším promluvit. Nezřídka se musí od traumatizujících zkušeností odříznout, aby mohli vůbec přežít. Odříznutí se může prohloubit až do podoby amnézie. Bolestná zkušenost se natolik vzdálila každodennímu prožívání okolností, že o ní není možné ani hovořit. Zásadní je, že psychika – především u dětí a mladistvých – se ještě vyvíjí a traumatickým zážitkem je zcela přetížena. Zkušenost se uloží jako verbálně nepřístupná senzorická událost nacházející se v bezčasí a mimo prostor. Traumatizovaný člověk pak není často po celá léta či desetiletí schopen vyjádřit utrpení jako komunikovatelný narativ. Trauma je uloženo jako obraz, vůně nebo jiný senzorický prožitek, ale ne verbálně. Proto je pro traumatizovanou osobu těžké najít slova pro to, co se odehrálo.

Pokud již přeživší mají odvahu naznačit své zkušenosti v prostředí pastorační péče anebo je dokonce nějakým způsobem verbalizují, střetnou se často s bezmocností. Setkají se s duchovními, jejichž zděšení je nad tím, co vyslechli, tak velké, že nejsou schopni žádné neřkuli přiměřené reakce.  Někteří z nich jsou tím natolik zasaženi, že nejsou z důvodu emočního zapojení a vlastního přetížení schopni pomoci. Jiní duchovní obsahu sdělení nevěří. Může se stát, že činí přeživší zodpovědnými za to, co se stalo a nechtějí se s nimi dále stýkat. Další duchovní utrpení bagatelizují a říkají: „Tohle je přece už dávno pryč, dívejte se do budoucnosti!“ Nevědí o tom, že následky násilného činu přetrvávají v podobě flashbacků, vtíravých vzpomínek nebo úzkostných stavů ještě dlouho poté, co násilí skončilo a někdy člověka pronásledují až do konce života. Jiní duchovní se informacím od přeživších vnitřně brání a poukazují na to, že i pachatelé jsou vlastně oběťmi a že i pro ně je třeba mít pochopení. Někteří duchovní jsou vůči sděleným informacím lhostejní a poukazují na to, že i jiní lidé trpí a že všichni – a samozřejmě oběť rovněž – jsme lidé hříšní, a tak nemáme házet první kamenem. Duchovní se také ocitají v nebezpečí, a to především tehdy, pokud znají pachatele ze soukromého nebo pracovního prostředí, nebo že budou za každou cenu chránit instituce jako je církev či rodina. Připomínají pak všechno to dobré, co pachatel vykonal, jako kdyby dobré skutky měly vyvážit spáchané násilí. Někteří duchovní spiritualizují utrpení, poukazují na jeho vyšší smysl a interpretují jej jako „utrpení po boku Ježíšově“. Vyhýbají se otázkám přeživších a jen opakují dogmatické a předem naformulované odpovědi, jež neberou vážně zkušenosti obětí.

 

4. Přeživší jsou voděni za ručičku

„Nikdo se mě neptá, co chci. Zdá se, že ostatní to vědí lépe než já.“ Tato výpověď jedné z obětí sexuálního zneužívání přesně vyjadřuje zkušenost mnoha přeživších s pastorací. Na oběti se nahlíží jako na ty, kdo nemají svůj život v pořádku. Jsou považovány za osoby, které potřebují pomoci s orientací, která jim musí být určena z vnějšku.

4.1. Přeživší musí odpustit pachatelům

Ze zkušeností přeživších stále znovu vyplývá, že je jim v rámci pastorační péče ukládáno nebo je na ně dokonce vyvíjen nátlak, aby odpustili pachateli. Je jim prezentováno, že si neodpuštěním zahrávají s psychosomatickými problémy, brání svému uzdravení, ztěžují si přítomnost a znesnadňují si budoucnost. Psychosomatické potíže přeživších pak nejsou přisouzeny násilí jako jeho příčině, ale neochotě přeživších odpustit. Stejně tak se tvrdí, že víra těch obětí, jež neodpustily, je jistým způsobem nedostatečná.[9] Lítost, vyznání a náprava, k nimž by mělo dojít na straně pachatele, se vůbec netematizuje. Rozhovor se soustřeďuje pouze na požadavek odpuštění ze strany oběti. Chybně se poukazuje na to, že také Ježíš odpustil svým vrahům. Přehlíží se však, že Ježíš sám neodpouštěl. Spíše prosil svého nebeského Otce, aby ten odpustil zločincům. Obětem, které nechtějí nebo nedokážou odpustit pachatelům (zpravidla neusilujícím o jakékoli odpuštění) a které akcentují spravedlnost, se tak odpírá potřebná podpora. Nezřídka jsou vyzýváni k tomu, aby se vzdali pozemské spravedlnosti, ale není nikdo, kdo by je na cestě takového odpírání doprovázel.

4.2. Pastorační rozhovory jako prostor pro moc

Ten, kdo se přímo setkává s přeživšími, často podceňuje vliv moci během pastoračního rozhovoru. Kněží vyhledávaní pro duchovní rozhovory jsou ze strany přeživších vnímáni jako osoby disponující autoritou, kompetentností a mocí. Jsou vnímáni jako lidé, za nimiž stojí důvěryhodná a spolehlivá instituce. Přeživší však popisují náročná setkání s kněžími, kteří se vyznačovali nadhodnoceným sebeobrazem. Takoví duchovní se pak ale setkávají s lidmi, kteří zažili zneužívání a kteří si v důsledku násilí osvojili zdeformovaný přístup, že podrobení se jim umožní přežít. Tento vzorec se pak může při pastorační péči znovu bolestivě opakovat, aniž by si toho přeživší byli vědomi.

Pokud tedy duchovní vnášejí do pastorace své vlastní narcistické potřeby, staví oběti do role těch, kdo jim mají kompenzovat vlastní nedostatečné zkušenosti. Přeživší tak opět zažívá skutečnost, že je učiněn pouhým objektem. Opakuje se scénář „být použit“, ten, jež ovlivňoval i událost samotného zneužívání. Sám člověk přitom vůbec není brán v potaz.[10]

Michael Plattig vychází z vlastního pozorování:

„Pokušení duchovních v jedné z nejdůležitějších pozic v církvi řízené výhradně muži spočívá v latentním a stálém podhodnocování žen. Toto [...] se projevuje velmi negativně formou jakéhosi poručníkování, ať již při exerciciích nebo při duchovním doprovázení. Bohužel ani dnes nejde jen o jednotlivé případy [...].“[11]

A tvrzení Michaela Plattiga o to více platí pro kontakt duchovních s lidmi do hloubky zraněnými a zranitelnými.

 

5. Přeživší jsou redukováni do role obětí

5.1. Přeživší musí mít možnost poznat, že byli oběťmi

K nelehké životní cestě osoby, jež prožila sexuální zneužívání, patří ve fázi intenzivního a až naléhavého zaobírání se vlastním životním příběhem také poznání, že se stala obětí sexualizovaného násilí, že byla bezmocná, vydaná pachateli na milost a nemilost, že jí nikdo nepomohl, nemohla se bránit a ani nebyla schopna prohlédnout situaci. Přeživší se tomuto hořkému poznání dlouho vyhýbají a vycházejí z představy vlastního podílu na vině při zneužívání. Jejich domnělá vina se (jim) lépe snáší než uznání bezmoci. Pokud vycházejí ze své viny, mohou si uchovat iluzi vlastní schopnosti jednat. Existuje však bod, odkud se nelze vrátit nazpět, „point of no return“, kdy přeživší musí přijmout pravdu. Pravdu, že byli bezmocnou obětí. Byli traumatizováni sexualizovaným násilím a pravděpodobně již nezažijí žádnou další etapu života, jež by nebyla zastíněna následky tohoto traumatu.

5.2. Přeživší zůstávají lidmi se svými silnými i slabými stránkami

Život však jde dál. Stejně jako šel předtím a během uvědomění si, že přeživší byla nebo byl zraněnou a týranou obětí. Je zde všední den. Plní se školní a pracovní povinnosti. Sociální vztahy a rodina vyžadují pozornost a děti vyžadují péči, pozornost a výchovu. Pro některé oběti není možné studovat ani chodit do zaměstnání. Musí se vypořádat se zahanbujícím a těžko snesitelným pocitem vlastního selhání. Někteří přeživší jsou náchylní k častým nemocem včetně hospitalizace. Vedle psychické újmy trpí chronickými fyzickými bolesti, jež vyžadují (spolu s dlouholetými terapiemi) další lékařské prohlídky a léčbu.

V kontaktu s duchovními je pak obětem přisuzována bezmocnost, bezbrannost, nízká schopnost zvládat zátěž a neschopnost verbalizovat násilí. Oběti jsou bezdůvodně označovány jako agresivní, nevypočitatelné, s nepřátelským postojem k sexu, nebo naopak promiskuitní, zkrátka jako osoby neschopné vést dospělý život se sebeurčením. Podobné odsudky však nemají s realitou často vůbec nic společného. Zcela přehlížejí, jak přeživší dobře zvládají svůj život za ztížených podmínek. I oni mají totiž své zdroje a mohou být úspěšní. Přeživší, kteří byli zredukováni pouze do role oběti, zažívají, že nejsou vnímáni jako lidé, kteří zastávají vícero rozličných rolí. To však není správné, život těchto lidí nemůže být redukován jen do jedné roviny – a to ani do role oběti sexuálního násilí.

 

6. Přeživší jsou idealizováni nebo marginalizováni

Přeživší také musí počítat se dvěma zcela protichůdnými reakcemi: buď jsou nepřiměřeně idealizováni, nebo naopak marginalizováni. Marginalizace bývá nezřídka opačnou stranou idealizace.

Duchovní a pastorační pracovnice a pracovníci, a to především ti z nich, kteří jsou při doprovázení přeživších schopni empatie, zdůrazňují dobré vlastnosti přeživších: trpělivost, sílu, vytrvalost, lidskou zralost, myšlenkovou hloubku a bohatství vnímání, schopnost vidět dobro a nezlomnou naději, že bude nakonec všechno dobré. Podobný postoj však může vést k nebezpečí glorifikace přeživších a přehlížení toho, že i oni jsou „jen“ lidé a mají svoje silné i slabé stránky. Kdo od přeživších očekává nápravu situace ve společnosti a v církvi a v souvislosti s tím přeživší vyzdvihuje, idealizuje a spiritualizuje jejich hořké zkušenosti, riskuje tím, že je opět učiní nástroji pro dosažení zájmů jiných.

Když se duchovní setkají s chováním obětí (zvláště s chováním specifickým pro dané trauma), mohou nastat velké komplikace v komunikaci a počáteční idealizace se může rychle změnit v urážlivé shazování a zlehčování. Narušení důvěry zneužíváním (kterou si ani oběť během svého života nemusela stihnout vybudovat) pak dotyčným osobám ztěžuje budování důvěryplného vztahu v rámci duchovní péče.

Idealizace člověka, který zažil zneužívání, může vést také k tomu, že je tato osoba nucena vybudovat si v rámci duchovní péče falešnou identitu, tak jako to činila i dříve. Pokud nechce přeživší riskovat přerušení duchovního kontaktu – což v něm může probouzet strach z opuštění – přizpůsobí se očekáváním duchovních doprovázejících. Během zakoušení násilí se oběť musela naučit přežít, a to třeba i tím, že včas rozpoznala očekávání pachatele, aby se mohla – pokud možno – chránit. Tato citlivost vůči očekáváním druhých lidí může vést k tomu, že se přeživší opět podřídí ideálnímu obrazu. Výsledkem potom je, že člověk, který se pokusil v duchovní péči naleznout smysl a solidaritu, nakonec stejně skončí na okraji zcela nepovšimnut – ten skutečný člověk se vším, co k němu patří.

 

7. Přeživší zažívají, že „stojí mimo“ jako vyvržení

Neuralgickým bodem pro mnoho přeživších je zkušenost, jako by nikam nepatřili, takříkajíc „stáli mimo“.   Násilí otřese veškerými vztahy: k sobě, k druhým, k Bohu. Právě zkušenost odcizení je podstatnou součástí traumatizace způsobené lidským násilím:

„Traumatizovaní lidé se cítí extrémně opuštění, osamocení a vyvržení ze život udržujícího rámce sestávajícího z lidské a božské péče a ochrany. Po traumatických událostech ovládá pocit odcizení a nepřináležitosti každý vztah, počínaje úzkými rodinnými vazbami, konče vazbami spíše abstraktními ve veřejných či náboženských společenstvích.“[12]

Proto je důležité, aby přeživší směli zakusit, že jejich život „stojí za řeč“, že existují lidé, kteří se o jejich život zajímají, kteří jim věří, neutíkají před nimi a naslouchají jim s upřímným zájmem. Tato zkušenost umožní přeživším prožít „přináležitost“ k lidskému společenství. Přináležitost, jež umenšuje pocit bezbřehé osamělosti. Obvykle si neuvědomujeme, že i na bohoslužbách a církevních akcích jsou přítomni lidé, kteří zažili zneužívání.[13]

Přeživším by pomohlo, kdyby byla jako samozřejmost brán fakt, že nejsou „ti druzí“, nýbrž že jsou normální součástí společnosti a rovněž církve. Církevní představitelé by se asi divili, kdyby si uvědomili, že oběti jsou všudypřítomné, i uprostřed farnosti a při bohoslužbách. Děti, ženy, muži, senioři, zaměstnanci i dobrovolníci…

 

8. Závěrem

K tomu, aby duchovní doprovázející dokázal přiměřeným způsobem pracovat s osobami se zkušeností se zneužíváním, je zapotřebí vysoké empatie a ochoty k reflexi vlastních postojů a jistot. K dosažení tohoto cíle mohou přispět školení a kurzy dalšího vzdělávání. Výzva pak spočívá v tom, že je třeba mluvit s přeživšími a nikoli pouze o nich. A proto uvedeme na závěr této studie právě slova jedné z přeživších:

 

Chtěla jsem konečně promluvit.

A promluvila jsem.

A promluvila jsem o svém životě.

 

Ale nikdo mě neslyšel.

První kněz mi řekl:

„Už je to přece dávno. Dívej se do budoucna.“

 

Druhá duchovní doprovázející mi řekla –

neřekla mi vůbec nic.

 

Třetí duchovní doprovázející mi připomínal

Zmrtvýchvstání Krista.

Nerozuměla jsem mu.

Zase jsem zůstala někde vzadu a sama.

 

Trvalo to ještě dalších deset let

než jsem našla duchovního, který se staral o moji duši –

a ten mě slyšel.[14]